ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4080.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4080/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva kultury se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, proti žalované L. H. , zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Arbesova 400, o zaplacení částky 366.464,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 180/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. března 2008, č. j. 35 Co 307/2007-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 15 C 180/2004-42, zamítl žalobu o zaplacení 366.464,90 Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná nesplnila svůj závazek ze dne 8. 10. 1991 uhradit do 30 dnů částku 495.964,90 Kč za předané zboží, předměty postupné spotřeby a základní prostředky ve vydražené prodejně a že věřitelem této pohledávky se stala žalobkyně, která ji smlouvou o postoupení ze dne 4. 6. 1993 nabyla od Supraphonu s. p. Dovodil, že závazkový právní vztah účastníků podléhá režimu hospodářského zákoníku (§763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obch. zák.“) a že žalovaná úspěšně vznesla námitku promlčení, jestliže žaloba byla u soudu podána dne 23. 1. 2004 (§131a hospodářského zákoníku a §407 odst. 4 obch. zák.).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. ledna 2006, č. j. 35 Co 418/2005-79, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že právní vztah vzniklý mezi účastníky se řídí občanským zákoníkem; současně mu vytkl, že opomněl zhodnotit pro věc zásadní důkaz - dopis zástupce žalované JUDr. Vladimíra Formánka ze dne 14. 9. 1993, kterým za žalovanou uznal její dluh, a uložil mu doplnit dokazování za účelem prokázání existence plné moci, kterou mu měla žalovaná udělit k uznání dluhu.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 15 C 180/2004-94, zamítl žalobu o zaplacení 366.464,90 Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a IV.) a přiznal JUDr. Marii Vítkové náhradu nákladů za právní zastoupení žalované (výrok III.). Na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná dne 26. 9. 1991 vydražila prodejnu Supraphonu s. p. č. 7404 ve V. za cenu 851.000,- Kč, kterou zaplatila 25. 10. 1991. V předávacím protokolu o předání prodejny sepsaném dne 8. 10. 1991 se žalovaná zavázala do 30 dnů uhradit částku 495.964,90 Kč představující hodnotu předaného zboží v maloobchodní ceně, předmětů postupné spotřeby a základních prostředků. Smlouvou ze dne 4. 6. 1993 Supraphon s. p. postoupil pohledávku za žalovanou Ministerstvu kultury ČR. V přípisu ze dne 14. 9. 1993 JUDr. Formánek tehdejšímu zástupci Ministerstva kultury ČR JUDr. Bláhovi sdělil, že žalovaná, která je jeho klientkou, uznává svůj závazek k úhradě ceny vydražených zásob ve výši 426.964,90 Kč, nabízí její úhradu v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč a očekává návrh smlouvy o uznání dluhu a stanovení způsobu úhrady. K tomuto právnímu úkonu nebyl žalovanou zmocněn. V řízení byla předložena pouze plná moc, kterou mu žalovaná udělila dne 26. 4. 1994, přičemž dohoda o paušálním zastupování, kterou s ním uzavřela v souvislosti s podnikáním, zanikla poté, co ukončila podnikatelskou činnost v přesně neurčenou dobu. V dohodě o splátkách ze dne 6. 5. 1996 žalovaná uznala svůj dluh vůči Ministerstvu kultury ČR za převzaté zboží ve vydražené prodejně ve výši 400.964,90 Kč, který se zavázala splácet v měsíčních splátkách po 4.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1996. V té době nevěděla, že dluh je promlčen. V korespondenci účastníků a jejich zástupců v letech 1993 až 1996 žalovaná svůj dluh nezpochybnila, ale do 6. 5. 1996 sama žádné uznávací prohlášení neučinila. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že přípis JUDr. Formánka ze dne 14. 9. 1993 není uznáním dluhu žalovanou ve smyslu §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť k takovému právnímu úkonu JUDr. Formánka nezmocnila. Protože tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. začala běžet 8. 10. 1991, její konec připadl na 8. 10. 1994, tedy před podáním žaloby u soudu dne 23. 1. 2004. Uznání závazku žalovanou ze dne 6. 5. 1996 nemohlo mít žádné právní účinky, neboť žalovaná o promlčení závazku nevěděla (§558 věta druhá obč. zák.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná uplatnila úspěšně námitku promlčení žalovaného nároku a nelze jej proto žalobkyni přiznat.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. 35 Co 307/2007-123, rozsudek okresního soudu ve výroku I. částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 366.464,90 Kč s úroky z prodlení 3 % od 1. 2. 1998 do zaplacení, a potvrdil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších úroků z prodlení ve výši 23 % z částky 366.464,90 Kč od 1. 2. 1998 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a přiznal JUDr. Marii Vítkové hotové náklady a odměnu za právní zastoupení žalované. Po zopakování dokazování listinnými důkazy (korespondencí mezi účastníky řízení, příp. jejich právními zástupci) vyšel mimo jiné ze zjištění, že JUDr. Vladimír Formánek coby komerční právník v přípisu ze dne 14. 9. 1993 adresovaném zástupci Ministerstva kultury ČR JUDr. Bláhovi sdělil, že převzal zastoupení žalované, která uznává svůj závazek vůči věřiteli k úhradě ceny zásob vydražené provozní jednotky ve výši 426.964,90 Kč. Jelikož ke dni sepsání přípisu neobdržela žalovaná návrh splátkového kalendáře, začala dluh splácet po 10.000,- Kč měsíčně. V případě souhlasu věřitele s postupným splácením dluhu očekává návrh smlouvy o uznání dluhu a stanovení způsobu jeho úhrady. V příloze k přípisu připojil doklady o částečném splacení dluhu. V navazujícím přípisu ze dne 23. 11. 1993 zaslaném témuž adresátovi zástupce žalované zopakoval, že jeho klientka uznává závazek uhradit cenu vydražených zásob, jehož výše činí aktuálně 396.964,90 Kč, neboť žalovaná uhradila ve splátkách celkem 99.000,- Kč. I nadále považuje za přiměřené měsíční splátky po 10.000,- Kč a žádá, aby zástupce žalobkyně s takovým způsobem úhrady vyslovil souhlas. JUDr. Formánek v přípisu ze dne 2. 10. 1994 adresovaném další zástupkyni žalobkyně JUDr. Martě Černé v reakci na její dopis ze dne 14. 7. 1994 sdělil, že se žalovanou projednal urgenci splátek za vydraženou prodejnu s tím, že se žalovaná zavazuje dluh uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. V dalším přípise ze dne 31. 10. 1994 jí sdělil, že žalovaná uhradila celkem 81.000,- Kč, a tyto platby doložil připojenými kopiemi výpisů z jejího účtu. Přípisem ze dne 16. 2. 1996 se žalovaná JUDr. Černé omluvila za neuhrazení splátek v měsících prosinci 1995 a lednu 1996 a zavázala se pokračovat v pravidelných splátkách dluhu až do jeho zaplacení. V dohodě, kterou účastnice uzavřely dne 6. 5. 1996, žalovaná uznala svůj závazek vůči žalobkyni za převzaté zboží ve vydražené prodejně, který k 29. 2. 1996 činí 400.964,90 Kč, a zavázala se jej uhradit v měsíčních splátkách po 4.000,- Kč počínaje měsícem květnem 1996, pod ztrátou výhody splátek. Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná námitku promlčení neuplatnila úspěšně. Vyslovil, že písemné uznání dluhu vymezeného co do důvodu i výše žalovanou s jejím příslibem dluh uhradit je obsaženo v přípisu jejího zástupce ze dne 14. 9. 1993. Okolnost, že žalovaná v tomto přípisu sdělila, že očekává návrh smlouvy o uznání dluhu, shledal nepodstatnou s poukazem na to, že uznání dluhu je jednostranným právním úkonem, který nevyžaduje projev vůle obou smluvních stran. Následně žalovaná uznala dluh v dalším přípise svého zástupce ze dne 23. 11. 1993. Odvolací soud konstatoval, že zmocnění JUDr. Formánka k uznání dluhu žalovanou nebylo sice prokázáno přímým důkazem, avšak tuto skutečnost prokázala řada nepřímých důkazů. Existenci plné moci připustila sama žalovaná s tím, že k jejímu udělení mělo dojít 1. 9. 1993, a prokazuje ji i korespondence účastníků, v níž JUDr. Formánek vystupoval vždy jako zástupce žalované na základě plné moci. Zároveň uzavřel, že i když nebyla existence plné moci k uznání dluhu prokázána přímým důkazem, je uznávacími prohlášeními JUDr. Formánka ze dne 14. 9. 1993 a ze dne 23. 11. 1993 žalovaná vázána ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák., neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by jakýmkoli způsobem před podáním žaloby namítala, že její zástupce v těchto přípisech překročil udělenou mu plnou moc. Odvolací soud na základě těchto úvah dovodil, že v důsledku uznání dluhu žalovanou byla přetržena původní tříletá promlčecí doba a místo ní začala běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání dluhu došlo (§110 odst. 1 obč. zák.). Uznala-li poté žalovaná sama dluh dne 6. 5. 1996, nemohlo se jednat o uznání promlčeného dluhu; i v případě tohoto uznávacího prohlášení nastaly účinky ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák.; tj. začala od tohoto okamžiku běžet nová desetiletá promlčecí doba, a žaloba tak byla podána před uplynutím promlčecí doby a nárok žalobkyně se nepromlčel.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno. Není srozuměna s tím, že svého zástupce JUDr. Formánka zmocnila k uznání dluhu. Připouští, že s ním sice měla uzavřenu smlouvu o právním zastoupení, avšak plnou moc ke konkrétnímu právnímu úkonu uznání dluhu mu neudělila. Svou verzi skutku podporuje jednotlivě rozvedenými argumenty. Závěr odvolacího soudu, že i kdyby svého zástupce k uznání dluhu nezmocnila, je tímto právním úkonem vázána, žalovaná zpochybňuje námitkou, že nebyla seznámena s korespondencí mezi jejím zástupcem a žalobkyní, a proto ani nemohla brojit proti překročení oprávnění za ni jednat. Jakmile se v průběhu tohoto řízení o uznání dluhu dozvěděla, namítla, že JUDr. Formánek překročil zmocnění, které mu udělila při uzavření dohody o poskytování právní pomoci v souvislosti s jejím podnikáním. I nadále prosazuje názor, že uznání dluhu jejím zástupcem dne 14. 9. 1993 nemá právní účinky ve smyslu §588 (správně §558) obč. zák. a nemohlo vyvolat přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného plyne, že dne 6. 5. 1996 uznala dluh, který byl promlčen, aniž si byla promlčení vědoma; proto ani takové uznání nemělo za následek přetržení promlčecí doby. Jelikož žaloba byla podána po marném uplynutí promlčecí doby, nárok žalobkyně se promlčel. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek v dovoláním dotčeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Připomněla, že žalovaná znemožnila výslech JUDr. Formánka tím, že jej nezbavila mlčenlivosti ohledně skutečností, o nichž se dozvěděl v souvislosti s právní pomocí poskytovanou žalované od 1. 9. 1993.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení, zda je též důvodné.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu; byl přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu, tj. při úvaze, který dovolací důvod byl uplatněn, není rozhodující, jak jej dovolatel označil, ale jak jej po obsahové stránce vylíčil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaná s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu (mimo jiné) nesprávnost právního názoru, že je ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. vázána právními účinky uznání dluhu, které jejím jménem učinil její zástupce JUDr. Formánek, neboť před podáním žaloby nenamítala, že její zástupce uznáním dluhu překročil udělenou mu plnou moc. I když sice namítá nesprávné právní posouzení věci, z obsahového vylíčení dovolací námitky plyne, že její argumentace je založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení založil. Námitky, že nemohla před podáním žaloby oznámit nesouhlas s překročením plné moci, protože nebyla seznámena s korespondencí mezi jejím zástupcem a žalobkyní, a že překročení oprávnění jejím zástupcem v přípisu ze dne 14. 9. 1993 namítla, jakmile se v průběhu tohoto řízení o uznání dluhu dozvěděla, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud se však nemohl těmito výhradami zabývat. Žalovaná totiž pominula, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Tak tomu bylo v dané věci, kdy žalovaná až v dovolacím řízení přišla s (novými) tvrzeními, které mohla uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
I kdyby však bylo prokázáno, že žalovaná se seznámila s přípisem jejího zástupce ze dne 14. 9. 1993 až v průběhu řízení, nebylo by možno dospět k závěru, že není vázána právními účinky uznání dluhu ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. Uvedené ustanovení upravuje smluvní zastoupení, kdy rozsah oprávnění zmocněnce je vymezen plnou mocí (§31 odst. 1 obč. zák.). Otázku vázanosti zmocnitele právními účinky právního úkonu učiněného za okolností, kdy zmocněnec překročil rozsah svého oprávnění, upravuje §33 odst. 1 obč. zák. Podle něho překročí-li zmocněnec své oprávnění plynoucí z plné moci, je zmocnitel vázán právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže překročení dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, poté co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl.
V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že důkaz přípisem zástupce žalované ze dne 14. 9. 1993 byl proveden při jednání soudu prvního stupně dne 9. 12. 2004, při němž byla žalovaná osobně přítomna. Při tomto jednání ani při dalším, které proběhlo dne 18. 1. 2005, jakož ani ve svých podáních neoznámila svůj nesouhlas s překročením oprávnění jejího zástupce vyplývajícího z plné moci. Učinila tak až při jednání u odvolacího soudu dne 18. 1. 2006, jak vyplývá z obsahu protokolu o tomto jednání. Tyto okolnosti neumožňují přijmout závěr, že žalovaná není uznáním dluhu vázána; neoznámila totiž svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění jejím zástupcem dozvěděla. Nastala tudíž nevyvratitelná právní domněnka, že žalovaná překročení oprávnění jejím zástupcem schválila (§33 odst. 1 obč. zák.).
Jestliže se žalované nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že je ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. vázána právními účinky uznání dluhu učiněného jejím zástupcem, bylo již nadbytečné zabývat se další její námitkou směřující proti závěru, že svého zástupce k uznání dluhu zmocnila. I kdyby totiž tato výhrada byla shledána opodstatněnou, nemohla by ovlivnit výsledek sporu ve prospěch žalované.
Lze uzavřít, že žalované se prostřednictvím jí uplatněného dovolací důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu