ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.373.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 373/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) V. K. a b) K. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 56/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2006, č. j. 8 Co 433/2006-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2006, č. j. 8 Co 433/2006-91, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. října 2005, č. j. 11 C 56/2005-40, ve výroku, jímž byla vůči žalované zamítnuta žaloba o zaplacení částky 350.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřují žalobci v řešení otázek práva jednoho z bývalých manželů vznést námitku promlčení ohledně závazku spadajícího do společného jmění manželů a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) namítají, že napadené rozhodnutí obě tyto otázky řeší v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru
o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn.
29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení
ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1,
pod č. C 71.).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí primárně na závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované v řízení o zaplacení částky 350.000,- Kč z titulu půjčky, kterou dne 6. 5. 1999 uzavřel jako dlužník její bývalý manžel K. K. a jen jako obiter dictum připojily úvahy o případném promlčení a o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Již ve starší judikatuře, která je použitelná i za současné právní úpravy, Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 21. prosince 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73 (S IV, s. 495), dovodil,
že uzavřel-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů) smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, nepotřeboval
k tomu, a to ani v případě, že nešlo o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela. Právní teorie i soudní praxe byly a jsou zajedno, že oprávněn a zavázán z takové smlouvy je pouze ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 690/2005). Není přitom rozhodné, že peníze, které byly takto získány, se za podmínek §143 obč. zák. staly bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů nebo že byly použity na zaplacení kupní ceny věci, jež se stala jejich spoluvlastnictvím. K závazku manžela z takové smlouvy by bylo ve vztahu mezi manžely možno přihlédnout jen v rámci vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví (srovnej Češka, Z., a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, Praha, Panorama, 1987, díl I., str. 514). Ostatně v rozsudku ze dne
16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož u závazků, které jsou podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, se nesouhlasící manžel nemůže domáhat jejich neplatnosti podle §145 odst. 2 obč. zák., protože se nejedná o závazky nesouhlasícího manžela ani o závazky tvořící součást společného jmění, a proto nesouhlasící manžel není takovým závazkem přímo dotčen (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., a kol., Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha, C. H. Beck 2008,
str. 852, 867, a Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a judikatuře,
2. vydání, Praha, ASPI 2007, str. 93). Jestliže neodporuje hmotnému právu závěr
o nedostatku pasivní legitimace žalované, potom závěr, zda je či není výkon práva
v rozporu s dobrými mravy, nemůže mít vliv na výsledek řízení, neboť na závěru
o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není rozhodnutí odvolacího soudu
(ani soudu prvního stupně) založeno. Navíc otázka aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva vznést námitku promlčení byla v rozhodnutích dovolacího soudu opakovaně podána (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, uveřejněný v Souboru pod č. C 1058, dále jeho rozsudek ze dne
31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 561/2006).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, že se odvolací soud v rozporu s §132 o. s. ř. nevypořádal s námitkou promlčení z pohledu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). V situaci,
kdy rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázky námitky promlčení odporující dobrým mravům (pro rozhodnutí nebyla tato otázka určující), postrádá posouzení této otázky i potřebný judikatorní přesah.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu