ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3571.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3571/2020-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. S., bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované obce Šestajovice, se sídlem Šestajovice, Husova 60, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 395/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, s odůvodněním, že mu nesprávným postupem byla odňata možnost jednat před soudem. Nesprávný úřední postup shledává zejména v konečné fázi řízení, jelikož soud - dle jeho přesvědčení - zmařil možnost žalobce dosáhnout uspokojení jeho restitučního nároku. Zmatečnost spatřuje v tom, že jiný rozsudek, kterým byl pozemek tvořící předmět sporu účastníků vydán osobě odlišné od žalobce, byl vyhotoven dříve, než napadené rozhodnutí.
Usnesením ze dne 20. 2. 2018, č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39, Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Byl-li žalobce v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu nemovitostí úspěšný, nemůže být – argumentuje odvolací soud – legitimován k podání žaloby pro zmatečnost. Žádná újma na právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, nebyla žalobci způsobena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje, že otázku, zda odnětím možnosti jednat před soudem je toliko činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, jak je judikováno dosud, či též vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit, jakož i vyhotovení písemného znění rozhodnutí a jeho doručení účastníkům řízení , k čemuž se přiklání dovolatel, by měl dovolací soud vyřešit jinak, než jak dosud činil např. v rozhodnutích R 25/93, R 27/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1732/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2752/2013. Dále namítá, že judikaturou dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze jiným procesním postupem než žalobou pro zmatečnost dosáhnout zrušení rozhodnutí, které již v okamžiku, kdy nabylo právní moci, nebylo fakticky vykonatelné, respektive zda vydání a doručení takového rozhodnutí, které je sice pravomocné, leč nevykonatelné, lze podřadit pod důvody zmatečnosti . „Ad absurdum“ nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka, zda rozhodnutí, které zakládá právo k nabytí nemovité věci, jež je ve vlastnictví třetí osoby, která nebyla účastnicí řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí, které má být nabývacím titulem, je vykonatelné, přestože jako vlastník je na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí jiného soudu taková třetí osoba .
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce v projednávaném případě žalobou pro zmatečnost napadl rozhodnutí, kterým odvolací soud vyhověl jeho žalobě a rozhodl tak, že uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemku podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí odůvodnil tím, že v důsledku jeho opožděného vyhotovení a doručení soudem došlo k zániku jeho faktické vykonatelnosti, neboť v mezidobí - po jeho vydání - nabylo právní moci jiné rozhodnutí, jež se týkalo totožného pozemku.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Z obecného závěru, že k žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni účastníci řízení (§229 o. s. ř.), nelze dovozovat, že by žalobu pro zmatečnost mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok soudního rozhodnutí, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3527/2019).
Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že odnětím možnosti jednat před soudem je ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování nebo až po něm (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015.
Z řečeného vyplývá, že odvolací soud správně reflektoval, že žaloba pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 o. s. ř. může být opodstatněná pouze v případě, že by se nesprávný postup nalézacího odvolacího soudu projevil v samotném průběhu řízení, nikoli při (nebo po) vlastním rozhodování, a že žalobce - v řízení zcela úspěšný – k podání tohoto opravného prostředku (žaloby pro zmatečnost) není subjektivně legitimován. Uvedené právní závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchylovat.
Vytýká-li dovolatel soudům, že jej v daném procesním stádiu – znajíce skutkový stav – nepoučily o tom, jaký má zvolit účinný procesní postup, aby „odstranil nevykonatelný pravomocný rozsudek“, pak pomíjí, že ke skutečnosti bránící faktické vykonatelnosti dotyčného rozhodnutí došlo až po jeho vydání.
Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelem předkládané otázky, které má v judikatuře dovolacího soudu za dosud nevyřešené („zda lze jiným procesním postupem než žalobou pro zmatečnost dosáhnout zrušení rozhodnutí, které již v okamžiku, kdy nabylo právní moci, nebylo fakticky vykonatelné“, a „zda rozhodnutí, jež zakládá právo k nabytí nemovité věci, jež je ve vlastnictví třetí osoby, která nebyla účastnicí řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí, které má být nabývacím titulem , je vykonatelné, přestože jako vlastník je na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí jiného soudu taková třetí osoba“), neboť na jejich řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Ve vztahu k námitce, podle níž by (ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13) měl být v projednávané věci aplikován princip „ favor restitutionis “, dovolatel neuvedl, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné a nevymezil ani žádnou otázku hmotného či procesního práva, jejíhož přezkumu se dovolává. To samé se týká výtky, že odvolací soud v době rozhodování porušil zásadu „ nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet “.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu