ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5676.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5676/2017-698
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, o opravě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 15 C 765/2013-208, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 765/2013-499, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č.j. 53 Co 93/2017-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 1. 2017, č.j. 15 C 765/2013-499, opravil rozsudek ze dne 18. 11. 2015, č.j. 15 C 765/2013-208, tak, že v záhlaví namísto nesprávného data narození žalobce ( „.....“ ) uvedl správný údaj, tj. 23. 12. 1977.
Usnesením ze dne 6. 3. 2017, č.j. 53 Co 93/2017-550, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nepřesnost v označení kalendářního měsíce v datu narození žalobce zůstala – argumentuje odvolací soud – po celé nalézací řízení nepovšimnuta; soud prvního stupně proto postupoval správně, když na základě upozornění žalobce uvedenou zřejmou nesprávnost v rozsudku postupem podle §164 občanského soudního řádu opravil.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné; odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Podle §164 o.s.ř. opraví předseda senátu v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Soudní praxe je ustálena v tom, že rozsudečný výrok, má-li být určitý a vykonatelný, musí nejen přesně a určitě vymezovat předmět plnění, ale současně musí i přesně a nezaměnitelně identifikovat účastníky řízení. Je-li účastník nesprávně označen v úvodní části rozhodnutí (např. v důsledku chyby v psaní nebo jiné zjevné nesprávnosti) a v rozsudečném výroku je uveden jen procesním postavením ve sporu, týká se oprava označení účastníka v záhlaví i výroku rozsudku a náprava musí být provedena vydáním opravného usnesení. Jde-li o opravu výroku rozhodnutí, lze odvolání proti opravnému usnesení odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání, tedy, že zde není důvod k opravě, jelikož to, co je opravováno, není chybou v psaní, v počtech ani jinou zřejmou nesprávností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 37/1969, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1383/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013).
Námitky žalovaného, že „žalobce svoji povinnost důkazní o tom, že se narodil ....., v průběhu řízení neunesl,“ že tvrzení o (datu) narození uplatnil až po koncentraci řízení a že skutečnost, „že se narodil .....,“ nemá oporu v provedeném dokazování, jsou zjevně bezdůvodné. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2014, jímž se Nejvyšší soud vyjádřil k průkazu skutečností rozhodných pro věc samu na základě hodnocení nepřímých důkazů, není pro danou věc případný.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu