ECLI:CZ:NS:2002:33.CDO.512.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 512/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce J. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované H. C., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 3.185 GBP s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 234/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 1999 č.j. 20 Co 276/99-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 5.825,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 4.900 GBP s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje platbu, kterou podle smlouvy žalované uhradil za zprostředkování členství v zahraničním klubu, včetně administrativního poplatku, a žalovaná mu ji nevrátila, přestože smlouvu včas vypověděl.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. března 1999 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.185 GBP se 26 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 do zaplacení; do částky 1.715 GBP se 26 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 1999 č.j. 20 Co 276/99-74, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání. Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, účastníci uzavřeli dne 5. 8. 1997 smlouvu, podle níž se žalovaná zavázala zajistit žalobci za částku 4.600 GBP, včetně administrativního poplatku 300 GBP, členství v G. O. C. ve Š.; podle prohlášení k této smlouvě vzal žalobce na vědomí, že si pronajal šestilůžkové apartmá. Dne 28. 8. 1997 žalobce žalované smlouvu vypověděl s tím, že si je vědom své povinnosti zaplatit jí 35 % z ceny k pokrytí jejich nákladů; listovní zásilka obsahující vypovězení smlouvy byla podána na poště dne 29. 8. 1997. Žalovaná odmítla žalobci část jím zaplacené ceny vrátit s tím, že dne 27. 8. 1997 byl na jeho jméno vydán certifikát člena uvedeného klubu; zásilka, v níž byl zasílán tento certifikát žalobci, byla podána na poštu dne 30. 9. 1997. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že nepojmenovanou smlouvu žalobce ve smyslu bodu 3 Všeobecných smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí této smlouvy platně, tedy do získání členského klubového certifikátu, vypověděl, a má tak nárok na vrácení jím zaplacené kupní ceny po odečtu sjednané srážky 35 % z této ceny. Konstatoval, že je namístě rozlišovat mezi podmínkami, za nichž se klient žalované stane členem klubu podle čl. 5 smlouvy , od podmínek, za kterých může tuto smlouvu s nárokem na vrácení ceny po odpočtu srážky ve výši 35 % z této ceny podle bodu 3 Všeobecných smluvních podmínek vypovědět; zatímco členem se klient stává vydáním členského klubového certifikátu, vypovědět smlouvu o zajištění členství v klubu s nárokem na vrácení části zaplacené ceny může podle bodu 3 Všeobecných smluvních podmínek tehdy, jestliže tak učiní dříve, než získá členský klubový certifikát. Okamžik vzniku členství klienta v klubu není pro posouzení okamžiku, do kterého lze smlouvu vypovědět s nárokem na vrácení části zaplacené kupní ceny, rozhodný. Protože výklad bodu 3 Všeobecných smluvních podmínek v kontextu pojmů užitých v těchto podmínkách a ve smlouvě samé považoval odvolací soud za otázku zásadního právního významu, připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný považuje závěr dovozující, že žalobce platně, resp. včas ve smyslu „Všeobecných smluvních podmínek“, které jsou nedílnou součástí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 5. 8. 1997, vypověděl tuto smlouvu a má tak právo na vrácení části kupní ceny. Žalovaná je přesvědčena, že ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku bylo namístě vyložit smluvní ujednání týkající se práva žalobce jako klienta žalované odstoupit od jimi uzavřené smlouvy tak, že toto právo příslušelo žalobci do udělení členství v klubu vyjádřeného vystavením členského certifikátu, nikoli až do doručení členského certifikátu. Odvolací soud tak podle názoru žalované nepřípustně výkladem právního úkonu, resp. „umělou konstrukcí“ nahradil vlastní záměr a vůli smluvních stran, jak byla vyjádřena ve smlouvě. Z uvedeného důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu,a tak i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním nesouhlasí a navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Připomíná, že dovolatelka pouze opakuje námitky, které již v řízení uplatnila, a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal. Správnost názoru odvolacího soudu podle žalobce podporuje sama skutečnost, že článek 3 Všeobecných smluvních podmínek používá jiných termínů, než článek 5 smlouvy, konkrétně hovoří o získání certifikátu, jímž je nutné rozumět stav, kdy klient s certifikátem může fyzicky disponovat. Může-li žalovaná ovlivnit datum vydání certifikátu i jeho doručení, není žádného důvodu, aby nenesla riziko případného vypovězení smlouvy ze strany klienta, když teprve po doručení certifikátu může klient reálně využít svých práv vyplývajících z členství v klubu. Pokud se žalovaná snaží dovodit, že smluvní strany se dohodly, že udělením členství v klubu ztratí klient možnost vypovědět smlouvu, žádné takové ujednání, které by do značné míry zhoršovalo postavení klienta, smlouva ve skutečnosti neobsahuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolání neobsahuje námitky, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z obsahu spisu takové vady zjištěny nebyly; dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, tedy správnost jeho rozhodnutí poměřuje dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Se zřetelem k vázanosti takto užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací se dovolacímu otevírá kontrola správnosti závěru odvolacího soudu dovozujícího, že žalobci po vypovězení smlouvy vznikl nárok na vrácení zaplacené ceny po odečtu 35 % této ceny.
92
V posuzovaném případě uzavřeli účastníci dne 5. 8. 1997 smlouvu, podle níž se „prodejce“ (žalovaná) zavázal zajistit „klientovi“ (žalobci) členství v G. O. C., se sídlem ve Š., a klient se zavázal splatit za zmíněné členství celkovou částku 4.900 GBP do 7. 8. 1997 s tím, že pokud by žádost o členství nebyla vyřízena do 6 měsíců poté, co finanční zplnomocněnec, jímž je H. a. T. C. L., obdržel od klienta splatnou částku, prodejce neprodleně vyplatí splatnou částku klientovi zpět. Z hlediska dovoláním zpochybněného právního závěru odvolacího soudu jsou významná především ustanovení článku 5 smlouvy a článku 3 Všeobecných smluvních podmínek, které jsou ve smyslu článku 9 smlouvy nedílnou její součástí. Podle článku 5 smlouvy se klient stává členem klubu „vydáním členského klubového certifikátu přímo nebo prostřednictvím H. C.“. Podle článku 3 Všeobecných smluvních podmínek v případě, že klient vypoví tuto smlouvu z jakéhokoli důvodu dříve, než získá členský certifikát, zavazuje se k tomu, že zaplatí prodejci 35 % z ceny k pokrytí jeho nákladů vynaložených prodejcem k získání členství pro svého klienta, přičemž toto opatření se vztahuje rovněž na případ, kdy klient nesplní dohodnuté splátky do 7 dnů po určeném dnu splátky.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „ObčZ“/). Ustanovení §35 odst. 2 ObčZ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 ObčZ nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že ujednání účastníků předmětné smlouvy uvedené v článku 3 Všeobecných smluvních podmínek (tedy ujednání o tom, kdy je klient - v případě, že vypoví smlouvu z jakéhokoli důvodu - povinen zaplatit prodejci 35 % z ceny) je - pokud jde o význam jednotlivých použitých pojmů, jejich vzájemnou návaznost a řazení ve struktuře celé smlouvy (včetně její nedílné součásti, kterou představují Všeobecné smluvní podmínky) – namístě vyložit pouze tak, že právo vypovědět smlouvu při zachování „návratnosti“ 65 procent již zaplacené ceny má klient až do doby, nežli obdrží (je mu dodán, doručen) certifikát osvědčující jeho členství v klubu (vyjádřeno slovy smlouvy „Členský certifikát“), tedy do doby, než se tento doklad dostane do sféry klientovi dispozice v ověřitelné podobě, tj. v písemném vyhotovení. Teprve tehdy totiž může klient realizovat své práva plynoucí mu z členství v klubu. Odvolací soud rovněž zcela správně odlišuje mezi „vydáním certifikátu“, kterýžto pojem je užit v článku 5 smlouvy a „získáním certifikátu“, o němž hovoří článek 3 Všeobecných smluvních podmínek, a po právu dovozuje, že okamžik vzniku členství klienta v klubu není z hlediska posouzení, do kterého okamžiku lze vypovědět smlouvu s nárokem na vrácení části zaplacení ceny, rozhodný. Protože se v článku 5 smlouvy neuvádí, že „klient se stává členem klubu vydáním členského klubového certifikátu“, nýbrž zmíněný článek stanoví, že „klient se stává členem klubu vydáním členského klubového certifikátu přímo nebo prostřednictvím H. C.“, lze jednoznačně odmítnout názor dovolatelky, že ve smlouvě užitý pojem „vydání“ členského klubového certifikátu je namístě spojovat s okamžikem vystavení tohoto dokladu k tomu oprávněným subjektem, neboli že klient se stává členem klubu okamžikem vystavení listiny dokládající jeho členství, (tj. členského klubového certifikátu). Ze znění článku 5 smlouvy vyplývá, že stát se členem klubu je možné buď nezprostředkovaně či zprostředkovaně, přičemž „vydání členského klubového certifikátu přímo nebo prostřednictvím H. C.“ označuje okamžik, kdy je písemně vyhotovený doklad o členství (členský certifikát) vystavovatelem nebo k tomu určeným prostředníkem (v posuzovaném případě žalovanou) adresátovi předán (dostaví-li se k převzetí osobně) nebo odeslán. Správnost tohoto výkladu smlouvy lze podpořit poukazem na znění článku 6 Všeobecných smluvních podmínek, který specifikuje, že povinnosti (prodejce) jsou splněny (cíle sledovaného smlouvou je dosaženo) nikoli „přijetím klienta za člena klubu“, nýbrž „přijetím klienta za člena klubu odesláním členského certifikátu“. Naproti tomu článek 3 Všeobecných smluvních podmínek uvažuje až s převzetím dokladu osvědčujícího členství v klubu (členského certifikátu); vypovězení smlouvy se zde popsanými následky nespojuje se získáním členství klienta v klubu, nýbrž výslovně se získáním členského certifikátu. Skutečnost, že smlouva liší mezi „získáním členství“ a „získáním členského certifikátu“ vyplývá právě z článku 3 Všeobecných smluvních podmínek, v němž jsou oba zmíněné pojmy současně užity. Zatímco slovním spojením „dříve než získá členský certifikát“ je v tomto článku označován okamžik, do kterého je klient oprávněn vypovědět smlouvu, aniž by musel zaplatit cenu v plné výši (je v takovém případě povinen zaplatit pouze 35 % ceny), slovní spojení „získání členství pro svého klienta“ je zde použito při odůvodnění požadavku prodejce na zaplacení 35 % ceny v souvislosti se specifikací nákladů, které budou podle smluvního ujednání kryty z peněz klienta. Sluší se poznamenat, že při výkladu smlouvy, konkrétně jejího ujednání v článku 5 Všeobecných smluvních podmínek, který zastává žalovaná, by uvedené ujednání bylo zcela nadbytečné, neboť žalovaná by měla reálnou možnost kdykoli znemožnit žalobci smlouvu vypovědět. Stačilo by totiž, aby o výpovědi smlouvy žalovaná informovala vystavitele členského certifikátu a aby na certifikátu bylo uvedeno datum předcházející výpovědi smlouvy; žalobce by v takovém případě nemohl své právo deklarované článkem 5 Všeobecných smluvních podmínek (tedy právo vypovědět smlouvu při zachování návratnosti 65 procent ceny) vůbec realizovat.
93
Vypověděl-li žalobce smlouvu uzavřenou účastníky dne 5. 8. 1997 již 28. 8. 1997, zatímco žalovaná podala zásilku obsahující členský certifikát žalobce na poštu teprve 30. 9. 1997, vznikla mu povinnost zaplatit žalované pouze 35 procent ceny k pokrytí jejích nákladů vynaložených k získání jeho členství. Právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobci vznikl nárok na vrácení zaplacené ceny po odečtení 35 procent z ceny, je správný.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §124 odst. 1 o.s.ř. Žalované (dovolatelce), která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, uložil dovolací soud povinnost zaplatit úspěšnému žalobci náklady, jež účelně vynaložil na své zastoupení advokátem v dovolacím řízení při jednom úkonu právní služby (vyjádření k dovolání došlé soudu dne 10. 2. 2000) za 5.750 Kč (srov. §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a jedné paušální částce 75 Kč (§13 odst. 1 a 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu