ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4121.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4121/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce W. S., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, proti žalované Mgr. B. D., o zaplacení 1.254,70 EUR a 2.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 240/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2007, č. j. 10 Co 806/2006-211, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2007, č. j. 10 Co 806/2006-211, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 2006, č. j. 11 C 240/2000-177, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částek 232,13 EUR a 2.000,- Kč, obě s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2007, č. j. 10 Co 806/2006-211, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 2006, č. j. 11 C 240/2000-177, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 1.022,57 EUR s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a v tomto rozsahu se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2006, č. j. 11 C 240/2000-177, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.254,70 EUR a 2.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z těchto částek od 12. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; jeho předchozí rozsudek ze dne 9. července 2003, č. j. 11 C 240/2000-75, ve spojení s usnesením ze dne 25. srpna 2003, č. j. 11 C 240/2000-78, byl - mimo výroku o zastavení řízení co do částek 1.171,58 EUR a 4.800,- Kč - usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2004, č. j. 10 Co 836/2003-128, 10 Co 837/2003-128, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, který žije ve Spolkové republice Německo, vedl u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 118/99 spor o nárok vyplývající z tzv. rehabilitačního zákona a chtěl, aby jej zastupoval advokát se znalostí německého jazyka. Z tohoto důvodu se obrátil na žalovanou, jež potvrdila převzetí zastoupení, podepsala plnou moc ze dne 19. 8. 1999 a vyžádala si zálohu ve formě šeku na 1.000 DEM. Jelikož tento šek nebylo možno v České republice realizovat, dohodli si účastníci na den 30. 1. 2000 schůzku v Ústí nad Labem, na kterou přijel žalobce se svou manželkou G. H. S. Žalovaná je čekala na nádraží a poté všichni odjeli do penzionu, kde společně poobědvali. Na závěr schůzky se dohodli, že žalovanou navštíví následující den v její advokátní kanceláři. Dne 31. 1. 2000 jednal žalobce s žalovanou od 9 hodin po dobu hodiny a půl. Během této doby se dohodli, že jej žalovaná bude zastupovat ve shora vedeném sporu za odměnu v minimální výši 2.000 DEM za odvedenou práci bez ohledu na výsledek a v případě úspěchu ve sporu ve výši odpovídající 20 % z vymožené částky. Po přerušení jednání byla kolem 13.00 hod. podepsána příkazní smlouva, plná moc a složena částka 2.000 DEM ve prospěch žalované. Žalobce plnou moc odvolal nejprve dne 1. 3. 2000 a opětovně tak učinil dne 10. 7. 2000 dopisem JUDr. Evy Stránské, kdy zároveň odstoupil od uzavřené příkazní smlouvy; žalovanou zároveň vyzval ke vrácení částky 2.000 DEM a 956,- Kč. Tyto úkony žalobce vzala žalovaná na vědomí dopisem ze dne 12. 7. 2000 a v návaznosti na něj podáním ze dne 27. 10. 2000 provedla vyúčtování jí provedených úkonů právní pomoci a složené zálohy. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že žalovaná mimo převzetí a přípravy zastoupení provedla pro žalobce jiné úkony právní služby. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zastupování podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, že žalovaná pro žalobce vykonala jen jeden úkon právní služby (převzetí a přípravu zastoupení), avšak s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jí odměna nenáleží. Bylo by totiž v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná získala odměnu ve výši 1.022,57 EUR (dříve 2.000 DEM), pokud její služby žalobci nepřinesly žádný prospěch. Přestože k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky došlo jednostranným úkonem žalobce, soud prvního stupně z této skutečnosti nevyvodil žádné právní závěry. Podle §24 odst. 1 zákona o advokacii přiznal žalobci právo na zaplacení částek 232,13 EUR a 2.000,- Kč představujících vzniklou škodu z titulu marně vynaložených nákladů na jízdné z Hamburku do Ústí nad Labem a nocležné, které by nevznikly nebýt nečinnosti žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 10 Co 806/2006-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování zejména listinnými důkazy se ztotožnil se závěrem, že dne 31. 1. 2000 účastníci uzavřeli platnou smlouvu o právních službách podle zákona č. 85/1996 Sb., jež je formou smlouvy příkazní; v ní dohodli odměnu žalované za celkové vyřízení věci 20 % z celkově vymožené částky, popř. částkou 2.000 DEM, ať bude výsledek její činnosti jakýkoliv. Právní vztah zastoupení trval od 31. 1. 2000 do 1. 3. 2000. Jelikož v důsledku odstoupení žalobce od smlouvy nepřichází v úvahu odměna za celkové vyřízení věci ve výši 20 %, má žalovaná nárok na odměnu ve výši 2.000 DEM. Právo na tuto odměnu nebylo vázáno na splněním dalších podmínek; jedinou podmínkou pro její získání bylo zastupování žalobce, přičemž žalovaná v jeho věci vykonala jeden úkon právní pomoci (služby) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Podle odvolacího soudu dne 31. 1. 2000 v advokátní kanceláři žalované proběhla rovněž porada s klientem, neboť za tímto účelem přicestoval do Ústí nad Labem, kancelář žalované uvedeného dne navštívil dvakrát, přičemž délka jeho návštěvy a trvání úkonu právní pomoci není rozhodující, protože advokátní tarif odměnu za tento úkon nepodmiňuje délkou porady na rozdíl od „další porady s klientem“ podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem, že výkon práva na odměnu žalované odporuje dobrým mravům a nemůže požívat soudní ochrany podle §3 odst. 1 obč. zák. Částka 2.000 DEM nemůže představovat bezdůvodné obohacení získané žalovanou, jelikož představuje sjednanou odměnu za poskytování právních služeb bez ohledu na výsledek sporu a žalovaná ve věci vykonala jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 advokátního tarifu. Uvedená odměna jí náleží i přesto, že ostatní tvrzené úkony právní pomoci jsou sporné.
V dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. vytýká chybný závěr, že žalovaná má nárok na odměnu ve výši 1.022,57 EUR (dříve 2.000 DEM), neboť ve věci žalobce vykonala minimálně jeden úkon právní pomoci spočívající v převzetí a přípravě zastoupení. I když dovolatel připustil, že s žalovanou jednal, o jeho věci nic nevěděla, dovolávala se nemožnosti seznámit se s obsahem soudního spisu, a i „jinak dokazovala elementární neznalost skutkových okolností tak i právní problematiky, ve které měla žalobci poskytnout právní pomoc“. Přestože již před schůzkou v Ústí nad Labem měla udělenou plnou moc k jeho zastupování, neprojevila sebemenší zájem o seznámení se s věcí. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje ve výkladu pojmu „převzetí a přípravy zastoupení“ podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Smyslem tohoto úkonu právní pomoci je podle dovolatele takové seznámení se s problémem klienta, které umožní, aby poskytnutí právní pomoci bylo účinné. Bez studia obsáhlého soudního spisu a seznámení se s dalšími listinami nemohla žalovaná věc řádně převzít. Na základě pouhého rozhovoru se žalobcem nemohla získat potřebné informace pro jeho zastupování a k převzetí zastoupení tak nemohlo dojít; „pouhý“ podpis plné moci nelze považovat za převzetí věci či zastoupení. Není srozuměn se závěrem, že žalované odměna náleží, bez ohledu na výsledek její činnosti. Zdůrazňuje, že v situaci, kdy právní vztah zastoupení ukončil pro dlouhodobou nečinnost žalované a její neochotu poskytovat mu právní pomoc, není spravedlivé, aby jí cokoliv platil. Má zato, že dohoda o odměně za zastupování „bez ohledu na výsledek řízení“ nezakládá nárok na její výplatu v případě, že právní vztah zastoupení byl klientem ukončen odvoláním plné moci z důvodu nečinnosti advokáta. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění se samostatným skutkovým základem, je zřejmé, že dovoláním dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu částek 232,13 EUR (náhrada škody za vynaložené jízdné z Hamburku do Ústí nad Labem) a 2.000,- Kč (náhrada škody za ubytování v Ústí nad Labem v souvislosti s poradou se žalovanou) obě s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku je dovolání bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu částky 1.022,57 EUR s 10 % úrokem z prodlení od 12. 7. 2000 do zaplacení byla žaloba zamítnuta, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přestože žalobce v dovolání avizuje mimo dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, rovněž naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) ve skutečnosti namítá jen nesprávné právní posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §724 obč. zák. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Podle §730 odst. 1 obč. zák. je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Podle §732 obč. zák. zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady vzniklé do odvolání, utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna, i její část odpovídající provedené práci.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, se advokacie vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu. Podle §22 odst. 2 citovaného zákona způsob určení odměny a náhrad advokáta, popřípadě i její výši stanoví Ministerstvo spravedlnosti právním předpisem. (vyhláška č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátní tarif“).
Podle §5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná má podle smlouvy nárok na odměnu ve výši 1.022,57 EUR.
Není pochyb o tom, že smlouva o poskytování právní pomoci (služeb), kterou účastníci uzavřeli, je (typově) smlouvou příkazní ve smyslu §724 a násl. obč. zák. Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, oproti obecné úpravě stanoví jisté modifikace právního vztahu mezi advokátem a klientem (příkazníkem a příkazcem), zejména povinnosti zástupce, odlišnosti vzniku či zániku právního vztahu. Citovaný zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné; přestože zákon o advokacii užívá označení „smlouva o poskytnutí právních služeb“, nejde z pohledu občanského zákoníku o samostatný smluvní typ, ale - pokud je jejím předmětem zastupování zejména v řízení před soudy a jinými orgány a nejde-li o věc obchodní - podléhá režimu smlouvy příkazní s modifikacemi stanovenými citovaným zákonem. Zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právní pomoci (služeb) se řídí jednak speciálními zákony (zákonem o advokacii), jednak – chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je občanský zákoník.
Způsob vypořádání nároku na odměnu advokáta (příkazníka) při zániku smlouvy o poskytování právních služeb odvoláním obecně upravuje §732 obč. zák., přičemž právo na poměrnou část odměny je modifikováno §457 obč. zák. Nelze totiž přehlédnout, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Vzájemná podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z §457 obč. zák. znamená, že právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi. V dané věci ve smyslu §457 obč. zák. proti sobě stojí požadavek žalobce na vrácení částky 1.022,57 EUR proti požadavku žalované na poměrnou část odměny podle §732 obč. zák. Jak zjistily soudy obou stupňů, dohodli si účastníci smlouvy ze dne 31. 1. 2000, že „za celkové vyřízení věci se sjednává odměna 20 % z celkově vymožené částky. Advokát se dohodl s příkazcem na částce 2.000 DEM s tím, ať je výsledek této činnosti jakýkoliv“. Je nepochybné, že v případě kladného „výsledku“ sporu, tj. v situaci, kdy žalobce bude se svým žalobním požadavkem úspěšný, smlouva zakládala právo žalované na odměnu ve výši 20 % z celkové vymožené částky. Pro případ, že se tak nestane (a žalobce neuspěje) bylo dohodnuto, že žalované náleží částka 2.000 DEM. Ze znění smlouvy (… za celkové vyřízení věci …. a … ať je výsledek této činnosti jakýkoliv) vyplývá, že v obou případech vzniku práva na odměnu za poskytnutí právní služby (provedení příkazu) byl rozhodující „výsledek“ činnosti žalované projevující se až v konečném rozhodnutí soudu o nároku žalobce. Je pochopitelné, že došlo-li k zániku smlouvy jejím odvoláním před dosažením tohoto „výsledku“, nejde o situaci, kterou účastníci ve shora uvedeném smluvním ujednání předpokládali; jejich dohoda vázala právo na odměnu na „jakýkoliv“ výsledek (soudního) řízení, v němž měla žalovaná žalobce zastupovat, a nelze tyto předpoklady vztáhnout na předčasné ukončení uvedené smlouvy. Poněvadž otázku výše odměny žalované při odvolání smlouvy o poskytování právní služby smlouva ze dne 31. 1. 2000 neupravuje, nezbývá než na tuto situaci aplikovat §732 obč. zák. Poněvadž odvolací soud při svých úvahách ustanovení §732 obč. zák. (potažmo §457 obč. zák.) pominul, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta prvá a druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. února 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu