ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.66.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 66/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, proti žalovanému D. T. , o 800.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 381/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2009, č.j. 17 Co 206/2009-178, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, č.j. 14 C 381/2003-154, tak, že „řízení o úroky z prodlení se splátkami půjčky od 1. 4. 1997 do 23. 10. 2006 ve výši 2.412.710,- Kč a dále ve výši jedné promile z dlužné částky 800.000,- Kč za každý den prodlení od 24. 10. 2006 do zaplacení, smluvní úroky za dobu od 1. 10. 1998 do 30. 9. 2006 ve výši 525.286,18 Kč, úroky z prodlení za prodlení se splátkami smluvních úroků za dobu od 1. 7. 1996 do 23. 10. 2006 a dále ve výši jednoho promile z dlužné částky smluvního úroku 525.286,18 Kč za každý den prodlení od 24. 10. 2006 do zaplacení“ se nezastavuje, a potvrdil jej v části, jíž bylo řízení o zaplacení 800.000,- Kč a 10.566,- Kč zastaveno a věc postoupena Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že nedostatek soudní pravomoci jako jedné z podmínek řízení brání projednání a rozhodnutí o nárocích na zaplacení 800.000,- Kč (dlužné splátky půjčky) a 10.566,- Kč (penále ze zadržených finančních prostředků); orgánem, který o těchto nárocích rozhoduje, je Finanční úřad v Ústí nad Labem, jemuž byla věc postoupena (§7 odst. 1, §103, §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Pokud jde o úroky z prodlení, smluvní úroky z jistiny a úroky z prodlení z dlužných smluvních úroků, je pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí o těchto (akcesorických) nárocích dána (§7 odst. 1 o.s.ř. ).
Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně zastavení řízení o zaplacení 800.000,- Kč a postoupení věci územnímu finančnímu orgánu napadl žalobce dovoláním, jímž v mezích dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil závěr o nedostatku soudní pravomoci. O zadržené prostředky ve smyslu §30 zákona č. 576/1990 Sb. jde podle dovolatele jen v případě, kdy příjemce podpory nevyhoví výzvě k vrácení peněžních prostředků nebo jejich části (čl. V. bod 12. smlouvy). V souzené věci však částka 800.000,- Kč představuje dlužné splátky půjčky, které byly sjednány v článku IV. bodu 11. smlouvy.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř., je přípustné (§239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Podle ustanovení §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Protože porušení rozpočtové kázně nastalo a bylo i zjištěno před účinností tohoto zákona, je třeba aplikovat zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“).
Podle ustanovení §30 zákona č. 576/1990 Sb. neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 ‰ denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky (odstavec 1). Odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán (odstavec 6).
Ze spisu se podává, že na základě rozhodnutí ministra životního prostředí ČR z 12. 12. 1994, č. 02679327, uzavřeli žalobce a žalovaný 29. 6. 1995 smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí podpory formou půjčky ve výši 1.400.000,- Kč (úročené roční úrokovou sazbou 8 %) na akci „malá vodní elektrárna“ (čl. I., II.). Peníze žalobce převedl na bankovní účet žalovaného (čl. IV. body 7, 8, 9, 10). Žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit ve čtvrtletních splátkách po 70.000,- Kč s tím, že první splátka je splatná 31. 3. 1997; splatnost úroků byla dohodnuta vždy ke konci každého kalendářního čtvrtletí. V případě prodlení se splácením půjčky nebo úroků se žalovaný zavázal zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1 ‰ z dlužné částky za každý den prodlení (čl. IV. bod 11). Článek V. smlouvy stanovil důsledky porušení závazků a povinností příjemcem podpory. Jestliže příjemce nesplní některý ze svých závazků či povinností stanovených smlouvou, má žalobce právo požadovat vrácení poskytnutých peněžních prostředků nebo jejich části ve lhůtě, kterou žalovanému stanoví; nevrátí-li je, považují se peněžní prostředky za „prostředky zadržené ve smyslu ustanovení §30 zák. č. 576/1990 Sb.“ (bod 12). Pokud žalobce odstoupí od smlouvy z důvodu podstatného porušení smlouvy příjemcem, považují se peněžní prostředky do té doby poskytnuté za „prostředky neoprávněně použité ve smyslu ustanovení §30 zák. č. 576/1990 Sb.“ (bod 13). Jestliže příjemce použije podporu (nebo její část) k jinému účelu, považují se prostředky za „prostředky neoprávněně použité ve smyslu ustanovení §30 zákona č. 576/1990 Sb.“ (bod 14). Ve všech případech uvedených v článku V. smlouvy je příjemce podpory povinen zaplatit penále ve výši 1 ‰ z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků za každý den prodlení.
Otázkou povahy právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok, se již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005; s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, uzavřel, že práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu účastníků jsou výsledkem shodných projevů vůle rovnoprávných subjektů, které našly výraz ve smlouvě o poskytnutí podpory formou půjčky (srov. §3 odst. 2 zákona č. 388/1991 Sb.). I když obsah daného právního vztahu je vymezen normami veřejného práva, jde o spor vyplývající ze vztahů soukromoprávních a pravomoc jiného orgánu než soudu by mohl založit zvláštní zákon (§7 odst. 1, věta za poslední čárkou, o.s.ř.).
Dovolatel se mýlí, shledává-li pro účely vymezení pravomoci soudu nebo jiného orgánu rozdíl mezi úhradou dlužných splátek půjčky a vrácením peněžních prostředků při porušení smluvních povinností příjemcem podpory. Článek IV. bod 11 smlouvy z 29. 6. 1995 je ujednáním o splatnosti půjčky (úroků) a o sankcích v případech prodlení se splácením půjčky (úroků). Jestliže příjemce podpory nesplní to, k čemu se zavázal (nezaplatil řádně a včas splátky), mají dlužné částky vždy povahu prostředků státního fondu, které byly neoprávněně zadrženy. Ustanovení §30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. pak svěřilo rozhodování o povinnosti vrátit poskytnutou podporu (její část) územním finančním orgánům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005 /již shora zmíněné/, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 , sp. zn. 23 Cdo 164/2008).
Lze uzavřít, že se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto – po zjištění, že vadami vyjmenovanými v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. řízení před soudy obou stupňů netrpělo – dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu