ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3957.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3957/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) J. H. a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 104/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co 719/2006-53, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaných požadovala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 55.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaným byl poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu; protože nedodrželi sjednané podmínky, vznikla jim povinnost tento příspěvek vrátit.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21. července 2006, č. j. 6 C 104/2006-37, žalobu o zaplacení 55.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 12. 6. 1991 s tehdejším Okresním úřadem v T. smlouvu o „poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům“, která obsahovala i ujednání o „omezení převodu nemovitosti“; smlouva byla registrována tehdejším Státním notářstvím v T. dne
24. 6. 1991 pod č.j. R III 1663/91. Na základě této smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši 55.000,- Kč určený na realizaci „novostavby rodinného domu v katastrálním území Ř.“, která byla prováděna podle stavebního povolení Městského úřadu v T. ze dne 3. 12. 1990; jím byla povolena stavba (novostavba) rodinného domku na pozemku „parc. č. st. pl. 15“ s tím, že novostavbou bude nahrazen původní dům, který bude odstraněn. V odstavci 4. uvedené smlouvy se žalovaní mimo jiné zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Bylo sjednáno, že nedodržení některé ze smluvených podmínek žalovaní neprodleně oznámí a ve lhůtě do třiceti dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Do 24. 6. 2005 nebylo na stavbu, na niž byl příspěvek poskytnut, vydáno kolaudační rozhodnutí. Žalovaní poskytnutý příspěvek nevrátili, přestože k tomu byli žalobkyní písemně vyzváni. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud žalobu zamítl. Přisvědčil námitce žalovaných, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku je promlčeno. Dospěl totiž k závěru, že nebylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle §58
a následujících občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, neboť žalovaný byl v době podpisu smlouvy vlastníkem pouze jedné ideální poloviny zajišťované nemovitosti, pro niž je v katastru nemovitostí vyznačeno omezení převodu, a žalovaná k ní neměla vlastnický vztah vůbec; nebyli tudíž oprávněni s nemovitostí nakládat
a smlouva, kterou s tehdejším Okresním úřadem v T. uzavřeli, je neplatná. Žalobkyně tak mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaní získali vyplacením příspěvku. Protože k jejich obohacení došlo již v roce 1991, je právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co 719/2006-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 55.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 13. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, na rozdíl od něj dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí státního příspěvku, kterou žalovaní s Okresním úřadem v T. uzavřeli dne 12. 6. 1991, je platným právním úkonem. Skutečnost, že žalovaní nebyli vlastníky nemovitosti, resp. nemovitostí (okresním soudem blíže nespecifikovaných), je z hlediska platnosti smlouvy nevýznamná, neboť smlouva nebyla se žalovanými uzavírána jako s vlastníky stávajících nemovitostí (domu určeného k demolici a pozemku, na němž se nacházel), nýbrž v souladu s §16 vyhlášky č. 136/1985 Sb. bylo jednáno se stavebníky nemovitosti, která měla teprve vzniknout, a na niž byl poskytován státní příspěvek. To ostatně vyplývá přímo ze smlouvy, kde je odkazováno na příslušné stavební povolení vydané na novostavbu samostatného rodinného domku v katastrálním území Ř. na pozemku „parc. č. st. pl. 15“ (slovy smlouvy „stavba bude realizována na pozemku získaném odstraněním stavby“). Stavební činností, na niž byl žalovaným poskytnut státní příspěvek, tedy měla vzniknout nová nemovitá věc. Úvahy soudu prvního stupně týkající se vlastnictví stávajících nemovitostí a možnosti s nimi nakládat jsou nepřiléhavé a z hlediska platnosti smlouvy o poskytnutí státního příspěvku irelevantní. Skutečnost, že předmětem omezení převodu nemovitosti ve smyslu §58 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 byla stavba, která měla teprve vzniknout (novostavba), neplatnost smlouvy nevyvolává. Protože žalovaní nesplnili platný smluvní závazek dokončit stavbu rodinného domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, vznikla jim povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit. Odvolací soud nepřisvědčil ani závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě došlo k promlčení práva žalobkyně na vrácení příspěvku. Uzavřel, že toto právo se promlčuje v desetileté promlčecí době (§109 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), která počala běžet 13. 7. 2001 a dosud neuplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že článek 5 smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu obsahuje platné ujednání
o omezení převodu nemovitosti. Ze smluvního ujednání totiž nelze spolehlivě dovodit, že omezení převést nemovitost je spjato právě s budoucí stavbou. Připomínají,
že se zavázali „nepřevést (svou) své nemovitosti na pozemku p.č. 15 zapsaném na LV
č. 273 pro obec a k.ú. Ř.“, přičemž jedinou stavbou na takto označeném pozemku byl v době uzavření smlouvy objekt bydlení ve vlastnictví žalovaného a jeho matky. V této souvislosti odkazují na smlouvu o půjčce obsahující rovněž ujednání o omezení převodu nemovitosti, kterou uzavřel žalovaný s Č. s., a. s. a v níž je předmět omezení náležitě vymezen. Mají zato, že odvolací soud vyložil smluvní ujednání o omezení převodu nemovitosti v rozporu s gramatickým výkladem, tedy s tím, jak byl jejich závazek v písemné smlouvě slovy vyjádřen. Ujednání obsažené v článku 5 smlouvy je neurčité a tudíž neplatné již proto, že bylo vyloženo odlišně jak odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně i Katastrálním úřadem v T.; zatímco odvolací soud spojil omezení s budoucí stavbou žalovaných, soud prvního stupně jej vázal na existující objekt bydlení ve spoluvlastnictví žalovaného a jeho matky a katastrální úřad se vším, co bylo zapsáno na listu vlastnictví číslo 273. Promlčecí doba tak není desetiletá a právo žalobkyně je promlčeno. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí. Závěr odvolacího soudu, že závazek žalovaných nepřevést svou nemovitost (resp. své nemovitosti) se vztahoval především k novostavbě rodinného domu, která měla být realizována na pozemku ve spoluvlastnictví žalovaného, považuje za zcela správný. Jednou z podmínek poskytnutí státního příspěvku bylo podle §17 odst. 4 vyhlášky č. 136/1985 Sb. uzavření smlouvy o omezení převodu nemovitosti obsahující závazek stavebníka – pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek – nepřevést rodinný domek nebo byt v osobním vlastnictví, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, na jiného bez souhlasu příslušného úřadu; bez tohoto závazku by žalovaným státní příspěvek vůbec nebyl poskytnut. Dohodu o omezení převodu nemovitosti považuje žalobkyně za určitou, neboť byla řádně registrována tehdejším státním notářstvím, kterému se tak její obsah musel jevit jasný a srozumitelný. Žalovaní při podpisu smlouvy její obsah nikterak nezpochybňovali, státní příspěvek přijali a zcela jej vyčerpali.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil, které svoji povahou vystihují některý z přípustných dovolacích důvodů a na kterých odvolací soud své rozhodnutí skutečně založil (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Ačkoli žalovaní v dovolání avizují rovněž použití dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., z vylíčení dovolacích námitek vyplývá, že brojí toliko proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně proti závěru o platnosti dohody o omezení převodu nemovitosti, který je rozhodující pro posouzení, zda právo žalobkyně na vrácení příspěvku poskytnutého žalovaným na individuální bytovou výstavbu je promlčeno. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že dohoda o omezení převodu nemovitosti je neplatná, neboť neobsahuje určitě vyjádřený předmět, jehož
se omezení převodu týká.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu,
aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne
z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák.
V posuzovaném případě si účastníci smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům uzavřené 12. 6. 1991 (dále jen „smlouva“) v článku 5 sjednali omezení převodu nemovitosti slovy „Pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 této smlouvy občané J. H., M. H., berou na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle §58 a násl. obč. zák., že nepřevedou svou (své) nemovitosti na pozemku p.č. 15 zapsaném na LV č. 273 pro obec a k.ú. Ř. bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí.“ Dovolatelé nezpochybňují, že uvedené ujednání je skutečně dohodou o omezení převodu nemovitosti podle §58 a násl. obč. zák. v tehdy platném znění a že jim v důsledku porušení podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy vznikla povinnost vrátit státní příspěvek. Prosazují pouze názor, že dohoda o omezení převodu nemovitosti je neplatná, neboť není určitě vyjádřeno, které nemovitosti (resp. kterých nemovitostí) se omezení týká.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že výkladem ujednání obsaženého v článku 5 smlouvy nelze než dospět k závěru, že omezení převodu se vztahuje k domu, který měl být (na ve smlouvě specifikovaném pozemku) žalovanými (stavebníky) postaven
a určen k zajištění jejich bydlení. K takovému závěru jednoznačně vede gramatický výklad předmětného ujednání, kde se hovoří o „své“ nemovitosti (resp. „svých“ nemovitostech) osob, jímž je příspěvek poskytován; žalovaná nebyla v době uzavření smlouvy vlastníkem ani spoluvlastníkem stavby na pozemku parc. č. 15 a obě smluvní strany si tedy při podpisu smlouvy musely být vědomy, že omezení se týká převodu domu, který mají žalovaní nabýt do „svého“ vlastnictví zhotovením (výstavbou). Že se omezení převodu netýkalo i pozemku, je ve smlouvě dostatečně vyjádřeno použitím předložky „na“; sjednáváno je totiž omezení převodu „nemovitosti na pozemku“, nikoli tedy pozemku. Skutečnost, že katastrální úřad nevyložil smluvní ujednání správně a zapsal omezení převodu i k jiným nemovitostem, na tom nic nemění. Pro zmiňovaný závěr svědčí rovněž logický výklad smlouvy, která byla uzavírána právě za účelem poskytnutí podpory státu stavebníkům při výstavbě rodinného domu, nikoli vlastníkům stávajících nemovitostí, jejichž rekonstrukce nebyla uvažována (stávající dům měl být naopak stavbou nového domu nahrazen, tedy zbourán). Smyslem státem stanovených podmínek, které byly zakomponovány do smlouvy, bylo zabránit spekulaci se stavbou, jež vznikla za jeho podpory. Stát, který poskytoval finanční příspěvek občanům na jejich bydlení, logicky vzato nezajímal osud nemovitostí, do nichž nebyly tyto finanční prostředky investovány (v posuzovaném případě stávajících nemovitostí). Jeho zájem byl zaměřen výhradně na osud novostavby budované za jeho finančního přispění. Do které nemovitosti měl být finanční příspěvek státu investován, a potažmo která nemovitost nemohla být bez souhlasu státu převáděna, pak vyplývá rovněž ze stavebního povolení, na něž je ve smlouvě odkazováno. Lze uzavřít, že při použití interpretačních metod je výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. možné spolehlivě dovodit, co bylo předmětem dohody o omezení převodu nemovitosti. Výhrady žalovaných ke správnosti závěru odvolacího soudu, že dohoda účastníků o omezení převodu nemovitosti je z pohledu §37 obč, zák. platným právním úkonem, jsou tudíž neopodstatněné. Je-li správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o omezení převodu nemovitosti byla sjednána platně, obstojí rovněž jeho závěr, že právo žalobkyně
na vrácení příspěvku není promlčeno. Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, v daném případě naplněn nebyl. Jelikož nebylo zjištěno (a ostatně ani žalovanými tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu