ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4492.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4492/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. Josefem Štětinou, advokátem se sídlem v Domažlicích, Boženy Němcové 74, proti žalovanému M. R., zastoupenému Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o zaplacení 105.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 110/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co 242/2008-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co 242/2008-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhala zaplacení 112.000,- Kč s tím, že tuto částku postupně žalovanému půjčila a žalovaný jí půjčené peníze nevrátil, ačkoliv svůj dluh opakovaně uznal a přislíbil zaplatit.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. února 2008, č. j. 4 C 110/2007-28, uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 105.000,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 12 Co 242/2008-50, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně žalovanému v období od roku 1993 do roku 2006 půjčila celkem 105.500,- Kč, které jí žalovaný, přes ujišťování, že tak učiní, nevrátil. Žalovaný opakovaně ( a to dne 1. 9. 1997, 20. 5. 2005 a 30. 6. 2006 sepsal, případně podepsal listiny, v nichž potvrzuje, že si od žalobkyně postupně vypůjčil 104.000,- Kč, resp. 105.500,- Kč (poslední půjčka byla poskytnuta v květnu 2006) a zavázal se vyčíslený dluh splatit do konce roku 2006. Svůj závazek nesplnil. Soudy obou stupňů na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci poměřovaly vztah účastníků ustanovením §657 a násl. obč. zák. a uzavřely, že žalovaný žalobkyni dluží z titulu půjček 105.500,- Kč. Zatímco soud prvního stupně shledal žalobu po právu, odvolací soud přihlédl k námitce promlčení, kterou žalovaný uplatnil teprve v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že právo na vrácení půjček je promlčeno. Dovodil, že listiny z 1. 9. 1997, 20. 5. 2005 a 30. 6. 2006 nemají povahu uznání dluhu podle §558 obč. zák., neboť v nich nejsou jednotlivé půjčky, které žalobkyně žalovanému postupně poskytla, vymezeny. Nemohlo tudíž „dojít ke stavění obecné promlčecí doby a k běhu nové desetileté promlčecí doby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjčených peněz je promlčeno. Prosazuje názor, že z listiny nazvané „Uznání dluhu“ je zřejmé, že dluh v celkové výši 105.500,- Kč považují účastníci za jednu půjčku, byť bylo plnění poskytováno žalovanému postupně. Účastníci si sjednali nově splatnost dluhu a „narovnali předchozí závazky“. Navíc sjednáním nové splatnosti dluhu do 31. 12. 2006 začala od tohoto okamžiku nepochybně nově běžet tříletá promlčecí doba. Žalobkyně připomíná, že žalovaný svůj dluh vždy uznával, a to i v době, kdy již byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Nelze tudíž vyloučit, že jeho opatrovník vznesl námitku promlčení proti jeho vůli. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Protože vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je soud povinen přihlížet, i když nebyly v dovolání namítány, z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní obsahově vymezen. Dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjček, resp. částky 105.500,- Kč, je promlčeno. Tento závěr odvisí od posouzení, zda listiny z 1. 9. 1997, 20. 5. 2005 a 30. 6. 2006 mají povahu uznání dluhu podle §558 obč. zák.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení.
Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka existence dluhu se váže k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno), nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhu promlčecí doby podle §110 obč. zák. Pokud je však v písemném vyhotovení projevu uvedena lhůta k plnění, promlčecí doba počíná jejím uplynutím. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom. Není také nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Výše označeného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž - vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu - musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat.
Lze přisvědčit dovolatelce, že písemnost ze dne 30. 6. 2006 splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák. Jak z označení této listiny, tak z jejího obsahu nepochybně vyplývá, že žalovaný činí vůči žalobkyni uznávací projev, v němž se zavazuje k plnění svého dluhu. Zcela určitě je v ní uvedena výše tohoto dluhu (105.500,- Kč). Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že z listiny nevyplývá důvod dluhu, neboť v ní není uvedeno, jaké jednotlivé půjčky žalovaný vůči žalobkyni uznává. V listině se výslovně uvádí, že důvodem dluhu jsou půjčky, resp. žalovaný v ní potvrzuje, že si od žalobkyně postupně půjčoval finanční prostředky, přičemž je zde specifikováno, že „poslední půjčka byla v květnu 2006“; současně se zde podává, že žalovaný žalobkyni „dluh dosud nesplácel“. Údaj, kdy žalobkyně žalovanému poskytla prvou půjčku, vyplývá zcela určitě z potvrzení sepsaného účastníky dne 19. 5. 1994. Za pomoci logického výkladu tak lze beze všech pochybností dovodit, že částka 105.500,- Kč uvedená v „Uznání dluhu“ ze dne 30. 6. 2006 je součtem všech finančních částek, které si žalovaný od žalobkyně vypůjčil v období od 10. 9. 1993 do května 2006 a které jí ani zčásti nevrátil. Jinak řečeno, jde o vyčíslení všech půjček poskytnutých žalobkyní žalovanému v konkrétně vymezeném časovém období, které jsou navíc specifikovány účelem (žalovaný v listině uvádí, na co byly jednotlivé půjčky poskytnuty). Protože i důvod dluhu je v listině ze dne 30. 6. 2006 dostatečně určitě a nezaměnitelně uveden, splňuje listina kritéria uznání dluhu podle §558 obč. zák.
Účinky uznání dluhu z hlediska běhu a délky promlčecí doby upravuje §110 odst. 1 obč. zák. tak, že uznání dluhu zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání došlo, příp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím projevu uvedena.
Protože v posuzovaném případě je lhůta k plnění v uznávacím projevu žalovaného uvedena (do konce roku 2006) a žaloba byla podána dne 16. 10. 2007, nemůže bez dalšího obstát závěr, že právo žalobkyně je promlčeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně je z pohledu právního posouzení věci odvolacím soudem důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu