ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.805.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 805/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. S. , zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 343/3, proti žalované MUDr. V. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 114 EC 157/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. března 2013, č. j. 114 EC 157/2011-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 114 EC 157/2011-119, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že tuto částku žalované půjčil na stavební práce.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 114 EC 157/2011-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 114 EC 157/2011-119, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v srpnu 2008 předal částku 250.000,- Kč jednomu ze zahraničních dělníků, kteří pracovali pro žalovanou při rekonstrukci jejího domu. Neuvěřil žalobci, že tak učinil poté, kdy jej žalovaná telefonicky požádala o zapůjčení 250.000,- Kč s tím, nechť peníze předá stavebním dělníkům, kteří její nemovitost rekonstruovali. Dne 15. 4. 2009 sepsala žalovaná „Potvrzení o dlužné částce“, které opatřila svým úředně ověřeným podpisem; v listině uvedla, že dluží žalobci 250.000,- Kč za stavební práce a že dluh uhradí poté, co prodá své nemovitosti, nejpozději do 31. 12. 2010, a že v případě její smrti dluh uhradí její syn MUDr. R. S. (na listinu bylo ručně dopsáno číslo účtu a poznámka „po dodání faktury“). Dne 26. 1. 2011 vystavila obchodní společnost žalobce TMSA s.r.o., označená jako dodavatel, žalované coby odběrateli fakturu na 250.000,- Kč za stavební práce; žalovaná ji vrátila zpět s požadavkem rozepsání položek. Na praktiky společnosti TMSA s.r.o. pak žalovaná podala stížnost České obchodní inspekci. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce s žalovanou uzavřeli smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Akcentoval, že tvrzení žalobce o půjčce bylo podpořeno pouze výpověďmi svědků S. S. (syna žalobce), O. S. (manželky žalobce) a E. T. (ukrajinského dělníka pracujícího na stavbě žalované), kteří mají k žalobci příbuzenský, popř. přátelský vztah, a nejsou tudíž dostatečně věrohodní. Že šlo o půjčku, nelze dovodit z pouhého předání peněz dělníkům, kteří pro žalovanou pracovali, neboť tito nepotvrdili, že by účastníci řízení při té příležitosti uzavřeli ústní smlouvu o půjčce. Listinu označenou jako „Potvrzení o dlužné částce“ soud prvního stupně neposoudil jako platné uznání dluhu žalované z titulu půjčky (§558 obč. zák.) se zdůvodněním, že z ní nelze dovodit důvod dluhu. Vyjádřil názor, že skutková zjištění nasvědčují spíše tomu, že žalobce pro žalovanou prováděl stavební práce, resp. prostřednictvím své společnosti TMSA s. r. o., se sídlem v Klecanech, Na Vršku 41/8, identifikační číslo 264 73 399, se na některých stavebních pracích u žalované podílel a ostatním dělníkům na stavbě radil. Ve prospěch takové spekulace podle něj svědčí skutečnost, že společnost TMSA s. r. o. vystavila žalované fakturu na 250.000,- Kč za stavební práce. Vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že žalobce na pokyn žalované částku 250.000,- Kč blíže neurčené osobě na stavbě předal, poučil ho soud prvního stupně podle §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, aby doplnil rozhodné skutečnosti a navrhl důkazy, neboť jeho žalobní požadavek může být posouzen po právní stránce jinak. Žalobce však setrval na tvrzení, že žalované 250.000,- Kč půjčil. Protože existence půjčky nebyla prokázána, a protože věc nelze na základě zjištěného skutkového stavu posoudit po právní stránce jinak, soud žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 18 Co 269/2013-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Rovněž on dovodil, že listinou označenou jako „Potvrzení o dlužné částce za stavební práce“ ve spojení s následnou fakturou za stavební práce nelze prokázat existenci půjčky, neboť vše nasvědčuje tomu, že žalobce pro žalovanou prováděl stavební práce, jejichž zaplacení se domáhal pomocí tvrzení o půjčce, popř. že zaplatil za žalovanou odměnu zahraničním dělníkům, kteří pracovali na stavbě jejího domu. Protože žalobce nedoplnil tvrzení tak, aby nárok mohl být posouzen jako cena díla, popř. bezdůvodné obohacení, nezbylo než žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká svévoli při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti výpovědí svědků S. S., O. S. a E. T. Připomíná, že jeho tvrzení o půjčce přitom bylo podpořeno právě svědkem T., který vypověděl, že byl přítomen telefonátu, v němž si účastníci půjčku sjednali. Srozuměn není ani se způsobem hodnocení listiny „Potvrzení o dlužné částce“. Nebyla při něm respektována judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004). Oproti odvolacímu soudu a v intencích judikatury Nejvyššího soudu prosazuje, že pokud mezi stranami existuje jediný dluh, stačí pro závěr o platnosti jeho uznání pouze vymezení předmětu dluhu (v posuzované věci „stavební práce“ ) a osob věřitele a dlužníka. V pochybnostech je pak třeba dát přednost výkladu v neprospěch původce právního jednání. I pokud by „Potvrzení o dlužné částce“ nebylo platným uznáním dluhu, jedná se o významný důkazní prostředek, z něhož vyplývá, že mu žalovaná v dubnu 2009 dlužila 250.000,- Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012, žalobce namítá, že právní posouzení nároku není věcí účastníků řízení, nýbrž soudu. Bylo proto na soudu, aby na základě zjištěného skutkového stavu posoudil důvodnost uplatňovaného nároku z hlediska všech v úvahu přicházejících hmotněprávních norem; soudy tuto zásadu nerespektovaly a odchýlily se od judikatury Nejvyššího soudu i v tomto směru. Žalobce je přesvědčen, že věc bylo možné posoudit jako kombinaci půjčky a poukázky (§535 obč. zák.), popř. jako bezdůvodné obohacení (plnění za jiného) nebo kombinaci bezdůvodného obohacení a poukázky. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že třetí (věřitelem nebo dlužníkem) označená osoba může figurovat jak na straně věřitele, tak na straně dlužníka; půjčené peníze lze předat třetí osobě (podle pokynu žalované dělníkům na její stavbě). Na závěr odvolacímu soudu vytýká, že nepřípustně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení v jeho neprospěch, tedy nad rámec toho, čeho se dožadoval v odvolání. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Má za to, že žalobce v dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ačkoliv se jedná o podstatnou náležitost dovolání. Nadto nesouhlasí ani s dovolacími námitkami, k nimž se podrobně vyjadřuje. Zdůrazňuje, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a že svá skutková tvrzení nedoplnil tak, aby bylo možné posoudit věc po právní stránce jinak.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné podle §237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce namítl, že odvolací soud mohl věc na základě zjištěného skutkového stavu posoudit jinak.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. v žalobcem uváděném rozsudku ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012) opakovaně zdůraznil, že právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana.
Ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, pak Nejvyšší soud formuloval právní názor, podle něhož byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy žalovaný užíval věc a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění, avšak v průběhu řízení soud posoudil smlouvou jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotně právních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr se uplatní i v posuzovaném případě, kdy žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění s tvrzením, že si s žalovanou sjednali půjčku, toto tvrzení neprokázal, avšak prokázáno bylo, že žalobce předal své peníze věřiteli (věřitelům) žalované.
Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení o bezdůvodném obohacení nemohla být aplikována proto, že žalobce po poučení soudem prvního stupně podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. nedoplnil svá tvrzení v potřebném rozsahu a že z jeho dosavadních tvrzení nelze dovodit, že plněním částky 250.000,- Kč se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. V řízení bylo prokázáno (v tomto směru soudy uvěřily svědku T.), že v srpnu 2008 přijel žalobce na stavbu žalované, kde podle jejího pokynu předal dělníkovi, který zde pro žalovanou pracoval, částku 250.000,- Kč. Ostatně v listině, kterou sepsala a opatřila svým úředně ověřeným podpisem, žalovaná potvrzuje, že žalobci dluží částku 250.000,- Kč „za stavební práce“ a současně se zavazuje dluh uhradit po prodeji nemovitostí, nejpozději do 31. 12. 2010. Soudy sice nevzaly za prokázané sjednání půjčky, v řízení však bylo najisto postaveno, že žalobce hradil osobě, kterou žalovaná zaměstnávala, cenu stavebních prací, tedy plnil za žalovanou, co po právu měla plnit ona. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní (jako v dané věci), není soud jeho právním názorem vázán. Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost žaloby podle všech do úvahy přicházejících hmotně právních ustanovení. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobce plnil za žalovanou jejímu věřiteli, resp. věřitelům (dělníkům, kteří pro žalovanou rekonstruovali její nemovitost), a současně nebyl zjištěn jiný důvod předání peněz (plnění), je namístě posoudit nárok na zaplacení částky 250.000,- Kč podle hmotně právních norem upravujících vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Pro úvahu soudu o eventuelní možné aplikaci uvedené normy na posuzovaný případ postačují skutková tvrzení žalobce prokázaná v řízení (že hradil třetí osobě cenu za stavební práce namísto žalované), z nichž vyplývá, že žalovaná získala plněním žalobce bez (prokázaného) právního důvodu majetkový prospěch. Z hlediska poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanoveními o bezdůvodném obohacení nebylo nezbytné, aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení, jak požadovaly soudy. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že účastníci neuzavřeli smlouvu o půjčce, a nemohl tudíž požadavek žalobce posuzovat z pohledu norem upravujících vztah ze smlouvy o půjčce (§657 obč. zák.), mohl a měl (bez dalšího) jím popsaný a v řízení zjištěný skutek (skutkový děj) posoudit podle právních norem upravujících bezdůvodné obohacení. Protože tak neučinil, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné, resp. úplné.
Protože odvolací soud neposuzoval zjištěný skutkový stav z hlediska všech možných na věc dopadajících hmotně právních norem a tímto postupem se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Za této situace bylo nadbytečné zabývat se dalšími, v dovolání uplatněnými námitkami. Sluší se pouze připomenout, že soudy ve světle nového právního hodnocení věci posoudí, zda žalovaná v listině označené jako „Potvrzení o dlužné částce“ vůči žalobci platně neuznala svůj dluh (§558 obč. zák.), který vznikl tím, že žalobce za ni, na její pokyn, plnil třetí osobě „za stavební práce“.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu