ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4443.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4443/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti žalovanému H. V., zastoupenému JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 351/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2009, č. j. 23 Co 163/2009-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2009, č. j. 23 Co 163/2009-142 (vyjma jeho výroku I.), se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 5 C 351/2007-117, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal „určení, že kupní smlouva ze dne
25. 7. 2007 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ohledně rodinného domu č. p. 145 stojícím na pozemku p. č. 490, pozemku p. č. 490 a pozemku p. č. 491 v katastrálním území J. zapsaných na listu vlastnictví č. 411 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ, je neplatná“ (výrok I.), určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem budovy č. p. 145 stojící na pozemkové parcele č. 490 a dále pozemku parcelní číslo 490 a pozemku parcelní číslo 491 vše zapsáno na listu vlastnictví číslo 411 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ“ (výrok II.), uložil žalovanému povinnost „vyklidit budovu č. p. 145 stojící na pozemku parcelní číslo 490, pozemek parcelní číslo 490 a pozemek parcelní číslo 491, zapsaných na LV číslo 411 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ, a vyklizené předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozhodnutí“ (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 25. července 2007 kupní smlouvu, kterou žalobce prodává žalovanému nemovitosti označené ve výroku rozsudku (dále jen „nemovitosti“) za kupní cenu 600.000,- Kč. Žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Žalobce se dlouhá léta léčí na psychiatrii. Přítomnost duševní choroby ve vlastním slova smyslu u něho zjištěna nebyla; jedná se o simplexní, emoční labilní osobnost, se sníženým intelektem do pásma lehké mentální retardace, opakovaně dekompenzovaná ve smyslu úzkostně-depresivního syndromu. Velmi obtížně se orientuje v komplikovanějších situacích, může být snadněji ovlivnitelný zevními vlivy.
V důsledku této duševní poruchy nebyl schopen správně vyhodnotit složitou interpersonální a majetkovou situaci a promítnout ji do důsledků podepsané kupní smlouvy. Žalobce nebyl ke dni podpisu kupní smlouvy schopen rozpoznat následky svého jednání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že na rozdíl
od požadovaného určení neplatnosti kupní smlouvy má žalobce naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť na základě takového rozhodnutí lze teprve provést změnu zápisu v katastru nemovitostí. Kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalovaného je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalobce při uzavírání smlouvy jednal v duševní poruše, která jej činila k takovému právnímu úkonu neschopným. Protože žalobce své vlastnické právo k nemovitostem nepozbyl, uložil soud prvního stupně žalovanému, jenž nemovitosti užívá, aby je vyklidil
(§126 obč. zák.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2009, č. j. 23 Co 163/2009-142, rozhodl, že zpětvzetí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy je neúčinné (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnictví žalobce k domu č. p. 145 stojícímu na pozemku parc. č. 490, k pozemku parc. č. 490 a k pozemku parc. č. 491 zapsaných na LV č. 411 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ, a o uložení povinnosti žalovanému tyto nemovitosti vyklidit (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Odvolací soud konstatoval, že v posuzovaném případě se žalobce domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2007 o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu 600.000,- Kč, kterou od žalovaného před uzavřením kupní smlouvy obdržel, a podle které žalovaný nemovitosti převzal a začal je užívat. Mezi účastníky jde o synallagmatický závazek, tj. o vzájemné vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné kupní smlouvy, v němž je povinnost obou smluvních stran k plnění na sebe vzájemně vázána (§457 obč. zák.). Splnění závazku se může domáhat pouze ten, kdo již sám splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal (§560 obč. zák.). Jestliže žalobní petit nevyjadřuje povinnost žalovaného plnit oproti splnění povinnosti žalobce vůči němu, nelze žalobě vyhovět. Žalobce sice změnil žalobu před vyhlášením rozsudku odvolacím soudem (poté, co bylo jednání odročeno k vyhlášení rozhodnutí) tak, že požadoval určení, že je vlastníkem nemovitostí, a uložení povinnosti žalovanému nemovitosti vyklidit oproti zaplacení 600.000,- Kč spolu s náklady, které žalovaný vynaložil na zhodnocení nemovitostí. Takovou změnu žaloby však odvolací soud podle §95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, neboť „výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, protože vynaložené investice žalovaným nebyly předmětem dosavadního řízení.“ Odvolací soud neshledal žalobu opodstatněnou s odůvodněním, že neobsahuje podmíněnost vzájemného plnění. Žalobce totiž ani po poučení v odvolacím řízení neupravil žalobní návrh tak, aby soud mohl vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy vyjádřit ve výroku rozsudku.
Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž označil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vytkl mu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že odvolací soud návrh na změnu žaloby (podaný tři dny před vyhlášením rozsudku) v rozporu s §95 odst. 1 o. s. ř. nedoručil druhému účastníku řízení, vlastně o něm nejednal a náležitě v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyložil, proč výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Napadené rozhodnutí pokládá za nepředvídatelné a vnitřně rozporné, jestliže ho odvolací soud na jedné straně vyzval ke změně žalobního petitu ve smyslu zohlednění synallagmatického vztahu a na druhé straně tuto navrhovanou změnu považoval za nepřípustnou, přičemž žalobu pro absenci vyjádření synallagmatické povahy vztahu mezi účastníky zamítl. Otázku jeho vlastnického práva k nemovitostem přitom vůbec neposuzoval. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vykazuje znaky libovůle a je v rozporu s ustálenou judikaturou. Zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů pokládá za krajně nemravné s ohledem na jeho nezpůsobilost k uzavření kupní smlouvy, jak vyplývá ze znaleckých posudků, a i vzhledem k trestnímu stíhání osoby, která pro něho nevýhodnou kupní smlouvu zprostředkovala. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Vyjádřil názor, že právní zástupce žalobce nepostupoval v řízení fundovaně; i přesto, že jej odvolací soud poučil, že bez vyjádření synallagmatického závazku nemůže mít žaloba naději na úspěch, neformuloval žalobní petit v souladu s hmotným právem. Dovolacímu soudu proto navrhl, aby dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají (a žalobce jejich existenci ani netvrdí), je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadou, jestliže nepřipustil navrhovanou změnu žaloby, ačkoliv ho k ní sám vedl, a žalobu zamítl výlučně z toho důvodu, že ji k výzvě soudu nezměnil.
V posuzovaném případě se žalobce žalobou ve znění změny připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2008 domáhal kromě určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 25. 7. 2007 též určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a jejich vyklizení žalovaným. Žalobu na určení odůvodnil tím, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy, která je absolutně neplatným právním úkonem (§38 odst. 2 obč. zák.). Změny zápisu v katastru nemovitostí se nemůže domoci jinak než žalobou na určení; tím je dán naléhavý právní zájem na tomto určení. Žalobu na plnění - vyklizení nemovitostí odůvodnil tím, že ačkoli se žalovaný nemohl stát na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí, užívá je a odmítá mu je vrátit (vyklidit). Žalobce, který byl při jednání dne 12. 5. 2009 poučen odvolacím soudem, že „v dané věci jde o synallagmatický závazek, tj. o vrácení vzájemného plnění,“ podal u odvolacího soudu dne 15. 5. 2009 (tedy před vyhlášením napadeného rozsudku) podání, které označil jako „částečné zpětvzetí žaloby-návrh žalobce na změnu žalobního petitu.“ V něm vzal žalobu zpět v části, jíž se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, pro její nadbytečnost. Současně navrhl změnu žaloby tak, že rozsudkem bude 1) určeno, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, 2) bude žalovanému uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené mu je předat oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému částku 600.000,- Kč a 3) bude žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému částku odpovídající nákladům, které od uzavření kupní smlouvy dne 25. 7. 2007 v dobré víře vynaložil na zhodnocení předmětných nemovitostí.
Procesní podání žalobce, posuzováno podle jeho obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř., ve skutečnosti neobsahovalo návrh na připuštění změny žaloby, pokud jde o jeho již dříve uplatněný požadavek na určení, že je vlastníkem nemovitostí; žalobní petit v této části zůstal beze změny a odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o této části žaloby, přezkoumal. V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. na určení vlastnictví převodce nemovitosti, je-li kupní smlouva neplatná, není podmíněna tím, že sám plnění, kterého se mu z této smlouvy dostalo, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně tím, že s touto žalobou na určení podal zároveň žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Subjekty neplatné kupní smlouvy mají povinnost vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostaly (§457 obč. zák.); k existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. postačuje jeho tvrzení, že je vlastníkem nemovitosti a že není jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí. Prodávající totiž musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě něhož bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí. Práva kupujícího, který na základě neplatné smlouvy plnil, jsou dostatečně ochráněna tím, že má právo domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu - §451 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2295/2006, ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2412/2006, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 692/2005, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3992/2007, ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, a ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008).
Oproti žalobě o vyklizení předmětných nemovitostí, o níž rozhodoval soud prvního stupně, žalobce v podání ze dne 14. 5. 2009 navrhl změnu žalobního petitu tak, že již vyjadřoval synallagmatický vztah účastníků z neplatné kupní smlouvy (§457 obč. zák.), neboť žalobce svůj nárok na vyklizení předmětných nemovitostí žalovaným podmínil svým závazkem vrátit žalovanému kupní cenu, kterou od něho podle neplatné kupní smlouvy dostal. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit, že žalobce povinnost žalovaného vyklidit nemovitosti vázal nejen na svou povinnost zaplatit mu 600.000,- Kč, ale též na povinnost nahradit žalovanému náklady, které vynaložil na zhodnocení nemovitostí. Takto návrh na změnu žaloby, jak vyplývá z jeho obsahu, žalobce neformuloval. Svou povinnost k úhradě nákladů žalovanému nepodmiňoval jeho povinností vyklidit nemovitosti (ani žádnou jinou povinností). Závěr odvolacího soudu, že „výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, protože vynaložené investice žalovaným nebyly předmětem dosavadního řízení,“ je proto nepřípadný. Kromě toho změnu žaloby v části, v níž žalobce sám sobě ukládá povinnost k plnění, nelze vyhodnotit jinak, než že je nepřípustná; odvolací soud k ní tudíž neměl vůbec přihlížet (§41a odst. 3
o. s. ř.).
Ze shora řečeného plyne, že postup odvolacího soudu nelze posoudit jinak, než že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu