ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.621.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 621/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. t., proti žalované R. A. s. r. o. (dříve R. A., a.s.), zastoupené advokátem, o zaplacení 211.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 37/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2006, č. j. 19 Co 532/2005-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2006, č. j.
19 Co 532/2005-115, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. června 2005, č. j. 12 C 37/2005-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí
nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 211.575,- Kč s odůvodněním, že uvedená částka představuje dlužné televizní poplatky za prosinec 2001 ve výši 1.575,- Kč a přirážku za nepřihlášené televizní přijímače. Uváděla, že žalovaná měla jako provozovatel hotelu U. v uvedeném zařízení přihlášeno pouze 11 televizních přijímačů, ačkoli se v něm nacházelo 32 televizních přijímačů.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j.
19 Co 532/2005-115, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne
22. června 2005, č. j. 12 C 37/2005-84, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 221.575,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 23. 12. 2001 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by v hotelu U., který žalovaná provozuje, bylo v prosinci 2001 umístěno 32 televizních přijímačů. Informace z reklamních materiálů, z nichž žalobkyně vycházela, nelze mít
za spolehlivé, a místní šetření pracovníci žalobkyně neprovedli. O počtu televizních přijímačů v hotelu U. nevypovídá dostatečně ani skutečnost, že žalovaná platila ochrannému autorskému svazu za provoz 40 televizních přijímačů. Odvolací soud proto vycházel z tvrzení samotné žalované a uzavřel, že v prosinci 2001 měla v hotelu U. umístěno 26 televizních přijímačů, z toho 11 přihlášených, za které byly televizní poplatky řádně placeny. Dalších 15 televizních přijímačů žalovaná nakoupila
26. 11. 2001. Výzvou ze dne 4. 12. 2001, která byla žalované doručena dne 7. 12. 2001, vyzvala žalobkyně žalovanou k evidenci televizních přijímačů v celkovém počtu 32 kusů. Nově pořízených 15 kusů televizních přijímačů přihlásila žalovaná do evidence dne 13. 12. 2001. Zatímco soud prvního stupně na základě uvedených zjištění dovodil, že vůči žalované nelze uplatnit sankce v podobě přirážky, neboť televizní přijímače přihlásila do evidence v zákonné patnáctidenní lhůtě, odvolací soud uzavřel, že povinnost platit televizní poplatky podle §3 odst. 3 a §5 odst. 4 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích žalované vznikla teprve počínaje lednem 2002, a přestože nedodržela povinnost podle §6 odst. 2 a 5 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích (15 televizních přijímačů nepřihlásila do evidence ve lhůtě 15-ti dnů ode dne, kdy se stala jejich držitelem), nelze jí uložit sankci ve formě přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený televizní přijímač. Z ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona o rozhlasových a televizních poplatcích dovodil, že se vztahuje pouze na poplatníky, kteří nepřihlásili televizní přijímač vůbec; žalovaná 15 nově pořízených televizních přijímačů do evidence (byť opožděně) přihlásila. Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích nestanoví sankci za nedodržení pořádkové patnáctidenní lhůty k přihlášení televizorů do evidence (tu stanovil teprve zákon č. 348/2005 Sb., který však nelze aplikovat zpětně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že při zjišťování počtu televizních přijímačů v hotelu U. ignoroval jak zprávu O. s. a., z níž vyplývalo, že v rozhodném období měla žalovaná uzavřenu smlouvu na užití 40 televizních přijímačů, tak zprávu I., podle které byla v rozhodném období s žalovanou uzavřena smlouva na provoz 26 televizních přijímačů. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sankce (přirážka) ve výši 10.000,- Kč se podle §8 odst. 1 písm. a/ zákona o rozhlasových a televizních poplatcích vztahuje pouze na poplatníky, kteří své televizní přijímače nepřihlásili do evidence vůbec. Odkazujíc na třetí odstavec citovaného ustanovení (podle kterého se ustanovení odst. 1 nepoužije, pokud poplatník splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky) zastává názor, že se jeho první odstavec se vztahuje i na poplatníky, kteří své televizní přijímače nepřihlásili včas (teprve po výzvě). Pokud tedy žalovaná přihlásila televizní přijímače nejen po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty k jejich přihlášení, ale zároveň až po výzvě, kterou jí zaslala, je povinna zaplatit kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 10.000,- Kč za každý televizní přijímač. Ve světle tohoto výkladu neobstojí ani názor odvolacího soudu, že zákon o rozhlasových a televizních poplatcích nesankcionuje nedodržení zákonem stanovené patnáctidenní lhůty k přihlášení televizních přijímačů do evidence. Žalobkyně není srozuměna ani se závěrem odvolacího soudu, že žalované vznikla povinnost platit televizní poplatky teprve počínaje lednem 2002 a nikoli již od prosince 2001. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku, neboť má za to, že důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu byl zejména závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně počtu televizních přijímačů, které měla v rozhodném období v držení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v daném případě), je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je v dané věci přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu řeší dovoláním zpochybněné právní otázky v rozporu s hmotným právem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila dovolatelka právní závěry odvolacího soudu, že žalované podle zákona
o rozhlasových a televizních poplatcích nevznikla povinnost platit televizní poplatky již za prosinec 2001 a že jí za pozdní přihlášení televizních přijímačů do evidence nevznikla povinnost zaplatit přirážku k televizním poplatkům ve výši 10.000,- Kč za každý včas nepřihlášený televizní přijímač.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo
ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, v tehdy platném znění (tj. ve znění zákona č. 135/1997 Sb. a zákona č. 231/2001 Sb.) – dále opět jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“, je poplatníkem fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače.
Podle §5 odst. 4 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatek, jemuž podléhá právnická osoba, se platí čtvrtletně nejpozději do 15. dne prvého měsíce každého kalendářního čtvrtletí; stane-li se právnická osoba poplatníkem v průběhu kalendářního čtvrtletí, platí se poplatek, počínaje kalendářním měsícem následujícím
po měsíci, v němž se osoba stala poplatníkem, až do konce tohoto čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do 15. dne příslušného kalendářního měsíce.
Podle §6 odst. 2 věty první zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatník povinen oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem přijímače. Podle odst. 5 téhož ustanovení je poplatník povinen tuto skutečnost oznámit do 15 dnů ode dne jejího vzniku.
Podle §8 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatník, který a) nepřihlásí přijímač do evidence, b) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek, c) uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5.000 Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000 Kč za každý takový televizní přijímač. Podle odst. 3 téhož ustanovení se ustanovení odstavce 1 nepoužije, pokud poplatník dodatečně splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky.
Žalovaná se stala držitelem 15 kusů televizních přijímačů 26. 11. 2001; tímto dnem se stala podle §2 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích i poplatníkem televizních poplatků. Jelikož se stala poplatníkem v průběhu kalendářního čtvrtletí (konkrétně čtvrtého čtvrtletí roku 2001), vznikla jí podle §5 odst. 4 věty za středníkem zákona o rozhlasových a televizních poplatcích povinnost platit televizní poplatek z nově pořízených 15 televizních přijímačů počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž se stala poplatníkem, tj. 1. 12. 2001. Právní závěr odvolacího soudu, že povinnost platit televizní poplatek z pořízených televizních přijímačů vznikl žalované až počátkem ledna 2002, tak nemůže obstát (není v souladu s právem).
Žalovaná přihlásila předmětných 15 televizních přijímačů do evidence dne
13. 12. 2001. Odvolací soud sice správně uzavřel (a tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn), že se tak stalo až po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §6 odst. 5 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, nelze však přisvědčit jeho závěru, že na danou situaci nedopadá ustanovení §8 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, neboť přirážku ve výši 10.000,- Kč ke každému televiznímu přijímači musí v souladu s písmenem a/ citovaného ustanovení platit toliko ten, kdo nepřihlásí přijímač do evidence vůbec, přičemž žalovaná televizory byť opožděně do evidence přihlásila. Nesprávnost uvedeného závěru je zřejmá zejména v kontextu citovaného prvního a třetího odstavce ustanovení §8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích;
ze znění třetího odstavce jasně vyplývá, že ustanovení prvního odstavce se nepoužije, pokud poplatník dodatečně splnil všechny své povinnosti ještě před tím, než byl provozovatelem ze zákona vyzván k zaplacení přirážky. Z uvedeného lze dovodit jedině závěr, že přirážku jsou povinni platit i ti, kteří se do evidence přihlásí následně (tj. po uplynutí patnáctidenní lhůty), ledaže tak učinili ještě před tím, než byli provozovatelem ze zákona (tj. žalobkyní) vyzváni k zaplacení přirážky. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni právo na přirážku nevzniklo, neboť žalovaná není tím, kdo se do evidence nepřihlásil vůbec, tak neobstojí. Žalované vznikla povinnost k zaplacení přirážky ve výši 10.000 Kč ke každému televiznímu přijímači, který byl přihlášen do evidence po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty. Jelikož výzva žalobkyně k zaplacení přirážky byla žalované doručena dne 7. 12. 2001 a žalovaná přihlásila 15 televizních přijímačů do evidence teprve dne 13. 12. 2001, nemůže se placení přirážky zprostit ani odkazem na §8 odst. 3 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích.
Lze proto uzavřít, že žalobkyní zpochybněné právní závěry odvolacího soudu nejsou správné a v dovolání uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl v dané věci naplněn.
Brojila-li dovolatelka dále proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná měla v rozhodné době v držení celkem 26 televizních přijímačů (a nikoli 32, jak tvrdí žalobkyně), směřovala její námitka proti skutkovému zjištění soudu. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. však s ohledem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v posuzované věci uplatnit nelze a dovolací soud nebyl oprávněn se uvedenou námitkou žalobkyně zabývat (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Jen na okraj lze poznamenat, že uvedená námitka žalobkyně by nemohla být opodstatněná, neboť odvolací soud důkazy zprávami O. a I. provedl, vyhodnotil je a v kontextu s ostatními důkazy uzavřel, že se jimi nepodařilo tvrzení žalobkyně prokázat. Nepominul tak žádné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo a jeho postupu při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. nelze nic vytknout.
Protože dovolání žalobkyně je z pohledu právního posouzení věci odvolacím soudem důvodné, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu