ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5875.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5875/2017-195
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně P. M. , advokátky se sídlem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Švecovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalovanému F. D. , bytem XY, zastoupenému opatrovníkem městem Vimperk, právně zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 71.998,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 21 C 96/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2017, č. j. 8 Co 695/2017-134, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.178,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Samka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 21 C 96/2016-53, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 71.998,60 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
- dne 9. 1. 2013 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o právním zastoupení žalovaného v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem nacházejícím se v k. ú. XY vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 275/2012,
- žalobkyně jako právní zástupkyně žalovaného v řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 P 104/2013 byla seznámena se znaleckým posudkem MUDr. Lenky Fiedlerové a byla dne 23. 10. 2012 přítomna výslechu této znalkyně,
- podle znaleckého posudku MUDr. Fiedlerové ze dne 25. 8. 2012 žalovaný trpí závažnou duševní chorobou – reziduální schizofrenií, a touto chorobou trpěl dne 9. 1. 2013, která jej činila neschopným jakéhokoliv právního jednání,
- žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vykonala 3 úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení včetně první porady s klientem dne 9. 1. 2013, sepis vyjádření žalovaného ze dne 5. 2. 2013 a právní poradu přesahující 1 hodinu dne 15. 2. 2013,
- žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2013, č. j. 3 Nc 475/2012-76, omezen ve způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven hmotněprávní opatrovník město Vimperk, tento rozsudek byl změněn rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 5. 2016, č. j. 2 P 104/2013-222,
- dne 19. 6. 2013 sepsali opatrovník žalovaného a žalobkyně protokol zachycující dohodu zúčastněných o tom, že nabytím právní moci rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům dne 1. 6. 2013 zaniklo „udělení plné moci“ žalobkyni na základě smlouvy ze dne 9. 1. 2013,
- rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 2 P 104/2013-210, byl zamítnut návrh opatrovníka na schválení právního jednání za opatrovance (žalovaného), a to úhradu částky 71.998,60 Kč žalobkyni za právní služby poskytnuté v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že spor účastníků je nutno posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jakož i s tím, že smlouva ze dne 9. 1. 2013 je absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák. V okamžiku jejího uzavření žalovaný jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným; nezpůsobilost k právním úkonům přitom nemusela být zjištěna až výsledkem řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Podle odvolacího soudu nárok žalobkyně na zaplacení sporné částky představuje požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dostalo plněním z neplatného právního úkonu podle §451 odst. 2 obč. zák., a ten je promlčen podle §107 obč. zák. Jestliže se žalobkyně nejpozději dne 16. 6. 2013 dozvěděla o tom, že její zastoupení žalovaného ke dni 1. 6. 2013 „skončilo“ a z jakého důvodu, dvouletá subjektivní promlčecí lhůta uplynula dne 16. 6. 2015 (žaloba byla podána až dne 31. 5. 2016). Nelze přitom pominout, že podle protokolu o jednání ze dne 23. 10. 2012 byla žalobkyně jako právní zástupce žalovaného přítomna výslechu znalkyně MUDr. Fiedlerové (písemný znalecký posudek byl žalobkyni předtím doručen, tj. v době předcházející podpisu smlouvy ze dne 9. 1. 2013), která sdělila okolnost, že žalovaný trpí duševní poruchou, v důsledku níž není schopen jakéhokoliv právního jednání. Objektivní promlčecí lhůta pak uplynula nejpozději 15. 2. 2016 (poslední úkon právní služby byl učiněn 15. 2. 2013). Jako obiter dictum odvolací soud dodal, že jednání ustanoveného hmotněprávního opatrovníka, který „nerozporoval“ procesní úkony žalobkyně, bez schválení opatrovnického soudu nemá pro žalovaného žádné právní následky (viz rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 2 P 104/2013-210).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poněvadž jeho rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za takové považuje otázky hmotného práva:
1) zda jednání za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu na základě absolutně neplatné dohody o plné moci je jednatelstvím bez příkazu nebo jiným právním institutem,
2) vznikne dodatečným schválením úkonů učiněných za osobu trpící vážnou duševní poruchou trvalého rázu opatrovníkem takové osoby příkazní smlouva,
3) v případě kladné odpovědi na předchozí otázku, od kterého okamžiku začíná běžet promlčecí doba, zda od učinění posledního úkonu příkazníka nebo až od schválení všech úkonů příkazníka opatrovníkem anebo až od okamžiku schválení všech úkonů opatrovnickým soudem,
4) lze dodatečně schválit úkony ve prospěch osoby trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu, je-li neplatná dohoda o plné moci,
5) musí být opatrovnickým soudem schváleny právní úkony za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu na základě neplatné dohody o plné moci nebo stačí jejich schválení opatrovníkem takové osoby,
6) je rozdíl mezi požadavkem na schválení právních úkonů za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu a schválení výplaty odměny za tyto vykonané úkony,
7) lze považovat udělení plné moci a uzavření neplatné dohody o plné moci mezi advokátem a osobou trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu za svolení této nesvéprávné osoby „vmísit se do její záležitosti,“ platí-li, že z neplatných úkonů nevznikají účastníkům žádná práva a povinnosti?
Za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje dovolatelka následující otázky procesního práva:
8) je správné, aby nejprve proběhlo opatrovnické soudní řízení o schválení výplaty odměny za úkony učiněné za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu a až poté proběhlo soudní řízení o zaplacení této odměny, anebo tato soudní řízení měla proběhnout v opačném pořadí,
9) je správné, že osoba jednající za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu nebyla účastníkem řízení o schválení výplaty odměny opatrovnickým soudem,
10) lze zhojit porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům v soudem určené lhůtě tím, že se před uplynutím této lhůty koná ústní jednání, při němž je možno se k těmto otázkám vyjádřit, anebo má nejprve soud vyčkat uplynutí určené lhůty a až pak může nařídit ve věci jednání?
Ve vztahu k první předestřené otázce hmotného práva, tj. zda jednání za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu na základě absolutně neplatné dohody o plné moci je jednatelstvím bez příkazu nebo jiným právním institutem, prosazuje názor, podle něhož v situaci, kdy je neplatná dohoda o plné moci, nastává stejná situace, jako by zde nebyla žádná plná moc (nikdy neexistovala), a úkony učiněné ve prospěch takové osoby pak byly učiněny na základě jednatelství bez příkazu. Má současně za to, že tím, že opatrovník žalovaného „nerozporoval“ jí vykonané úkony právní služby ve prospěch žalovaného, konkludentně je schválil, a tím došlo k tzv. ratihabici těchto úkonů ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. Právní vztah mezi účastníky tak nutno považovat za vztah z příkazní smlouvy podle §724 obč. zák., z něhož žalobkyni vzniklo právo na odměnu, kteréžto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, počítané od okamžiku ukončení zastoupení žalovaného, tj. od 1. 6. 2013. Právo na zaplacení odměny není promlčeno a žalobě mělo být vyhověno.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Má za to, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky přípustnosti podle §237 o. s. ř., jelikož otázky, které předkládá dovolacímu přezkumu, nesouvisí s právním základem sporu a jsou pro rozhodnutí ve věci nevýznamné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek hmotného nebo procesního práva, musí ve vztahu každé z nich individuálně vymezit jak přípustnost, tak zároveň i důvodnost dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně sice ve vztahu ke shora uvedeným otázkám vymezila přípustnost dovolání s tím, že jde o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené právní otázky, avšak již - mimo otázku, zda jednání za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu na základě absolutně neplatné dohody o plné moci je jednatelstvím bez příkazu nebo jiným právním institutem - nesplnila svoji procesní povinnost, neboť neuvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem nesprávnost (každé k dovolání předestřené a přípustné právní otázky) tohoto právního posouzení spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Prostý požadavek, aby dovolací soud o těchto otázkách rozhodl nenaplňuje zákonný požadavek vymezení důvodnosti dovolání. Ostatně na řešení otázek ad 2), 3), 4), 5), 6), 7), 8) a 9) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (pro rozhodnutí nebyly tyto otázky určující - viz obiter dictum rozhodnutí odvolacího soudu). Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda jednání za osobu trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu na základě absolutně neplatné dohody o plné moci je či není jednatelstvím bez příkazu; tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem uspokojivě vyřešena, a její řešení bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu, zda došlo k promlčení práva žalobkyně.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák.“, je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Nutno zdůraznit, že závěr o tom, že smlouva ze dne 9. 1. 2013 je absolutně neplatná pro nezpůsobilost žalovaného, nezpochybňuje žádný z účastníků řízení.
Platí, že neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. je jedním z případů absolutní neplatnosti právního úkonu. Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona ( ipso iure ) bez dalšího a od počátku ( ex tunc ), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje, tzn., že subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Doktrína je již desítky let zajedno, že tuto neplatnost nelze dodatečně (zpětně) zhojit ani následným schválením tzv. ratihabicí, ani případným odpadnutím vady projevu vůle tzv. konvalidací (srovnej Češka, Z., a kol. Občanský zákoník §37 a §38. Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, str. 173 – 175, Švestka, J., a kol. Občanský zákoník, §37 a §38. Komentář. Praha: SEVT a nakladatelství Frances, 1991, str. 95 – 98, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §38. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 347 – 348). Poskytnuté plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu zakládá právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ke shora uvedeným východiskům nutno dodat, že již v R 3/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl přijat názor, že „samotným výrokem o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nenastává vždy rozhodující změna v posuzování např. platnosti učiněných právních úkonů; ty mohou být neplatné již z toho důvodu, že byly učiněny v duševní poruše, která činí osobu k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 o. z.), aniž by bylo třeba, aby tato osoba byla zbavena způsobilosti k právním úkonům (§38 odst. 1 o. z.).“
Plnění z neplatné smlouvy je jedním z případů bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Ustanovení §457 obč. zák. pak upravuje způsob vydání bezdůvodného obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná nebo byla zrušena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3965/2015). V takovém případě jsou účastníci smlouvy povinni vrátit si navzájem vše, co podle smlouvy dostali. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.). Tato právem předvídaná situace nastala i v nyní souzené věci, kdy žalovaný jako osoba trpící závažnou duševní poruchou trvalého rázu, která jej činila nezpůsobilým k právním úkonům, uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytování právní pomoci (služeb). Se zřetelem ke znění §38 odst. 2 obč. zák. vada právního úkonu spočívající v nezpůsobilosti jedné ze smluvních stran má za následek jeho absolutní neplatnost, kterou nelze dodatečně zhojit. Plnění, která si smluvním strany podle neplatné smlouvy poskytly, jsou si povinny navzájem vrátit podle §457 obč. zák. přičemž právo na tato plnění se promlčuje v promlčení lhůtě podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák.
Z toho, co bylo shora vyloženo jednoznačně vyplývá, že právo na plnění, jehož se domáhá žalobkyně, lze uplatnit jedině postupem podle §457 obč. zák., a je vyloučeno, aby dílčí právní úkony učiněné za žalovaného na základě neplatné smlouvy o právní pomoci, a tedy i neplatné dohody o plné moci, mohly být považovány ze nezmocněné jednatelství. Jednatelství bez příkazu definuje právní nauka jako vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel neměl dostatečný právní důvod; v nyní souzené věci jím byla absolutně neplatná smlouva o poskytování právních služeb.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení, i kdyby u otázek ad 2) až ad 9) dovolání byl řádně vymezen důvod dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř., postrádalo by jejich řešení dovolacím soudem význam, neboť jejich podstata je založena na závěru, že u absolutně neplatného právního úkonu je možná jeho ratihabice a že v nyní souzené věci šlo ve vztahu k požadavku žalobkyně vůči žalovanému o nepřikázané jednatelství.
Námitkou, že nelze zhojit porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům v soudem určené lhůtě tím, že se před uplynutím této lhůty koná ústní jednání, při němž je možno se k těmto otázkám vyslovit, dovolatelka označuje tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít podle jejího mínění za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že toleroval postup soudu prvního stupně, jenž v situaci, kdy právní zástupce žalovaného ohlásil u jednání dne 8. 11. 2016, že nepovažuje za rozhodná tvrzení žalobkyně o dodatečném schválení úkonů žalobkyně v soudním řízení podle podání ze dne 5. 11. 2016, a že se k „vyjádření žalobkyně, které bylo doručeno (u jednání) krátkou cestou … vyjádří písemně“ , sdělil stranám, že jim „poskytuje lhůtu 14 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení protokolu o dnešním jednání“. Tento postup byl dán okolností, že žalobkyně „z opatrnosti“ požádala, aby jí byla poskytnuta lhůta 14 dnů k případným novým tvrzením či důkazním návrhům žalovaného, které by mohly být obsaženy v jeho ohlášeném vyjádření, a na které by již nemohla reagovat, „pokud by nyní řekla, že nečiní žádné další důkazní návrhy na doplnění dokazování.“ U jednání dne 8. 11. 2016 soud prvního stupně vyhlásil usnesení, jímž odročil jednání ve věci na den 1. 12. 2016. Žalovaný reagoval na podání žalobkyně podáním ze dne 21. 11. 2016, přičemž u odročeného jednání dne 1. 12. 2016 soud v nepřítomnosti žalobkyně a její právní zástupkyně ve věci rozhodl.
Jinou vadu řízení, která by se mohla projevit v samotném rozhodnutí a vést k jeho nesprávnosti, nepředstavuje jakékoliv pochybení soudu, nýbrž pouze takový lapsus, jehož povaha by se promítla do věcné správnosti rozhodnutí.
O vadu řízení, jak ji v dovolání popisuje dovolatelka, však v souzené věci nejde, neboť zpochybněný procesní postup soudu nemohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o tom, že smlouva ze dne 9. 1. 2013 je neplatná pro nezpůsobilost jednoho ze subjektů právního vztahu, pak úvahy o nezmocněném jednatelství na straně žalobkyně (vyjádřené v jejím podání ze dne 5. 11. 2016) se míjí s nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně jak uvedl odvolací soud, mohla se žalobkyně k námitkám žalovaného (obsaženým v jeho podání ze dne 21. 11. 2016) vyjádřit u nařízeného jednání dne 1. 12. 2016, což z důvodů své nepřítomnosti u jednání (ani svého zástupce) neučinila.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak věcně správné, řízení před tímto soudem není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 3.980 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 898,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu