ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4101.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4101/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno-střed , se sídlem úřadu městské části v Brně, Dominikánská 2, proti žalovanému Josefu Müllerovi , s místem podnikání v Brně, Pod Nemocnicí 4, identifikační čílo 42593824, zastoupenému JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 5, o zaplacení 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 202/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2009, č. j. 17 Co 279/2008-70, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. 46 C 202/2006-48, zamítl žalobu o zaplacení 35.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 26. 5. 2004 smlouvu, jejímž předmětem byla spolupráce při zhotovování a komerčním využívání fotografií a videozáznamů pořízených při svatbách a na obřadech vítání občánků organizovaných městskou částí Brno-střed. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zajistit fotografování a natáčení videozáznamů pro zájemce v dohodnutých termínech, nenarušovat obřady, být vhodně oblečen a dbát pokynů osob zabezpečujících obřady, zajistit dobrou úroveň fotografií a videozáznamů a zaplatit za tuto exkluzivitu při fotografování a natáčení měsíčně 10.000,- Kč na účet žalobce na základě vystavené faktury (čl. III. smlouvy). Žalobce převzal naopak závazek umožnit:
- žalovanému natáčení a fotografování svateb a vítání občánků,
- kameramanům a fotografům žalovaného vhodný pohyb v průběhu obřadu nutný ke kvalitnímu natočení pořadu a zhotovení kvalitních fotografií,
- umístění reflektorů a zábleskových zařízení v obřadní síni,
- reklamu firmy žalovaného na vývěsce matriky úřadu městské části,
- předání snoubencům informačního materiálu žalovaného při sjednávání obřadu,
- žalovanému přehrát videozáznam ihned po obřadu v prostoru šatny,
- používání zázemí obřadní síně (WC, šatny, konzumovat jídlo),
- vystavit měsíčně fakturu na částku 10.000,- Kč se čtrnáctidenní splatností, vždy po skončení každého měsíce po dobu platnosti smlouvy (čl. IV. smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2005 a zároveň byla dohodnuto, že ji každá ze smluvních stran může vypovědět i bez udání důvodu ve tříměsíční výpovědní lhůtě (čl. V. smlouvy).
Dodatkem č. 1 ze dne 27. 8. 2004 bylo dohodnuto, že částka 10.000,- Kč zahrnuje i 19 % DPH, tedy že částka za exkluzivitu představuje 8.403,30 Kč a DPH 1.596,70 Kč. Dodatkem č. 2 ze dne 27. 8. 2004 byl změněn čl. IV. smlouvy tak, že žalobce je povinen vystavit žalovanému měsíčně fakturu na částku 10.000,- Kč, představující částku za dohodnutou exkluzivitu, zahrnující 8.403,30 Kč a DPH 1.596,70 Kč. Z výpovědi žalovaného a svědků M. B., P. J., M. T. a J. H. soud prvního stupně zjistil, že žalovaný neměl zajištěn volný pohyb po obřadní síni ke zhotovování fotografií, nemohl využívat zázemí, že snoubencům bylo sdělováno, že si na místě obřadu můžou dohodnout služby fotografa, jehož konkrétní jméno jim ovšem nesdělili. Žalovanému se sice v řízení nepodařilo prokázat, že by mu žalobce znemožňoval pořizovat fotografické a video záznamy, avšak neměl možnost vhodného pohybu v průběhu obřadu ke kvalitnímu natočení pořadu a zhotovení fotografií, neboť nemohl pořizovat fotografie z určitého místa, snoubencům nebyl předán jeho informační materiál, nemohl používat zázemí a přehrát bezprostředně v dohodnutém místě zaznamenaný materiál. Žalobce pouze povolil žalovanému natáčení a fotografování svateb a vítání občánků, což přes sjednanou exkluzivitu podle čl. III. smlouvy toleroval i dalším fotografům. Jelikož žalobce neposkytl žalovanému exkluzivitu, nesplnil své povinnosti podle smlouvy, jeho žaloba o zaplacení dohodnuté měsíční částky nemůže být důvodná.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. dubna 2009, č. j. 17 Co 279/2008-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 35.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 10.000,- Kč od 29. 9. 2004 do zaplacení, z částky 10.000,- Kč od 4. 11. 2004 do zaplacení, z částky 5.000,- Kč od 18. 11. 2004 do zaplacení, z částky 5.000,- Kč od 16. 12. 2004 do zaplacení a z částky 5.000,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl platný závazkový vztah podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který skončil výpovědí žalovaného. Odvolací soud zdůraznil, že nebyl-li žalobce schopen z důvodu rekonstrukce obřadní síně, a tedy změny místa konání obřadů, umožnit žalovanému např. přehrát pořízený videozáznam a používat zařízení obřadní síně, pak tato skutečnost našla odraz ve snížení dohodnuté částky 10.000,- Kč na 5.000,- Kč. Neshledal žádný důvod nepřiznat žalobci žalovanou částku představující dohodnutý poplatek měsíčně ve výši 10.000,- Kč za měsíce srpen a září 2004 a 5.000,- Kč za období říjen až prosinec 2004. Vytýkané porušování smlouvy – nemožnost vhodného pohybu v průběhu obřadu, nemožnost přehrát videozáznam a používat zázemí či nepředání informačního materiálu snoubencům – našlo svůj odraz ve snížení dohodnutého poplatku, s čímž žalovaný souhlasil.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že došlo ke změně smlouvy ze dne 26. 5. 2004, požadoval-li žalobce po něm místo poplatku ve výši 10.000,- Kč za měsíce říjen až prosinec 2004 jen částku 5.000,- Kč. Namítá, že podle §40 odst. 2 obč. zák. k písemné dohodě o změně smlouvy nedošlo; snížením sjednané měsíční částky žalobce uznal, že své smluvní povinnosti řádně neplní. Žalobci navíc nikdy nesdělil, že s takovým postupem souhlasí. Prosazuje názor, že v důsledku prodlení žalobce s plněním jeho smluvních povinností se nemohl dostat do prodlení se svým závazkem platit mu spornou částku podle smlouvy. S přihlédnutím k §560 obč. zák. se žalobce po něm nemůže domáhat splnění povinnosti, neboť sám svou část závazku nesplnil.
Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Žalovaný obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný prosazuje názor, že žalobce nemá právo na zaplacení dohodnutého poplatku podle smlouvy ze dne 26. 5. 2004.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že Úřad městské části Brno-střed oznámením ze dne 7. 4. 2004 nabídl neurčenému okruhu zájemců z řad firem, které se tím profesionálně zabývají, možnost pořizovat fotografie ke komerčnímu využití na svatebních obřadech a při vítání občánků, v prostorách radnice Brno-střed na období jednoho roku, tj. od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2005, za poplatek radnici, která fotografování umožní. Žalovaný písemně požádal o umožnění takové činnosti a nabídl měsíční poplatek ve výši 15.000,- Kč. Následně dopisem ze dne 24. 5. 2004 sdělil, že se zřetelem k tomu, že žalobce není schopen zajistit na svatbách a vítání občánků „plnou exkluzivitu“ na fotografování a natáčení pořadů, vypracoval si vlastní ekonomickou rozvahu a za reálný považoval měsíční poplatek ve výši 10.000,- Kč. Dne 26. 5. 2004 účastníci uzavřeli smlouvu, kterou se žalobce zavázal žalovanému umožnit: natáčení a fotografování svateb a vítání občánků, kameramanům a fotografům žalovaného vhodný pohyb v průběhu obřadu nutný ke kvalitnímu natočení pořadu a zhotovení kvalitních fotografií, umístění reflektorů a zábleskových zařízení v obřadní síni, reklamu firmy žalovaného na vývěsce matriky úřadu městské části, předání snoubencům informačního materiálu žalovaného při sjednávání obřadu, žalovanému přehrát videozáznam ihned po obřadu v prostoru šatny, používání zázemí obřadní síně (WC, šatny, konzumovat jídlo) a vystavit měsíčně fakturu na částku 10.000,- Kč se čtrnáctidenní splatností, vždy po skončení každého měsíce po dobu platnosti smlouvy (čl. IV. smlouvy). Žalovaný se naopak zavázal zajistit fotografování a natáčení videozáznamů pro zájemce v dohodnutých termínech, nenarušovat obřady, být vhodně oblečen a dbát pokynů osob zabezpečujících obřady, zajistit dobrou úroveň fotografií a videozáznamů a zaplatit za tuto exkluzivitu při fotografování a natáčení měsíčně 10.000,- Kč na účet žalobce na základě vystavené faktury (čl. III. smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2005 a zároveň byla dohodnuto, že ji každá ze smluvních stran může vypovědět i bez udání důvodu ve tříměsíční výpovědní lhůtě (čl. V. smlouvy). Dodatkem č. 1 ze dne 27. 8. 2004 bylo dohodnuto, že částka 10.000,- Kč zahrnuje i 19 % DPH, tedy že částka za exkluzivitu představuje 8.403,30 Kč a DPH 1.596,70 Kč. Dodatkem č. 2 ze dne 27. 8. 2004 byl změněn čl. IV. smlouvy tak, že žalobce je povinen vystavit žalovanému měsíčně fakturu na částku 10.000,- Kč, představující částku za dohodnutou exkluzivitu, zahrnující 8.403,30 Kč a DPH 1.596,70 Kč. Za měsíce srpen až prosinec 2004 žalovaný žalobci dohodnutou odměnu nezaplatil. Smlouva byla ukončena výpovědí žalovaného ze dne 24. 9. 2004 ke dni 31. 12. 2004. Pracovníci žalovaného pořizující fotografie či videozáznamy byli upozorněni, že nemají chodit za zády oddávajících, jinak jim pohyb po síni nebyl znemožňován. Někdy obřady nefotografovali, neboť tam byl již jiný fotograf. Jen žalovaný měl ve vstupních prostorách obřadní síně vývěsku o tom, že je poskytovatelem fotografických služeb. V důsledku rekonstrukce obřadní síně, a tím ztížení podmínek plnění smlouvy, žalobce rezignoval na odměnu ve výši 10.000,- Kč a od října 2004 nově požadoval jen částku 5.000,- Kč, o čemž svědčí faktury č. 4230 ze dne 3. 11. 2004, č. 4259 ze dne 1. 12. 2004 a č. 4274 ze dne 16. 12. 2004. Žalovaný tyto faktury převzal a žádným způsobem proti nim neprotestoval.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §488 obč. zák. závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Podle §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle §491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak (odst. 2).
Podle §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle §40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Podle §46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
Podle §51 obč. zák. učastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Podle §494 obč. zák. z platného závazku je dlužník povinen něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti.
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností, vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§2 odst. 3 obč. zák.); zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv (tzv. pojmenované typy smluv) nebo uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou) podle §51 obč. zák., která ale nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona.
Zatímco u pojmenovaných smluv občanský zákoník obsahuje vedle obecných ustanovení obsažených v části první občanského zákoníku ještě další – speciální – ustanovení, u nepojmenovaných smluv taková ustanovení zákona chybí. Jen rámcově se v §51 stanoví, že nepojmenovaná smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona; to znamená, že podrobné modality smluvních podmínek musí takové smlouvy obsahovat samy. Soudní praxí je obecně zastáván názor, že pro právní vztahy vyplývající z těchto tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou vymezena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené povinnosti jsou pak pro ně závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Znamená to, že analogie zákona (analogie legis) ve smyslu §491 odst. 2 a §853 obč. zák. je připuštěna jen v tom rozsahu, v jakém smlouva neobsahuje vlastní úpravu (srovnej Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 322 a n.). Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno.
V prvé řadě nutno zdůraznit, že z toho, že účastníci zachytili text smluvního ujednání písemně (předmět plnění, práva a povinnosti, výši odměny), nelze bez dalšího usuzovat, že projevili vůli uzavřít smlouvu v písemné formě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/1997, publikovaný v časopisu Soudní judikatura číslo sešitu 14/98, pod SJ 100/98). Se zřetelem k tomu, že nepojmenovaná smlouva nemusí mít podle zákona (a nestalo se tak ani na základě dohody účastníků) písemnou formu, znamená to, že její obsah (tj. práva a povinnosti) lze měnit ústně, ale i konkludentně (viz §35 odst. 1 obč. zák. podle něhož projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit). Pro souzenou věc to znamená, že původní dohoda o výši odměny byla na základě (nikoli písemné) dohody změněna tak, že od měsíce října 2004 měl žalovaný povinnost platit žalobci pouze částku 5.000,- Kč měsíčně a to z důvodu nemožnosti žalobce zcela dostát svým smluvním závazkům.
Názoru žalovaného, že jeho povinnost platit žalobci měsíční odměnu je podmíněna vzájemným plněním žalobce zajistit mu veškeré dohodnuté smluvní podmínky, nelze přisvědčit.
Podle §560 obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel.
Citované ustanovení je výjimkou ze zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek v době stanovené ve smlouvě a vztahuje se na dvoustranné závazky, v nichž mají smluvní strany vzájemná práva a povinnosti; tomu odpovídá jejich postavení, kdy každá z nich je zároveň v postavení dlužníka i věřitele, neboť má vůči druhé straně povinnost něco plnit a naopak má právo jiné plnění požadovat. Za synallagmatické jsou přitom označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Ne všechny dvoustranné závazky jsou zároveň synallagmatickými (k tomu srovnej shora citované dílo, str. 994 a n., a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2406/98).
Jestliže závazek každého z účastníků smlouvy byl dohodnut k jinému časovému okamžiku (žalobce měl okamžikem účinnosti smlouvy plnit své povinnosti a žalovaný se zavázal platit mu měsíční odměnu splatnou na základě vystavené faktury se čtrnáctidenní splatností po skončení každého měsíce), nejedná se o synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení §560 obč. zák.; vzájemná podmíněnost plnění tak nevyplývá ani z obsahu smlouvy ani ze zákona (§51 obč. zák.). V úvahu nepřichází aplikace věty druhé téhož ustanovení, neboť žalovaný je povinen plnit až následně a nikoliv předem. Vycházeje jen z obsahu sporné smlouvy, nelze než dospět k závěru, že povinnost žalovaného zaplatit měsíční odměnu není podmíněna vzájemným plněním žalobce (nemá synallagmatický charakter) a při nedostatku smluvní úpravy podmínek, za kterých je možno ji krátit, popřípadě nevyplatit vůbec (tzn. porušení jakých povinností bude takto postihováno a v jakém rozsahu bude odměna snížena), nelze žalobci nárok na výplatu odměny podle čl. III. smlouvy upřít.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku; Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu