ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.873.2000.1; ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.874.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 873/2000
sp. zn. 33 Cdo 874/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) PhDr. J. J., a B) N. D. V., proti žalované JUDr. M. B., o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 131/97, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2000 č.j. 14 Co 626/97-37, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 1997 č.j. 41 C 131/97-12 (nesprávně uvedeno č.j. 41 C 131/97-32) uložil žalované povinnost vydat žalobcům perský koberec typu „h.\" v barvě skořicové až růžové a tmavomodré s nefigurálními vzory o rozměru 5 x 3,15 m a uložil jí zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 9.375,- Kč. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 1. 11. 1996 v obchodě se starožitnostmi, provozovaném žalovanou, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o koupi předmětného koberce za kupní cenu 60.000,- Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 10.000,- Kč zaplatili žalobci ihned, zbytek kupní ceny doplatili dne 28. 11. 1996 a koberec prozatím ponechali v prodejně (na to jim byl vystaven doklad), s tím, že si koberec vyzvednou 3. 12. 1996. K tomu však nedošlo, neboť 2. 12. 1996 jim žalovaná sdělila, že koberec byl vrácen osobám, které ho daly do prodeje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k uzavření platné kupní smlouvy, byl dohodnut jak předmět koupě, jehož specifikaci žalovaná nezpochybňovala, tak kupní cena, což vyplývá z paragonu vystaveného dne 28. 11. 1996. Protože žalovaná nesplnila svou povinnost jako prodávající, když nepředala předmět koupě žalobcům, soud prvního stupně dospěl k závěru, žaloba žalobců na splnění závazku ze smlouvy je důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 1. 2000 č.j. 14 Co 626/97-37 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaná je povinna vydat žalobcům perský koberec typu haris (heriz) v barvě skořicové až růžové a tmavomodré na světlém pozadí s hvězdicovým medailonem zasazeným v poli geometrických stylizovaných rostlinných forem uvnitř rámce s dovnitř dekorovanými rohy o rozměrech 5 x 3,15 m, dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a stejným způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu žalované na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda žalobu na vydání věci je možno podat proti účastníku, který v době podání žaloby a v době rozhodnutí není držitelem věci, a otázky, zda žaloba na vydání věci není žalobou na ochranu vlastnického práva, ale žalobou na plnění ze smlouvy, odvolací soud nevyhověl. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že předmětem řízení je nárok žalobců na splnění povinnosti žalované z kupní smlouvy ve smyslu ust. §588 a násl. obč. zák., a nikoli nárok vlastníka na vydání jeho věci proti tomu, kdo ji neprávem zadržuje (§126 obč. zák.). Žalobci prokázali uzavření platné kupní smlouvy i to, že oni sami svou povinnost splnili - zaplatili celou kupní cenu, a důvodně se domáhají splnění povinnosti žalované předat jim předmět koupě a tím dosáhnout nabytí vlastnictví k věci (§614 odst. 3 obč. zák.). Z paragonu o zaplacení kupní ceny ze dne 28. 11. 1996 vyplývá, že koberec byl tento den ponechán v prodejně, tzn. že ještě v době zaplacení celé kupní ceny byl v dispozici žalované, a tvrdí-li nyní žalovaná, že musela koberec vrátit vlastníkům a splnění jejího závazku se tak po uzavření kupní smlouvy stalo nemožným, je na ní důkazní břemeno o této skutečnosti. Žalovaná však své tvrzení, že s kobercem naložila tak, že se plnění stalo nemožným, neprokázala a navíc její tvrzení v tomto směru byla neurčitá. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že by ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně měla vést okolnost, že druhá žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, a poukázal na to, že při jednání dne 22. 9. 1999 žalobci i žalovaná uvedli, že nenavrhují doplnění dokazování, a potřeba provedení tohoto důkazu nevyšla v řízení najevo. Protože otázky, pro které byl podán návrh na připuštění dovolání, nejsou zásadního právního významu, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť posouzení dané žaloby jako žaloby na plnění ze smlouvy je standardní, a s názorem žalované, že nelze vyhovět žalobě na vydání věci proti tomu, kdo ji nemá v držení, se odvolací soud zcela ztotožňuje, jeho rozhodnutí však vychází ze skutkového závěru, že žalovaná, na níž leží důkazní břemeno o následné nemožnosti plnění, své tvrzení neprokázala.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud porušil základní zásadu občanskoprávního řízení, spočívající v povinnosti prokázat svá tvrzení. Namítá, že bylo povinností žalobců prokázat, že žalovaná může svůj závazek splnit a že plnění z jejich žaloby je možné. Odvolacímu soudu vytýká, že jako svědka nevyslechl syna žalované, o němž se první žalobce zmínil ve své výpovědi, a i když provedení tohoto důkazu žalobce výslovně nenavrhl, soud měl tento důkaz provést (§120 odst. 3 o. s. ř.). Pokud tak neučinil, měl ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. vycházet ze shodných tvrzení účastníků, z nichž vyplývá, že v době podání žaloby žalovaná předmětnou věc v držení neměla, neboť - jak žalobci uvedli v žalobě - žalovaná jim sdělila, že vrátila koberec jeho vlastníkům. Žádné důkazy ohledně otázky faktické držby koberce však soudy neprováděly. Protože rozhodnutí odvolacího soudu mění procesní postavení účastníků, když namísto povinnosti žalobců prokázat možnost požadovaného plnění ukládá důkazní povinnost žalované, jde podle názoru dovolatelky o zásadní rozhodnutí ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatelky dále byla v řízení porušena zásada ústnosti a rovnosti účastníků, protože v řízení nebyla vyslechnuta druhá žalobkyně. Jelikož oba soudy vydaly nevykonatelná rozhodnutí na splnění nemožného závazku, dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podali dovolání žalobci. Namítají, že ač byli v řízení úspěšní, nebyla jim přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, což v sobě nese kontradikci, v jejímž důsledku na jedné straně spor vyhráli, na straně druhé však odcházejí s větší újmou než protistrana. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci v tomto rozsahu k novému projednání. Ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedli, že se ztotožňují s názorem odvolacího soudu ohledně účastnické výpovědi druhé žalobkyně, která by ke skutkovému stavu již nic dalšího neuvedla, neboť nebyla přítomna uzavírání kupní smlouvy, a žalovaná sama její účastnickou výpověď nenavrhla. Rozsudek odvolacího soudu považují za správný a navrhli, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání žalované i žalobců směřují proti rozhodnutí, proti nimž nejsou přípustná.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, který je výrokem potvrzujícím, není dána podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ve výroku rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné / §239 odst. 1 o. s. ř./. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání žalované podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle ustanovení§239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázky právní (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu uvedeného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Nesprávnost rozhodnutí v dané věci je v dovolání vyvozována z toho, že v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu na rozložení důkazního břemene ve sporu byla povinnost vydat věc uložena tomu, kdo není držitelem věci.Tato otázka by byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. za předpokladu, že z jejího řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
V dané věci se žalobci domáhali splnění povinnosti žalované vyplývající z uzavřené kupní smlouvy, tzn. že na nich leželo důkazní břemeno o tom, že byla uzavřena platná kupní smlouva a že oni sami svou povinnost ze smlouvy splnili, tj. zaplatili celou kupní cenu. Žalovaná, která tvrdí určité skutečnosti, které nastaly po uzavření smlouvy a jejichž důsledkem je následná nemožnost plnění a tím i zánik jejího závazku ze smlouvy, má důkazní povinnost o těchto svých tvrzeních. Nejde o to, že ona by měla prokazovat nemožnost poskytnout plnění, které je předmětem jejího závazku, nebo to, že věc už nedrží (tedy negativní skutečnosti), nýbrž její povinností bylo prokázat právě ty tvrzené skutkové okolnosti, které - pokud by byly prokázány - by po právní stránce znamenaly zánik jejího závazku v důsledku dodatečné nemožnosti plnění podle ustanovení §575 obč. zák.
Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost účastníků je v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a nelze mu proto vytýkat nesprávné právní posouzení této právní otázky. Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není proto podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Pokud pak jde o závěr odvolacího soudu, že skutková tvrzení žalované nebyla v řízení prokázána, jedná se o otázku týkající se hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. a nikoliv o otázku právní. Jí vytýkané vady řízení (neprovedení některých důkazů, postup podle §120 o. s. ř.) jsou dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., který - stejně jako důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. - nezakládá přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání žalobců proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které mají povahu usnesení (srov. §152 odst. 1 věta prvá, §167 odst. 1 o. s. ř.), zákon ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nepřipouští. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
56
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť žalobci ani žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. duben 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová