ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4471.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4471/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, proti žalovanému Domácím potřebám Ústí nad Labem „v likvidaci“ , státnímu podniku se sídlem v Ústí nad Labem (identifikační číslo 00021245), o výměnu věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 556/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 1992, č.j. 29 Co 667/92-37, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 1992, č.j. 13 C 556/91-25, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal výměny mrazničky v. č. 397094 za mrazničku stejného typu, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud uzavřel, že závady, které žalobce reklamoval, mraznička nevykazovala, takže odpovědnost žalovaného není dána (§250, §251 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, dále též jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž vytýká nesprávnost skutkových zjištění, která odvolací soud učinil ze závěrů posudku znalce Ing. A. R. Podle dovolatele je mraznička vadná, neboť nesplňuje jednu ze dvou podmínek deklarovaných v návodu na použití, tj. spotřebu energie 1 kWh za 24 hodin při normálním užití a teplotu mrazícího prostoru -18°C při běžném použití (přepínač v poloze A). Uvedenou vadu považuje za neodstranitelnou, protože oprava, kterou objednal 22. 2. 1991, nebyla ve lhůtě stanovené národním výborem odstraněna. Závěrem žalobce namítá, že u odvolacího soudu rozhodovali ve věci vyloučení soudci. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „o.s.ř.“), řízení o dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena. Tak tomu je v projednávaném případě; dovolací řízení zahájené 16. 3. 1993 nebylo do 31. 12. 1995 skončeno.
Dovolání – přípustné podle §238 odst. 1 o.s.ř. – důvodné není.
Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení je – vedle posouzení opodstatněnosti důvodu uvedeného v §241 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. – předmětem dovolacího přezkumu (právní) závěr odvolacího soudu, že závady prodané věci, které žalobce vytknul (reklamoval) a ohledně kterých uplatnil právo z odpovědnosti za vady (výměnu věci), nejsou vadami v právním smyslu.
Dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Provedeným dokazováním je jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Uvedenému odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Od jiných důkazních prostředků (§125 o.s.ř.) se důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení podle §132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. To, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neznamená, že je znaleckým posudkem vázán. Má-li o odborném nálezu pochybnosti, uloží znalci (popř. tomu, kdo posudek připravoval, viz §22 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů), aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, případně aby vypracoval nový posudek; může rovněž ustanovit jiného znalce k posouzení téže věci nebo znalecký posudek přezkoumat ve smyslu §127 odst. 2 o.s.ř.
Podle zjištění soudů obou stupňů, které nebylo zpochybněno, koupil žalobce 19. 12. 1990 v prodejně žalovaného mrazničku, která mu byla 15. 2. 1991 vyměněna za jinou mrazničku stejného typu (Calex 50 M50-5/6015, v.č. 397094). Dne 22. 2. 1991 objednal její záruční opravu s tím, že v mrazícím prostoru není dodržena teplota -18°C, a dopisem z 29. 4. 1991 reklamoval u žalovaného další dvě vady, a to vysokou hlučnost mrazničky a rušení TV signálu; požádal o její výměnu. Vyšší spotřebu elektrické energie oproti spotřebě deklarované v průvodní dokumentaci mrazničky žalobce reklamací nevytknul.
V souzené věci se odvolací soud pochybení při hodnocení znaleckého posudku Ing. A. R. z 18. 12. 1991, č. 019/91, nedopustil. Vycházeje z technických norem – ČSN 361050 (Bezpečnostní požadavky a metody zkoušek), ČSN 142700 (Chladící zařízení pro domácnosti - technické požadavky a metody zkoušek) a ČSN 142711 (Kombinované chladničky do domácnosti - technické požadavky a metody zkoušek) – znalec v nálezu konstatoval, že mraznička udržuje teplotu v rozsahu od -24,8°C do -25,4°C; odchylka od -18°C je v souladu s normou ČSN 142711, která stanoví teplotu -18°C a nižší (stejný údaj je i v návodu k obsluze mrazničky). Při prohlídce a měření hodnot (9. 12. 1991) znalec nezjistil nadměrný hluk mrazničky a jako minimální (odpovídající příjmu signálu bez vnější antény a prostorovému uspořádání obou spotřebičů) označil intenzitu rušení televizního signálu v okamžiku sepnutí (vypnutí) kompresoru.
Protože v tomto směru nelze odvolacímu soudu nic vytknout – což se vztahuje i na ostatní výhrady, které dovolatel podřadil ustanovení §241 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. – nebyl daný dovolací důvod uplatněn po právu.
Zbývá posoudit, zda z pohledu dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. obstojí právní závěr (viz shora) dovolatelem napadený.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §247 a násl. obč. zák. vyplývá, že kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě lze považovat za důvodné za předpokladu, že reklamovaná vada, která byla důvodem pro uplatnění tohoto práva, je skutečně vadou, vyskytuje se na prodané věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována.
I když občanský zákoník v ustanoveních části čtvrté, hlavy první a druhé pojem vady věci výslovně nedefinuje (pouze z §244 vyplývá, že věc prodanou v obchodě lze považovat za vadnou tehdy, neodpovídá-li technickým normám), lze za faktickou vadu věci prodané v obchodě považovat nedostatek jejích vlastností nebo projevů, které zejména vzhledem k obsahu smlouvy o prodeji v obchodě, prohlášení prodávajícího o zaručených vlastnostech nebo ustanovení právních předpisů či technických norem měla prodaná věc mít. Za faktickou vadu věci lze pokládat i nedostatek takové vlastnosti nebo projevu, které se u věcí tohoto druhu prodávaných v obchodě obecně předpokládají. Není přitom rozhodující, zda konkrétní vada brání řádnému užívání věci jako věci bez vady; tento požadavek musí vada splňovat pouze tehdy, jestliže má být důvodem pro uplatnění práva na výměnu věci nebo práva na zrušení smlouvy (srov. §251 odst. 1 obč. zák.). Nepodstatné je i to, zda vada prodané věci má povahu vady zjevné nebo skryté (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1983 pod č. 22).
Se závěrem odvolacího soudu, že reklamované nedostatky mrazničky (nestabilní hodnota teploty v mrazícím prostoru, nadměrná hlučnost a rušení televizního signálu) nemají povahu vad v právním smyslu, jinak řečeno, že nejde o vady, které měla věc při převzetí, příp. o vady, které se na věci vyskytly po převzetí v záruční době, se dovolací soud ztotožňuje.
Protože „jiné“ vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a zmatečnostní vady vyjmenované v §237 písm. a/ až f/ o.s.ř. nebyly tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají, je pro posouzení důvodnosti dovolání rozhodující již jen to, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukázal dovolatel.
Podle ustanovení §237 písm. g/ o.s.ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné), rozhodoval-li vyloučený soudce nebo byl-li soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud rozhodl rozsudkem dne 26. 11. 1992 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. I. N. a soudců JUDr. D. Š. a JUDr. J. H. Žalobce námitku podjatosti zdůvodnil tím, že JUDr. I. N. mu od roku 1986 opakovaně „škodila“ při projednávání věcí u soudu prvního stupně, že JUDr. J. H. s ním v roce 1979 jednal v trestní věci, ve které žalobce vystupoval jako svědek, hrubě urážlivým způsobem, a že JUDr. D. Š. po vyhlášení rozsudku 26. 11. 1992 „použila v přítomnosti dovolatele při hovoru s dalším členem senátu o osobě dovolatele vulgárního urážlivého výrazu.“ Z vyjádření JUDr. I. N. vyplývá, že do 23. 2. 1994, kdy jí byl doručen stejnopis žaloby, jíž se žalobce proti ní domáhal nároku z důvodu ochrany osobnosti (řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 162/94), neexistovaly okolnosti, které by ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř. zpochybňovaly její nepodjatost. Obdobně se vyjádřili ostatní členové senátu 29 Co; s ohledem na trestní oznámení a žaloby, které žalobce proti nim podal po rozhodnutí v dané věci, nejsou s to projednávat a rozhodovat spory, jichž je účastníkem.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Důvodem vyloučení však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, v jeho rozhodování v jiných sporech, jejichž účastníkem byl žalobce, nebo v postupu při projednávání jiných (občanskoprávních či trestních) věcí, kterých se žalobce účastnil. Ze spisu také nevyplývá, že by tvrzení žalobce o urážlivém výroku soudkyně JUDr. D. Š. po vyhlášení rozsudku v projednávané věci bylo pravdivé.
Jelikož jiné argumenty pro vyloučení dovolatel neuplatnil, lze uzavřít, že jmenovaní soudci odvolacího soudu v době, kdy o věci rozhodovali, tj. 26. 11. 1992, vyloučeni nebyli; k okolnostem nastalým poté přihlížet nelze.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, a proto dovolání zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, věty první, o.s.ř. (žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly a žalobce na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu