ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4845.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4845/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. L. , zastoupeného JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti žalovanému městu Karlovy Vary se sídlem městského úřadu Karlovy Vary, Moskevská 21, zastoupenému JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 14, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 154/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2010, č. j. 12 Co 373/2008-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 14 C 154/2006-158, zamítl žalobu o určení „neplatnosti smlouvy o koupi domu čp. 712 na st. p. č. 76, zapsáno na č. LV č. 1976 pro k. ú. a obec K. V., uzavřené dne 23. 7. 1998 mezi městem Karlovy Vary a sdružením nájemníků ve složení: R. Ch., P. Š., M. J. a E. Z.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 12 Co 373/2008-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalobce nemohl být s žalobou o určení neplatnosti kupní smlouvy podanou pouze proti prodávajícímu úspěšný, nežaloval-li i kupující, tedy všechny smluvní strany. Přisvědčil mu i v tom, že poučení o povinnosti žalovat všechny účastníky právního úkonu, jehož neplatnost je tvrzena, je poučením hmotněprávním, na které se poučovací povinnost soudu podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu nevztahuje. Obiter dictum uvedl, že i kdyby se připustila existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nemohl se prosadit právní názor žalobce, že kupní smlouva o prodeji domu je neplatná, protože žalovaný ve vztahu k němu jako nájemci bytu nesplnil nabídkovou povinnost podle zákona č. 72/1994 Sb. a neprodal mu byt v uvedeném domě; žalovaný totiž napadenou kupní smlouvou nepřeváděl do vlastnictví jednotlivých nájemců bytové jednotky v režimu zákona č. 72/1994 Sb. (vzniklé prohlášením vlastníka podle §4 zákona č. 72/1994 Sb.), nýbrž převáděl dům do jejich podílového spoluvlastnictví.
Dovolání, jímž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; v nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, Ústavní soud vyslovil, že do té doby je uvedené ustanovení nadále použitelné).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka, zda součástí poučovací povinnosti soudu podle §5 o. s. ř. je i poučení žalobce o povinnosti žalovat všechny účastníky právního úkonu, jehož neplatnost tvrdí, z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Touto otázkou se již dříve zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1455. V něm s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3.1.1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, vyslovil, že poučení o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení; uzavřel proto, že takové poučení součástí poučovací povinnosti soudu podle §5 o. s. ř. není. Obdobně v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu (obdobně srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 14 s.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nastolenou otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Výhradou žalobce, že v řízení o převodu nemovitosti byla opomenuta jeho práva nájemce vyplývající z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., bylo nadbytečné se zabývat, neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil v prvé řadě na právním závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace ve sporu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaný v tomto řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. května 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu