ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4312.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4312/2019-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6 (identifikační číslo 248 30 801), zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 295/55, proti žalovanému P. H. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 1144/11, o popření pravosti pohledávky, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 117/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 37 Co 366/2017-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 9. 6. 2016 žalobkyně popřela pravost pohledávky žalovaného zajištěné zástavním právem k nemovitým věcem (§267a odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 7 C 117/2016-83, Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu o určení, že „pohledávka žalovaného ve výši 2.020.000 Kč s příslušenstvím vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 31. 1. 2003, zajištěná zástavním právem k nemovitým věcem (budova č.p. XY, objekt bydlení na pozemku parc. č. st. XY, v části obce XY, pozemek par. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, vedeno Katastrálním úřadem pro Vysočinu, katastrální pracoviště XY) zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 15. 4. 2003, uplatněná v exekuci vedené soudní exekutorkou Mgr. Jaroslavou Schafferovou pod sp. zn. 198 EX 391/05 (dříve soudním exekutorem JUDr. Robertem Pazákem pod sp. zn. 59 EX 391/05)“ , není po právu. Na náhradě nákladů řízení soud prvního stupně přiznal žalovanému 22.741 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 37 Co 366/2017-105, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.800 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Smlouva z 31. 1. 2003 je platná smlouva o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), na jejímž základě předal věřitel (J. V.) dlužníkům (M. W. a M. W.) 2.000.000 Kč a dohodl s nimi úroky (§658 odst. 1 obč. zák.) a splatnost dluhu. Pohledávka byla zajištěna zástavním právem zřízeným k nemovitým věcem dlužníků (§152 a násl. obč. zák.) a M. W. dluh z půjčky co do důvodu i výše vůči původnímu věřiteli i žalovanému (postupníku) uznal (§558 obč. zák.). Námitkami, jimiž žalobkyně zpochybnila postup soudu v exekuci (včasnost a úplnost přihlášky pohledávky věřitele do řízení ve smyslu §336f občanského soudního řádu), se nezabýval a uzavřel, že žalobkyně, která není věřitelkou, nemůže úspěšně namítat promlčení předmětné pohledávky.
Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění, k nimž dospěl po zhodnocení provedených důkazů – zejména svědeckých výpovědí Č. A., M. W. a příjmového pokladního dokladu z 31. 1. 2003 – soud prvního stupně, a vyšel z toho, že 31. 1. 2003 na základě smluvního ujednání předal J. V. 2.000.000 Kč v hotovosti M. W., který se – společně s M. W. – zavázal vrátit věřiteli jistinu a sjednané úroky (20.000 Kč) do 31. 3. 2003. Listinou z 15. 4. 2003 zajistily strany pohledávku pro případ, že dluh, který jí odpovídá, dlužníci nesplní, zástavním právem k nemovitým věcem (právní účinky vkladu práva nastaly 15. 4. 2003) a současně dlužníci M. W. a M. W. uznali co do důvodu (půjčka) a co do výše (2.000.000 Kč s příslušenstvím) dluh, který se zavázali uhradit věřiteli do 31. 12. 2004. Smlouvou z 2. 1. 2006 J. V. postoupil pohledávku ve výši 2.020.000 Kč „se všemi součástmi a příslušenstvím, se všemi zajišťovacími instituty“ žalovanému, který při podpisu smlouvy postupiteli za postoupení zaplatil úplatu 1.900.000 Kč. Dlužník M. W. uznal 2. 1. 2006 co do důvodu (půjčka) a výše (2.020.000 Kč) dluh vůči žalovanému a zavázal se zaplatit do 30. 12. 2006. Souhlasným prohlášením z 2. 2. 2006 J. V. a žalovaný (postupník) potvrdili změnu subjektu na straně zástavního věřitele. Exekučním příkazem ze dne 13. 6. 2005, č. j. 59 EX 391/05-5, nařídil JUDr. Robert Pazák, soudní exekutor, na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 5. 2005, č. j. 7 Nc 327/2005-29, k uspokojení specifikovaných peněžitých pohledávek exekuci prodejem nemovitých věcí ve společném jmění povinného (M. W.) a M. W. Žalovaný přihlásil do řízení zástavním právem zajištěnou pohledávku za dlužníky (M. W. a M. W.). Podle protokolu o rozvrhu podstaty z 9. 5. 2016, č. j. 198 EX 391/05-357, žalobkyně (oprávněná) popřela pravost pohledávky žalovaného. V usnesení ze dne 10. 5. 2016, č. j. 198 EX 391/05-363 – potvrzeném usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 54 Co 467/2016-384 –, jímž rozhodla o rozvrhu rozdělované podstaty 1.924.000 Kč, Mgr. Jaroslava Schafferová, soudní exekutorka, co do rozdělení zbytku podstaty (698.903,10 Kč) vyzvala žalobkyni k podání odpůrčí žaloby.
Procesní otázka týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu při absenci řádného odůvodnění (§157 odst. 2, §211 o.s.ř.), kterou jako jedinou žalobkyně předložila dovolacímu přezkumu, není s to přípustnost dovolání založit. Měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti jeho odůvodnění, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1, 3 o.s.ř.). I když písemné vyhotovení rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. neprotiví, jestliže se odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí jen na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011). I judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento požadavek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (§219 o.s.ř.), může odkazem převzít odůvodnění jeho rozhodnutí, čímž nebrání dovolateli ve formulaci nesouhlasu s právním posouzením odvolací instance [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu