ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4079.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4079/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně STEELMAT spol. s r. o. se sídlem v Litoměřicích, Těchobuzice 1, IČ: 47051850, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované PRECHEZA a. s. se sídlem v Přerově, nábřeží Dr. E. Beneše 24, IČ: 26872307, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, o určení neplatnosti smluvního ujednání, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 58/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. dubna 2007, č. j. 40 Co 53/2007-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. dubna 2007, č. j. 40 Co 53/2007-278 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že ujednání obsažené v článku XI. kupní smlouvy, kterou jako kupující uzavřela dne 23. 2. 1999 s žalovanou jako prodávající, je neplatné, neboť je neurčité a podmínka v něm uvedená je nesplnitelná.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. června 2002, č. j. 7 C 58/2000-73, určil, že článek XI. kupní smlouvy o věcném břemenu uzavřené dne 23. 2. 1999 je neplatný a že neplatné je i odstoupení žalované od této kupní smlouvy ze dne 17. 1999. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. června 2003, č. j. 11 Co 785/2002-100, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 7 C 58/2000-109, žalobu o požadované určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 40 Co 196/2004-145, tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky nejprve usnesením ze dne 23. února 2006, č. j. 33 Odo 171/2005-179, rozhodl, že v dalším řízení bude pokračováno se společností PRECHEZA, a. s. se sídlem v Přerově, nábřeží Dr. E. Beneše 24, IČ 26872307, neboť ke dni 31. 12. 2005 zanikla původní žalovaná rozdělením, a poté rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 33 Odo 171/2005-182, zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti uvedených právních úkonů.
Okresní soud v Přerově následně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 7 C 58/2000-225, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2006, č. j. 7 C 58/2000-240 určil, že „článek XI. kupní smlouvy o věcném břemenu ze dne 23. 2. 1999 uzavřené mezi žalobkyní jako kupující a původní žalovanou PRECHEZA, a. s. se sídlem Přerov, nábřeží Dr. E. Beneše 24, IČ 14617064 jako prodávající, je neplatný“ (výrok I.). Dále určil, že „odstoupení žalované od kupní smlouvy ze dne 1. 7. 1999 učiněné původní žalovanou PRECHEZA, a. s. se sídlem Přerov, nábřeží Dr. E. Beneše 24, IČ 14617064, je neplatné“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 40 Co 53/2007-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně a původní žalovaná uzavřely dne 23. 2. 1999 smlouvu, kterou původní žalovaná prodala žalobkyni objekt bydlení čp. 1573 postavený na parcele č. 740/2, parcelu č. 740/2 a parcelu č. 739/1 v katastrálním území P. za sjednanou kupní cenu 4,960.000,- Kč, která měla být uhrazena současně s podáním návrhu na vklad vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí. V článku XI. smlouvy si smluvní strany sjednaly, že návrh na vklad do katastru nemovitostí podají společně, a to prostřednictvím advokáta JUDr. Zdeňka Nováka, a že tento návrh bude podán „až v okamžiku, kdy kupující bude vydáno Stavebním úřadem Městského úřadu v Přerově příslušné povolení na přestavbu či rekonstrukci objektu bydlení čp. 1573“. Pro případ, že kupující nebude vydáno stavební povolení ve lhůtě do 30. 6. 1999, bylo dohodnuto právo prodávající na odstoupení od smlouvy. Žalobkyni stavební povolení v uvedené době vydáno nebylo a původní žalovaná od smlouvy dne 1. 7. 1999 odstoupila. Katastrální úřad v Přerově dne 26. 10. 1999 návrh žalobkyně na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 4. 2000. Nad rámec zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že záměrem žalobkyně bylo vybudovat v převáděném objektu, který dosud sloužil jako ubytovna, malometrážní byty; sporný článek XI. byl do kupní smlouvy vtělen z její iniciativy, neboť chtěla docílit odkladu účinnosti kupní smlouvy do doby vydání stavebního povolení. Dohodu o možnosti odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující nebude vydáno stavební povolení, naopak požadovala původní žalovaná, která měla zájem prodat nemovitosti v co nejkratší lhůtě.
Soud prvního stupně posoudil ujednání obsažené v článku XI. smlouvy jako odkládací podmínku a uzavřel, že je neplatné pro neurčitost, neboť z něho není zřejmé, jaké přestavby či rekonstrukce se mělo stavební povolení týkat. Bylo-li ujednání o právu prodávající odstoupit od kupní smlouvy spjato s takovým ujednáním, je rovněž neplatné. Protože zákonem stanovený důvod pro odstoupení od smlouvy nebyl dán, odstoupila žalovaná dne 1. 7. 1999 od smlouvy neplatně. Článek XI. lze od zbytku smlouvy oddělit, a proto smlouva není neplatná jako celek. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobkyně, že podmínka obsažená v článku XI. je nemožná. Konstatoval, že žalobkyně mohla požádat o vydání stavebního povolení po zaplacení kupní ceny a po zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že obsahem ujednání článku XI. smlouvy je odkládací podmínka, neboť splněním odkládací podmínky nastává vznik již nastalých právních účinků smlouvy bez dalšího, aniž by k tomu bylo potřeba - tak jako je tomu v daném případě - dalšího jednostranného úkonu některého z účastníků smlouvy. Dovodil, že jde o dohodu o lhůtě, ve které bude podán návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy, a o dohodu o právu žalované od smlouvy odstoupit, tedy že jde o vedlejší ujednání, které lze oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že toto ujednání je dostatečně určité i srozumitelné, neboť „absence odkazu na příslušnou projektovou dokumentaci, dle které měla být rekonstrukce či přestavba prováděna“, jeho neplatnost nezpůsobuje, žalobkyně, z jejíhož podnětu bylo ujednání do smlouvy vtěleno, věděla, jaké stavební úpravy zamýšlí provést a žalovaná, jíž byl projev vůle určen, rozuměla obsahu ujednání tak, že se má jednat o přestavbu či rekonstrukci převáděného objektu na malometrážní byty. Současně dospěl k závěru, že plnění podle článku XI. smlouvy je možné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ujednání obsažené v článku XI. smlouvy je neurčité. Z výrazů, které jsou v něm použity („příslušné povolení na přestavbu či rekonstrukci“), není zřejmé, o jaké stavební povolení měla žádat (v čem měla přestavba či rekonstrukce spočívat), resp. jaké stavební povolení mělo být vydáno proto, aby mohl být vůbec podán návrh na vklad jejího vlastnického práva k převáděným nemovitostem. Smlouva neodkazovala na žádnou stavební dokumentaci, ze které by se daly tyto činnosti určit, a názory účastníků na obsah tohoto ujednání se lišily. Žalobkyně je nadále přesvědčena, že sporné ujednání obsahuje nesplnitelnou odkládací podmínku. O vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí totiž mohla podle ujednání smluvních stran požádat teprve po vydání stavebního povolení. To však nemohla získat, protože nebyla vlastníkem smlouvou převáděných nemovitostí a neměla ani jiné právo opravňující ji provádět na převáděném objektu stavební úpravy. Nemohla-li získat stavební povolení, nemohla být platně sjednána možnost žalované odstoupit od smlouvy právě proto, že ve sjednané lhůtě nebylo stavební povolení vydáno. Právní úkon žalované, jímž dne 1. 7. 1999 od smlouvy odstoupila, je tudíž neplatný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky zastoupení dovolatele osobou, která má právnické vzdělání (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Každé podání, tedy i dovolání, je nutné hodnotit podle jeho obsahu. I když žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tj. avizuje uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), její obsahové námitky lze podřadit pouze dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje totiž správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání obsažené v článku XI. smlouvy, kterou uzavřela dne 23. 2. 1999 s právní předchůdkyní žalované, je platné a že plnění podle něho není nemožné. Závěr odvolacího soudu, že toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, nebyl v dovolání zpochybněn.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Ve sporném článku XI. smlouvy se smluvní strany dohodly, že „návrh na vklad práva z této smlouvy do katastru nemovitostí podají u příslušného katastrálního úřadu společně, a to prostřednictvím advokáta JUDr. Zdeňka Nováka“. Spolu s tím bylo sjednáno, že „dle dohody však návrh na vklad práv z této smlouvy bude podán až v okamžiku, kdy kupujícímu bude vydáno Stavebním úřadem Městského úřadu Přerov příslušné povolení na přestavbu či rekonstrukci objektu bydlení č.p. 1573 postaveného na parcele p.č. 740/2“ a že „…prodávající má právo na odstoupení od smlouvy v případě, že kupujícímu nebude vydáno stavební povolení ve lhůtě do 30. 6. 1999 “.
Nelze sice přisvědčit názoru dovolatelky, že ujednání v článku XI. smlouvy obsahuje nesplnitelnou odkládací podmínku, lze však souhlasit s názorem, že plnění podle tohoto ujednání je ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. nemožné.
Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny v občanském právu závislými na jakékoli skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, neboli budou závislé na podmínce. Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá a je pro ně nejistá. Jestliže na splnění podmínky závisí, zda právní následky úkonu nastanou, jde o podmínku odkládací a jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou, jedná se o podmínku rozvazovací (srov. 36 obč. zák.). Závisí-li právní následky právního úkonu na splnění podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná (nesplnitelná). Zatímco k nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní úkon jako celek zůstává nedotčen, důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost právního úkonu jako celku. Podmínky podle §36 obč. zák. je třeba odlišovat od podmínek ve smyslu smluvního ujednání neboli od smluvních podmínek; na ně smluvní strany jako na známé skutečnosti odkazují, takže se bez dalšího výslovného ujednání stávají součástí smlouvy. Vedlejší úmluvou podobnou podmínce je rovněž doložení času spočívající v tom, že právní účinky právního úkonu po určité době buď nastanou (dies a quo), anebo zaniknou (dies ad quem). Doba je určena buď přesně, či tak, že je sice jisto, že nastane, neví se však kdy. Doložení času se odlišuje od podmínky tím, že je u něho jisté, že určitá doba nastane, a že tedy právní účinky vzniknou nebo zaniknou.
Článek XI. smlouvy uzavřené dne 23. 2. 1999 obsahuje ujednání o tom, kým a kdy může být podán návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem, které právní předchůdkyně žalované (jako prodávající) touto smlouvou převedla na žalobkyni (kupující). Zásadně platí, že návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy může podat kterýkoli z účastníků tohoto právního úkonu (srov. §4 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). V posuzovaném případě se však smluvní strany dohodly, že tento návrh podají společně a teprve tehdy, až bude straně kupující vydáno stavební povolení na jí zamýšlené stavební úpravy smlouvou převáděné nemovitosti (konkrétně „objektu bydlení čp. 1573“). I když toto ujednání svým obsahem připomíná doložení času, případně odkládací podmínku ve smyslu §36 obč. zák., jde o podmínku ve smyslu smluvního ujednání, tedy o vyjádření vůle účastnic kupní smlouvy učinit jednostranný právní úkon (podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem) teprve za určitých dohodnutých podmínek. Jinak řečeno, účastnice kupní smlouvy podmínily výkon svého práva (společně) podat návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy vydáním rozhodnutí příslušného stavebního úřadu straně kupující.
Podle §58 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „stavební zákon“), podává žádost o stavební povolení spolu s předepsanou dokumentací u stavebního úřadu stavebník. Podle §58 odst. 2 stavebního zákona musí stavebník prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. Podle §139 písm. f/ stavebního zákona termínem jiná práva k pozemkům nebo stavbám se rozumí zejména právo hospodaření s majetkem státu a právo odpovídající věcnému břemeni.
Vydání stavebního povolení je v ujednání obsaženém v článku XI. smlouvy výslovně spojováno pouze s osobou kupujícího (tj. s žalobkyní). Vlastnické právo k nemovitostem vzniká, mění se nebo zaniká dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Před vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí nemohla žalobkyně o stavební povolení úspěšně požádat (a nemohlo jí být vydáno), neboť nebyla vlastníkem budovy, na níž měly být stavební úpravy provedeny, a nedisponovala ani jiným právem ve smyslu §139 písm. f/ stavebního zákona. Vlastníkem budovy se zase nemohla stát, neboť v posuzovaném článku smlouvy bylo sjednáno, že návrh na vklad vlastnického práva spolu s žalovanou podá (tj. smí podat) teprve poté, kdy jí bude vydáno stavební povolení na přestavbu či rekonstrukci smlouvou převáděné budovy. Z toho nutně plyne, že plnění sjednané v článku XI. smlouvy, tedy (společné) podání návrhu na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy, je nemožné; ujednání o takovém plnění, je proto ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. neplatné. Je-li neplatné ujednání účastnic o tom, že podat návrh na vklad vlastnického práva podle jimi uzavřené kupní smlouvy lze teprve po vydání stavebního povolení žalobkyni, nemůže z hlediska platnosti (ze stejných důvodů) obstát ani jejich další ujednání obsažené v článku XI. smlouvy, že žalovaná může odstoupit od smlouvy „v případě, že kupujícímu (tj. žalobkyni) nebude vydáno stavební povolení ve lhůtě do 30. 6. 1999 “.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ho proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. května 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu