ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.511.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 511/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. J. V. , proti žalované L. P., zastoupené JUDr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o zaplacení 22.351,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 C 36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 59 Co 353/2007-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lazarose Dimitriadise, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 31.352,- Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytnuté právní služby.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 27. dubna 2007, č. j. 9 C 36/2007-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do čtyřiceti dnů od právní moci rozsudku částku 22.351,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 27.351,- Kč za období od 27. 2. 2006 do 18. 4. 2007 a s 3% úrokem z prodlení z částky 22.351,- Kč za období od 19. 4. 2007 do zaplacení (výrok I.); v části, jíž byla požadována „na jistině žalované částky úhrada dalších 4.001,- Kč“, úhrada „úroku z prodlení ve výši 3 % počítaného ročně z částky dalších 4.001,- Kč za období od 27. 2. 2006 do 18. 4. 2007“ a úhrada „úroku z prodlení ve výši 3 % počítaného ročně z částky dalších 9.001,- Kč za období od 19. 4. 2007 do zaplacení“, žalobu zamítl (výroky II., III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky V. a VI.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 59 Co 353/2007-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ohledně úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 5.000,- Kč za dobu od 27. 2. 2007 do zaplacení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 22.351,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 27.351,- Kč za dobu od 27. 2. 2006 do 26. 2. 2007, ve výši 3% ročně z částky 22.351,- Kč za dobu od 27. 2. 2007 do 18. 4. 2007 a ve výši 3 % ročně z částky 22.351,- Kč za dobu od 19. 4. 2007 do zaplacení změnil tak, že žaloba se zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalobce.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, podal žalobce dovolání. V dovolání rekriminuje odvolací soud z toho, že „vytvořil ze lživých výpovědí žalované a svědků – matky žalované a tehdejšího matčina přítele, nyní manžela Budaye takovou skutkovou konstrukci, že ji ani on sám nemohl uvěřit“. Má zato, že výslech Danuše Budayové byl zcela nadbytečný, neboť měla pouze zprostředkované informace a nevypovídala nestranně a vytýká odvolacímu soudu, že jeho tvrzeními se vůbec nezabýval, resp. zcela pominul, že „žalované nepřednesl žádný návrh dohody“. Vyjadřuje přesvědčení, že mu odvolací soud měl uvěřit, neboť jako advokát požívá dobré pověsti a má dobré výsledky. Oporu v provedeném dokazování nemá podle jeho názoru zjištění, že po žalované požadoval smluvní odměnu 12.000,- Kč, resp. „částku 12.000,- Kč si vymyslela žalovaná“. Protože „absentoval jeho návrh, nebylo použití ustanovení §43b odst. 2 a §43c odst. 1 namístě“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobce za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. Odsuzujíc „nedůstojný až vulgární způsob vyjadřování žalobce“ považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a objektivní. Připomíná, že žalobce v řízení nepředložil žádný věrohodný důkaz na podporu svého tvrzení a proto odvolací soud, který náležitě vyhodnotil všechny provedené důkazy, správně uvěřil její obraně.
Dovolání proti výroku pravomocného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a z obsahu spisu nic takového neplyne.
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalobce v dovolání výslovně namítá nesprávné právní posouzení věci (tedy zmiňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), veškerá argumentace je obsahově zaměřena ke kritice skutkových závěrů, k nimž odvolací soud v dané věci dospěl. Vytýká totiž odvolacímu soudu, že neuvěřil jeho tvrzení, že se s žalovanou nedohodli na smluvní odměně za jím poskytované právní služby a že nesprávně vyšel z obranného tvrzení žalované, že sjednána byla odměna ve výši 12.000,- Kč, byť je podpořeno pouze výpovědí zcela nevěrohodných svědků.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci se dohodli na smluvní odměně žalobce za právní služby, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti.
Skutkový závěr dovozující, že odměna za zastupování byla smluvena, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky, proč uvěřil obraně žalované (podpořené výpovědí svědků D. B., dříve H., a M. B.), že byla žalobcem informována o tom, že právní zastoupení v požadovaných věcech bude stát 12.000,- Kč, že tento návrh při své druhé schůzce přijala a složila požadovanou zálohu 7.000,- Kč, kterou žalobce převzal, zatímco nevěrohodným shledal tvrzení žalobce, že ke sjednání odměny nedošlo, resp. že žalovanou informoval o tom, že účtována bude mimosmluvní odměna podle advokátního tarifu. Popsal přitom, jak vyhodnotil z hlediska věrohodnosti, resp. pravdivosti účastnické výpovědi i výpovědi svědků.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, ze svědeckých výpovědí i z listinných důkazů (soudních spisu sp. zn. 8 C 270/2006 a P 28/2007 a z advokátního spisu zn. 14-0 Nc 1331/2006), není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Pravidlům logického myšlení totiž neodporuje, že odvolací soud přiznal hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti obraně žalované, která byla podpořena výpovědí slyšených svědků. Žalovaná svá tvrzení v průběhu řízení neměnila, údaje ohledně sjednaných podmínek zastupování, které z její výpovědi vyplynuly, zcela korespondují nejen s výpověďmi slyšených svědků, ale i se zjištěným skutkovým dějem v posloupnosti jednotlivých událostí, resp. s faktickým chováním žalované (dohodu o zastupování neuzavřela již při prvé návštěvě žalobce, ale teprve po poradě se svou matkou, na jejíž finanční pomoc byla v té době odkázána). Naproti tomu profesní postup žalobce byl nestandardní v tom směru, že smlouva o poskytnutí právní služby nebyla pořízena v písemné podobě, aby bylo možné spolehlivě zjistit její obsah. Žalobce byl seznámen se sociální situací žalované, musel být schopen (s přihlédnutím k rozsahu žádané právní služby) předem odhadnout přibližnou výši případné mimosmluvní odměny a mohl předvídat potíže s její dobytností. I tyto skutečnosti logicky vzato svědčí pro závěr, že účastníci se dohodli na smluvní odměně odpovídající platebním možnostem žalované, neboli, že sjednána byla odměna nižší, než by byla odměna mimosmluvní.
Protože dovolatel brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., přisvědčit. Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 5.550,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu