ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4856.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4856/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno se sídlem v Brně, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému D. M. , zastoupenému Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o zaplacení 667.962,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 208/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2010, č. j. 20 Co 295/2008-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,-Kč k rukám JUDr. Hany Krejčí, advokátky se sídlem v Brně, Špitálka 23b.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ze dne 17. září 2007, č. j. 7 C 208/2007-16, kterým Okresní soud Brno-venkov uložil žalovanému, aby společně a nerozdílně s V. M., posledně bytem v T., Ukrajina, nyní neznámého pobytu, zaplatil žalobkyni 667.962,76Kč, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., žalovaný v dovolání požaduje, aby Nejvyšší soud přezkoumal určitost skutkové podstaty ustanovení §15 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném k 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Prosazuje totiž názor, že zmiňované ustanovení je neurčité a tudíž nezpůsobilé založit konkrétní povinnosti jednotlivce, jestliže určuje neomezený počet subjektů, vůči kterým může být plněno, a spojuje zánik závazku zvoucí osoby s podmínkou vycestování zvané osoby z území České republiky, takže jím založený závazek zvoucí osoby může trvat po neomezeně dlouhou dobu. Žalovaný je přesvědčen, že z tohoto pohledu by měl být posuzován právní úkon „pozvání“. Nadto zdůrazňuje, že §15 zákona o pobytu cizinců stanoví zvoucí osobě povinnost hradit náklady vzniklé jednáním třetí osoby, které zvoucí osoba nemůže nikterak ovlivnit, a vyjadřuje přesvědčení, že stát takto nepřípustně přenáší svoji povinnost zajistit vyhoštění cizince na jednotlivce (zvoucí osobu). Zásadní právní význam věci žalovaný spatřuje v obecném dopadu důsledků aplikace §15 zákona o pobytu cizinců na případy obdobné povahy.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Z obsahu dovolání však vyplývá, že žalovaný ve skutečnosti nebrojí ve shora naznačeném smyslu proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že kritizuje pouze obsah právní normy, kterou soudy na zjištěný skutkový stav správně aplikovaly.
Není úlohou Nejvyššího soudu, resp. obecných soudů vůbec, aby posuzovaly a hodnotily samu právní normu, která byla na zjištěný skutkový stav věci po právu aplikována, jinak řečeno, aby se vyjadřovaly k jednotlivým ustanovením zákona v tom smyslu, zda je jimi zajištěno právo subjektu na spravedlivý proces, zda jejich aplikace vede k dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a státu, popř. zda jejich skutková podstata obstojí z hlediska určitosti. Mohou pouze posoudit určitost právních úkonů, které účastníci řízení na základě právních předpisů učinili.
Jestliže Nejvyššímu soudu v rámci mezí moci soudní nepřísluší hodnocení §15 zákona o pobytu cizinců (je naopak povinen aplikovat toto ustanovení, je-li naplněna jeho skutková podstata) a žalovaný námitkami uplatněnými v dovolání nevytýká, že by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo že by správně určenou právní normu nesprávně vyložil, popř. že by ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.
Pro úplnost je na místě uvést, že „pozvání“ není na základě obecného prohlášení zvoucí osoby podle §15 zákona o pobytu cizinců neurčitým právním úkonem. Zaváže-li se osoba zvoucí, že uhradí náklady spojené s poskytnutím zdravotní péče cizinci po dobu jeho pobytu na území až do vycestování z území (§15 písm. c/ zákona o pobytu cizinců), přebírá na sebe zcela konkrétní povinnost hradit náklady veřejné zdravotní péče v případě, že nastanou, tomu poskytovateli zdravotní péče, který je vynaložil. Časové omezení ohraničené vycestováním osoby zvané z území státu pak akcentuje vážnost závazku, který na sebe osoba zvoucí v pozvání přebírá, kdy jedním z účelů tohoto ustanovení by mělo být předcházení pozvání těch osob, za které se osoby zvoucí nejsou ochotny a schopny dostatečně zaručit. Pozvání je totiž institutem, který pro účely vstupu na území nebo udělení víza nahrazuje doklady o zajištění prostředků k pobytu na území, ubytování a zdravotního pojištění a případně i o účelu cesty cizince.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 1. února 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu