ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.363.2020.3
sp. zn. 33 Cdo 363/2020-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobce M. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, proti žalovanému S. Z. , bytem XY, zastoupenému opatrovnicí – obcí Samopše, se sídlem Sázava, Samopše 17, identifikační číslo osoby 00236403, právně zastoupen Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Havlíčkovo náměstí 512/16, o zaplacení 210 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 115/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 23 Co 225/2019-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Nováka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 5 C 115/2019-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 210 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 210 500 Kč ode dne 6. 11. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 23 Co 225/2019-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 210 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 6. 11. 2018 do zaplacení, zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). K „upřesnění dovolání“ žalobce ze dne 7. 2. 2020, které bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty, nemůže dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný zastoupený opatrovnicí považuje dovolání za nepřípustné, jelikož neobsahuje řádné vymezení přípustnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za věcně správné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Formulace žalobce, že „vymezuje dovolací důvod a přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem ( již dříve ) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je nadto zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Absence údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Krom uvedeného žalobce svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím zakládá primárně na nesouhlasu se skutkovým zjištěním ohledně obsahu smlouvy uzavřené se žalovaným. Námitky, že se žalovaný v předmětné smlouvě ke kolaudaci garáže ani k převodu vlastnictví garáže na žalobce nezavázal, nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti správnosti skutkového závěru, že obsahem smlouvy byl - kromě nájmu garáže na dobu 30 let - závazek žalovaného směřující k získání kolaudačního rozhodnutí a závazek k převodu vlastnického práva ke garáži na žalobce, a rovněž závazek žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 500 Kč denně pro případ porušení smlouvy. Skutkový základ sporu nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu