ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.851.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 851/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně U. a.s. proti žalovanému E. z. P. a.s., , zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 37 131 Sk, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spis. zn. 11 C 93/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 1999, č. j. 39 Co 439/98 - 54, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. června 1998 č.j. 11 C 93/97 - 36 zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 37 131 Sk a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaný, prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance, jako celní deklarant v celní průvodce č. 01430052/94 zmocnil E. C., s.r.o. /dále jen “E. C.”/ k zastupování v celním řízení s tím, že tato firma uhradí clo v případě, že nebude uhrazeno žalovaným. Dále vzal soud za prokázané, že E. C. uzavřela s žalobkyní dne 31.12.1993 pojistnou smlouvu č. 11643, jímž předmětem bylo pojištění zodpovědnosti při úhradě celního dluhu za E. C. jako pojištěného, ve které se žalobkyně zavázala uhradit za pojištěného celní dluh přímo na učet celnice. V článku VIII této smlouvy bylo dohodnuto, že v případě nároku pojištěného vůči jiné osobě na vrácení zaplacené částky, přechází toto právo na pojistitele, pokud za pojištěného tuto částku zaplatil. Soud na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že je třeba vycházet z ust. §550 obč. zák., podle něhož ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu plnění poskytnuté věřiteli. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že lze aplikovat ust. §827 obč. zák. o zákonné cessi - přechodu práva na náhradu škody, protože uvedený právní vztah mezi ručitelem a dlužníkem není vztahem deliktním, jež předpokládá existenci škody a dospěl k závěru, že nelze použít v tomto konkrétním případě ani ust. §524 a násl. obč. zák. o smluvní cessi, když měl za to, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro použití toho ustanovení, to jest předpoklad určité a existující pohledávky v době uzavření pojistné smlouvy a v případě pohledávky budoucí jisté ujednání, že ujednání o postoupení pohledávky /čl. VIII./ pojistné smlouvy nabude účinnosti vznikem pohledávky. Proto pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze žalobkyni považovat za subjekt práva vůči žalovanému, tudíž pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 1999 č.j. 39 Co 439/98 - 54 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 37 131 Sk a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že v dané věci není rozpor mezi ujednáním čl. VIII. předmětné pojistné smlouvy a ust. §524 obč. zák., když pojištěný /postupitel - E. C./ dobrovolně postoupil na žalujícího - pojistitele /postupníka/ své právo požadovat na dlužníku /žalovaném/ plnění vyplývající z ručitelského závazku. Odvolací soud vycházel z právního názoru, že pohledávkou se rozumí i právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. Z tohoto právního posouzení pak odvolací soud dovodil, že žalovaná je aktivně legitimována vůči žalovanému k uplatnění práva na náhradu vyplacené částky pojistného plnění z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti při zabezpečení celního dluhu ze dne 31.12.1993, uzavřené mezi žalobkyní a firmou E. C. Odvolací soud k podpoře svého právního názoru aplikoval i ust. §788 obč. zák., umožňující smluvní volnost subjektů pojistné smlouvy, jež je omezena pouze kogentní povahou některých ustanovení, s nimiž dle posouzení odvolacího soudu pojistná smlouva nebyla v rozporu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeném v ust §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.,s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považoval za nesprávné, vycházející z nesprávného právního názoru. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil ujednání pojistné smlouvy o postoupení práv a povinností pojištěného na žalobkyni a podsunul žalobkyni, že smluvně převzala podle ust. §524 a násl. obč. zák. pohledávku pojištěného za žalovaným. Žalovaný poukazuje, že v době uzavření pojistné smlouvy pojištěný - E. C. nebyl v žádném závazkovém vztahu s žalovaným, pohledávka neexistovala a nebylo co postupovat. Dovolatel namítá, že odvolací soud přiznal žalobkyni aktivní legitimaci na základě nesprávného právního posouzení, když pojistnou smlouvu uzavřenou podle ust. §788 obč. zák. vyložil jako smlouvu o postoupení pohledávky. Mimoto dovolatel uvádí, že žalobkyně je subjektem působícím v oblasti pojišťovnictví a není předmětem její činnosti úplatné přebírání pohledávek za účelem jejich vymáhání. Pokud by pojištěný - E. C. již v době uzavření pojistné smlouvy byl již věřitelem, tedy účastníkem závazkového vztahu, jehož předmětem by byla určitá existující pohledávka, která by měla být předmětem pojištění, pak pojištění by nesplňovalo podstatný pojmový znak, tj. povinnost plnění při vzniku nahodilé události a pojistná smlouva by byla dle §39 obč. zák. neplatná. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu byla otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., odvolací soud vyložil správně otázku aktivní legitimace žalobkyně v dané věci.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Dovolací soud se v předmětné věci ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, který posoudil ujednání o přechodu práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění v čl. VIII. ve spojení s čl. I.a úvodními ustanoveními v pojistné smlouvě ze dne 31.12.1993, uzavřené mezi žalobkyní a E. C. na dobu od 1.1.1994 do 31.12.1994, za dohodu smluvních stran, jež není v rozporu s ust. §524 obč. zák. Podle čl. I. a úvodních ustanovení pojistné smlouvy pojistitel /žalobkyně/ nahradí celní dluh, který je povinen zaplatit pojištěný /E. C./ za dopravce zboží /žalovaného/ v době účinnosti pojistné smlouvy, dle platebního výměru celnice, přímo na účet celnice, která platební výměr vydala, a to celní dluh vůči pojištěnému ve funkci deklaranta nebo ručitele, v případě, že celní průvodka byla neúmyslně chybně vypsaná nebo celní dluh vznikl nesplněním podmínek stanovených daným celním režimem tranzitu, resp. včasným nepředložením zboží příslušné celnici na proclení anebo nedodáním zboží s průvodními doklady výstupní celnici při tranzitu. V čl. VIII. předmětné pojistné smlouvy bylo sjednáno, že pokud bude mít pojištěný /E. C./ vůči jiné osobě právo na vrácení vyplacené částky, přechází toto právo na pojistitele /žalobkyni/, pokud za pojištěného tuto částku zaplatil. V době uzavření pojistné smlouvy tedy existovalo právo na plnění vázané na splnění odkládací podmínky, na jejímž splnění záviselo, zda na žalobkyni podle čl. VIII. pojistné smlouvy přejde právo E. C. na zaplacení částky z titulu ručení v případě, že nastane pojistná událost vymezená v čl. I. pojistné smlouvy. Předmětem postoupení podle ust. §524 obč. zák. může být pohledávka jak splatná, tak nesplatná, ale i budoucí. Podmínkou je, že jde o určitou a existující pohledávku. Pohledávkou může být ve smyslu ust. §488 obč. zák. i právo na plnění vyplývající ze závazkového vztahu. Právo na plnění v předmětné věci bylo zcela určitě a mezi určitými subjekty vymezeno při uzavírání pojistné smlouvy, když žalobkyně se v úvodních ustanoveních a v čl. I. pojistné smlouvy zavázala, že nahradí za pojištěného /firmu E. C./ celní dluh, který bude pojištěný jako celní deklarant nebo ručitel povinen zaplatit za dopravce zboží /žalovaného/. O budoucí pohledávce, její identitě i její určitosti tedy nemohlo být v době uzavření pojistné smlouvy pochyb. Odvolací soud věc správně posoudil, když vycházel z ust. §550 obč. zák., podle něhož na ručitele, který splnil dluh, přechází přímo ze zákona právo věřitele a vzniká mu tak vlastní pohledávka vůči dlužníkovi. Na základě ujednání v celní průvodce č. 01430052 ze dne 30.7.1994 se zavázala E. C. zastupovat žalovaného v celním řízení, dodat zboží celnici určení ve stanovené lhůtě a zaplatit clo, nebude-li zaplaceno žalovaným jako odesílatelem a dopravcem zboží. K zaplacení celního dluhu ve výši 37 131 Sk ve prospěch Celnice pob. S. došlo dne 24.10.1995 /viz soupiska V. ú. b. ze dne 25.10. 1995 k účtu 8533012/. Zaplacením této částky přešlo dle čl. VIII. na žalobkyni z E. C. právo na vrácení vyplacené částky ve výši 37 131 Sk vůči žalovanému. Ze speciální úpravy celního zákona ust. §612 odst. 1 z.č. 618/1992 Sb., speciálního ustanovení ve vztahu k obecné úpravě o ručení upravené občanským zákonem v ust. §546 a násl., byla E. C. zavázána solidárně s dlužníkem /žalovaným/ splnit celní dluh. Z důvodu speciální úpravy stanovené celním zákonem bylo tedy zcela správně postupováno podle této právní úpravy, a ne podle obecné úpravy stanovené v ust. §548 obč. zák., tj. že ručitel je povinen dluh splnit až tehdy, nesplnil-li jej dlužník, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Celní zákon pak ale dále již speciálně neupravuje vztah mezi dlužníkem a ručitelem, který dluh splnil, proto odvolací soud správně dovodil, že je třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákona, a to především z ust. §550. Odvolacímu soudu nelze vytknout, vycházel-li z právního posouzení, že pohledávkou se rozumí právo věřitele požadovat na dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu a že nebylo rozporu s ust. §524 obč. zák., když ručitel /E. C./ smluvně postoupil žalobkyni své právo vyplývající z ručitelského závazku včetně práva požadovat na dlužníku /žalovaném/ náhradu za plnění poskytnuté jeho věřiteli. Podle ust. §524 obč. zák. může věřitel i bez souhlasu dlužníka postoupit svou pohledávku písemnou smlouvou jinému. Smluvní ujednání v čl. VIII. pojistné smlouvy nebylo ani v rozporu s ust. §788 a násl. o pojistné smlouvě, když toto ujednání vychází ze zásady smluvní volnosti dané ustanovením §2 obč. zák. Podle §39 obč. zák. je neplatný jen takový právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dovolací soud v ujednáních předmětné pojistné smlouvy neshledal neplatnost ve smyslu citovaného ustanovení §39 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je vůči žalovanému aktivně legitimována k náhradě plnění, jež poskytla na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti při zabezpečení celního dluhu dopravce zboží /žalovaného/, uzavřené dne 31.12.1993 mezi žalobkyní jako pojistitelem a E. C. jako pojištěným, je správný a dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není naplněn.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uplatněný dovolatelem nebyl naplněn a nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst.1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. května 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková