ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.415.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 415/2021-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce Z. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému T. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem ve Praze 1, Na Příkopě 857/18, o 135.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 28/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 13 Co 85/2020-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Zachy, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 21 C 28/2018-138, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 135.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v části týkající se zaplacení částky 85.030,52 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky 135.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené účastníky dne 2. 12. 2015 a dále částky 85.030,52 Kč z titulu vrácení daru, kterou měl žalovaný čerpat v rozporu s účelem, za jakým mu byla tato částka žalobcem darována. Prvnímu požadavku soud prvního stupně vyhověl, zatímco do částky 85.030,52 Kč žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 13 Co 85/2020-200, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 135.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu sice došlo k předání celkové částky 135.000,- Kč žalovanému žalobcem, kterému se ale nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce. Na základě objasnění rodinných vztahů a zvyklostí účastníků v průběhu odvolacího řízení, vycházejícího zejména z čestného prohlášení žalobce ze dne 29. 5. 2020, odvolací soud uzavřel, že stejně jako v celé řadě jiných případů, které podrobně popsal žalobce v čestném prohlášení, ale i podle obsahu spisu, předání částky 135.000,- Kč žalovanému představuje dar podle §2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), případně jde o plnění podle §2055 odst. 2 o. z., tedy jednání za účelem prospět jinému bez úmyslu se právně vázat. Ani v jednom případě tak není dán právní titul pro vrácení finanční částky podle zákonných ustanovení občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Dovolání není přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť tento soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., a hodnotil důkazy v rozporu se zásadami ustanovení §132 o. s. ř., čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pak přestože se odvolává na blíže označenou odbornou knihu a v ní odkazované judikáty Ústavního soudu, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud podle jeho přesvědčení dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tj. konkrétního způsobu vyřešení sporné právní otázky) se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Dovolacími námitkami žalobce ve skutečnosti namítá existenci vad řízení. Případné vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je -li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Současně je potřebné zdůraznit, že skutkový stav věci, k němuž dospěl odvolací soud hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu