ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.754.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 754/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovanému L. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 244/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2006, č. j. 5 Co 1458/2006-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2006,
č. j. 5 Co 1458/2006-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 4 C 244/2004-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 29. 4. 1991 s právním předchůdcem žalobkyně Okresním úřadem ve S. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti (dále jen „smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“). Na jejím základě byl žalovanému poskytnut příspěvek na individuální výstavbu ve výši 50.000,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě mimo jiné zavázal provést přestavbu a nástavbu rodinného domku na parcele č. 37 v k. ú. L. v souladu se stavebním povolením ze dne 31. 1. 1991, č. ŽP/147/332/91/Br., vydaným Stavebním úřadem ve S. tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy (tedy do 29. 4. 2001). V případě nesplnění této podmínky se zavázal tuto skutečnost úřadu neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek poté do třiceti dnů vrátit. Žalovaný ve stanovené lhůtě stavbu nedokončil, tuto skutečnost neoznámil a příspěvek nevrátil. Žalobkyně jej přípisem ze dne 6. 4. 2004 vyzvala k vrácení příspěvku do 30. 4. 2004. Žalovaný nato podal dne 22. 4. 2004 návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu - přístavbu a nástavbu rodinného domku, kterému Městský úřad ve S., stavební úřad vyhověl rozhodnutím ze dne 5. 9. 2005, jež nabylo právní moci dne 1. 11. 2005. Na délku kolaudačního řízení mělo vliv zjištění, že půdorysná plocha rodinného domku v rozsahu 10 m2 zasahuje
do pozemku ve vlastnictví obce L. Poté, co zastupitelstvo obce dne 15. 12. 2004 odsouhlasilo prodej zastavěné části pozemku, žalovaný ji nabyl do vlastnictví kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 11. 2005 (právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 1. 12. 2005). Žalovanému dodržení lhůty k provedení stavby znemožnily jeho rodinné, sociální a majetkové poměry. Krátce po uzavření smlouvy se oženil, jeho manželka byla na mateřské dovolené s dítětem, které se jim narodilo, pobírala rodičovský příspěvek a žalovaný měl příjem v přibližné měsíční výši 7.000,- Kč. Pečoval o těžce nemocnou matku a na stavbě domku si způsobil úraz, který mu neumožnil jeden rok pokračovat ve stavbě prováděné svépomocí. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo právo
na vrácení poskytnutého příspěvku žalovaným, neboť nesplnil jednu z podmínek, na něž byl vznik tohoto práva vázán (§18 vyhlášky). Zároveň však dospěl k závěru, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a proto jej žalobkyni odepřel. Přihlédl přitom k důvodům, pro které žalovaný ve stanovené lhůtě nesplnil podmínku dokončit stavbu, a k tomu, že účel a smysl vyhlášky spočívající v zajištění bydlení pro mladou rodinu byl naplněn, neboť žalovaný (byť s několikaletým zpožděním) stavbu dokončil a v rodinném domku uspokojuje bytové potřeby své rodiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. července 2006, č. j. 5 Co 1458/2006-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 15ti dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému v důsledku nesplnění jedné z podmínek smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu vznikla povinnost příspěvek vrátit (§18 vyhlášky). Oproti němu však neodmítl ochranu výkonu práva žalobkyně na vrácení příspěvku pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že žalovaný nespolupracoval s Okresním úřadem ve S. a po 1. 1. 2003 ani se žalobkyní a že nesplnil podmínku pro upuštění od vymáhání pohledávky ve smyslu §34 odst. 14 vyhlášky, neboť stavba nebyla kolaudována nejpozději ve lhůtě třinácti let od uzavření smlouvy, takže nemohl úspěšně požádat příslušný okresní úřad, aby od vymáhání pohledávky upustil. Byl veden též úvahou, že na vydání kolaudačního rozhodnutí neměla vliv skutečnost, že žalovaný provedenou přístavbou zasáhl do pozemku jiného vlastníka, jestliže kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 9. 2005 a kupní smlouva byla uzavřena až dne 28. 11. 2005. Subjektivní okolnosti na straně žalovaného, které mu zabránily splnit podmínku dokončit stavbu ve lhůtě deseti let, naopak nezohlednil s tím, že bude na žalobkyni, aby k nim přihlédla v rámci vyřizování žádosti žalovaného o prominutí vrácení příspěvku, kterou v mezidobí podal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítl nesprávnost právního závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., k němuž odvolací soud dospěl, aniž se vypořádal se subjektivními okolnostmi na jeho straně, jež vedly k tomu, že nebyl objektivně schopen splnit podmínky smlouvy, a ponechal na žalobkyni, aby je posoudila v rámci vyřízení žádosti o prominutí dluhu. Dále odvolacímu soudu vytkl nesprávnost zjištění, že okolnost odkupu části obecního pozemku neměla vliv na oddálení kolaudace stavby, neboť je v rozporu s obsahem odůvodnění kolaudačního rozhodnutí MěÚ S., stavebního úřadu ze dne 5. 9. 2005 a s údaji obsaženými v kupní smlouvě ze dne 8. 11. 2005. Z nich vyplývá, že ačkoli zastupitelstvo obce prodej schválilo 12. 12. 2004, kupní smlouva byla uzavřena až v listopadu 2005, a z toho důvodu bylo kolaudační řízení od 18. 6. 2004 přerušeno. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým byla s účinností ode dne 1. 7. 2009 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3
o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, nebyly žalovaným tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vylíčil.
Námitka nesprávného právního posouzení věci, kterou lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Žalovaným k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda je v posuzovaném případě výkon práva žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., v sobě obsahuje posouzení otázky, zda vůbec lze odepřít ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. za použití korektivu dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák.
V dané věci smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 29. 4. 1991 uzavřenou podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 136/1985 Sb., v tehdy platném znění, žalovaný získal podmíněně nenávratné finanční prostředky účelově určené na úhradu nákladů spojených s výstavbou. Podmínky, za nichž mu je stát zastoupený Okresním úřadem ve S. poskytl a k jejichž splnění se žalovaný zavázal ve smyslu §17 odst. 3 písm. a/ až c/ vyhlášky (provést výstavbu v souladu se stavebním povolením, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák), neboť
až do doby jejich porušení jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, byla naplněna odkládací podmínka,
na kterou účastníci smlouvy vázali vrácení příspěvku; žalobkyni vzniklo dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku a žalovanému tomu odpovídající povinnost (§17 odst. 3 písm. d/ a §18
odst. 3 vyhlášky).
Pro posouzení otázky, zda na závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy o poskytnutí příspěvku uzavřené podle vyhlášky lze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., je podstatný závěr o povaze tohoto vztahu. Rozhodovací praxe soudů se již dříve ustálila v právním názoru, že se jedná o vztah občanskoprávní založený smlouvou uzavřenou mezi rovnoprávnými subjekty, do jejíhož obsahu byl vyhláškou inkorporován veřejnoprávní prvek. Z vyhlášky totiž vyplývá řada modifikací omezujících smluvní volnost účastníků např. tím, že stanoví podstatné náležitosti uzavírané smlouvy, povinnost kontroly plnění smluvních podmínek a vymáhat vrácení příspěvku při jejich nesplnění, s cílem zajistit určitou část výkonu veřejné správy na úseku podpory bytové výstavby (srovnej výklad podaný bývalým Nejvyšším soudem ČSR ze dne 25. 4. 1973, sp. zn. Cpj 65/73, uveřejněný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu, SEVT Praha, 1986, str. 396, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1165/2000, ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1019/96, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 693/2002). Smlouva uzavřená podle vyhlášky je tudíž podřízena občanskému zákoníku, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému zákoníku v poměru speciality. Pro vztah zákona zvláštního a obecného je charakteristická zásada, podle níž zvláštní úprava se použije tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného než úprava obecná, přičemž obecnou úpravu lze použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem nebo tím, že nestanoví něco jiného.
Otázka vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu je upravena v §18 odst. 3 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění účinném ke dni 29. 4. 2001, kdy uplynula marně lhůta k dokončení stavby, tak, že příslušný úřad je povinen neprodleně požadovat vrácení státního příspěvku, dojde-li k porušení smlouvy stavebníkem. Přitom má možnost upustit od vymáhání příspěvku na individuální bytovou výstavbu v případě porušení podmínek smlouvy tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v §17 odst. 3 písm. b/ vyhlášky, jen tehdy, nabude-li kolaudační rozhodnutí právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy (§34 odst. 14 vyhlášky). Z uvedeného
je zřejmé, že vyhláška coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu žalovaným je v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Výklad otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy, se v judikatuře soudů již ustálil. Východiskem úvah
se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází
z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V posuzovaném případě odvolací soud z výše uvedených závěrů nevycházel. Ač se žalovaný s poukazem na své poměry domáhal aplikace §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud, který oproti soudu prvního stupně neodepřel žalobkyni ochranu výkonu práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nebral vůbec do úvahy okolnosti případu na straně žalovaného s tím, že je vezme v potaz žalobkyně v souvislosti se žádostí žalovaného
o upuštění od vymáhání příspěvku. Nezabýval-li se odvolací soud všemi z hlediska aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. rozhodnými okolnostmi případu na straně obou účastníků sporu, je jeho posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Lze uzavřít, že se žalovanému podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.); další námitkou žalovaného se již pro její předčasnost nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu