ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.678.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 678/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ALBIXON, a.s., se sídlem v Praze 5, Zbraslavská 55, identifikační číslo 261 17 274, zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31a, proti žalovanému T. K. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o zaplacení 87.281,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 106/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2015, č. j. 57 Co 467/2015-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2015, č. j. 57 Co 467/2015-56, potvrdil usnesení ze dne 14. 5. 2015, č. j. 21 C 106/2014-48, jímž Okresní soud v Karviné zamítl žalovaným vznesenou námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Karviné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Za takovou, považuje otázku, „ zda je soud povinen při opožděně vznesené námitce místní nepříslušnosti i přesto rozhodnout o své místní nepříslušnosti, pokud skutečně není místně příslušným soudem. “
Touto otázkou se však již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016. V něm vyložil, že ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení, kterou zde zákon staví na první místo. Nezkoumal-li totiž soud svou místní příslušnost z pohledu §105 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnost namítne účastník řízení, učiní-li tak ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 ze dne 29. 7. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Věta první a druhá §105 odst. 1 o. s. ř. výjimku ze zásady, že možnost soudu zkoumat z vlastní iniciativy svou místní příslušnost je časově omezena, nepřipouští. Plyne z toho, že zkoumat ji později z vlastní iniciativy soud nemůže v žádném případě, tedy ani tehdy, neměl-li na počátku řízení pro závěr o své místní příslušnosti dostatek informací a ani si je (například postupem podle §43 o. s. ř.) neobstaral. Stejný princip musí být uplatněn ve vztahu k námitce vznesené účastníkem řízení. Ani pro něj totiž zákon nepřipouští žádné výjimky z uvedené zásady, možnost účastníka namítat místní nepříslušnost soudu koncentruje k prvnímu úkonu, který účastníku přísluší. Tím je účastníkův první procesní úkon adresovaný soudu, učiněný buď z jeho iniciativy, nebo na výzvu soudu.
Výhrada žalovaného, že rozhodnutím odvolací soud došlo k porušení práva na zákonného soudce, zde neobstojí. Z výslovné dikce ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. plyne, že podmínku místní příslušnosti (ostatně jako všechny podmínky řízení) soud „zkoumá“ buď z vlastní iniciativy, nebo z iniciativy účastníka řízení. Námitka nedostatku místní příslušnosti není tudíž obsahově ničím jiným než podnětem, jímž účastník soud vyzývá k tomu, aby zkoumal svou místní příslušnost. Tento podnět nemusí být nijak zdůvodněn, pro námitku nedostatku místní příslušnosti nemusí mít účastník řízení sám o místní příslušnosti soudu jasno, k tomu, aby námitku vznesl, postačí, má-li o místní příslušnosti soudu, u něhož byla žaloba podána, pochybnost (například i proto, že v okamžiku, kdy námitku podává, ze žaloby nejsou zcela jasné okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti). Uvedený závěr neupírá účastníku nic z jeho procesních práv. Účastníku totiž objektivně vzato nic nebrání v tom, aby již ve svém prvním podání, jímž se na soud obrací, upozornil na případné nedostatky žaloby, aby zároveň vyjádřil pochybnosti o místní příslušnosti soudu a právě vzhledem k těmto pochybnostem namítl nedostatek místní příslušnosti soudu. Soud, má-li na základě takové námitky svou místní příslušnost zkoumat, se pak neobejde bez toho, že žalobce k doplnění potřebných údajů vyzve.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný podal proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně odpor dne 16. 6. 2014, který písemně odůvodnil podáním ze dne 15. 7. 2014. Před jednáním ve věci samé nařízeným na 13. 11. 2014 žalovaný vznesl podáním ze dne 12. 11. 2014 námitku věcné nepříslušnosti. Námitku místní nepříslušnosti uplatnil podáním doručeným soudu dne 15. 4. 2015. Není žádných pochyb o tom, že námitku nedostatku místní příslušnosti vznesl žalovaný pozdě a že tudíž případný nedostatek místní nepříslušnosti byl již dávno zhojen.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu