ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.98.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 98/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) D. F. , a b) L. F. , zastoupených JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec 2, U Soudu 363/10, proti žalované TOVÁRNA, spol. s r. o. se sídlem Liberec V, nám. Českých Bratří 26/13, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec III - Jeřáb, 1. máje 535/50, o 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 43/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 8. září 2011, č. j. 35 Co 290/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku ze dne 8. září 2011, č. j. 35 Co 290/2011-104, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 19. ledna 2011, č. j. 54 C 43/2009-76, jímž Okresní soud v Liberci uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné 75.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam (Ústavní soud nálezem ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012). Dovoláním zpochybněná právní otázka splnění podmínek pro postup soudu podle §153b o. s. ř. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru o aplikovatelnosti §153b o. s. ř. na základě úvahy, že žalovaná se bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k nařízenému prvnímu jednání soudu na den 19. 1. 2011, přestože jí bylo předvolání k jednání doručeno do datové schránky dne 9. 11. 2010 (viz č.l. 72 spisu), a že z tvrzení žalobců obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotné stránce (nárok žalobců na vrácení rezervačního poplatku ze smlouvy uzavřené podle §51 obč. zák.). Protože nastala fikce, podle které se tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu považují za „nesporná“, a žalobci vydání rozsudku pro zmeškání navrhli, žalobě vyhověl vydáním rozsudku pro zmeškání.
Již v usnesení ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2228/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 79, a obdobně v usnesení ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že už sama okolnost, že se žalovaný nedostaví bez důvodné a včasné omluvy k prvnímu jednání, má při splnění ostatních předpokladů uvedených v §153b odst. 1 o. s. ř. za následek, že se skutková tvrzení obsažená v žalobě považují za nesporná. Soud na tomto základě rozhoduje rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda žalobce předložil či označil důkazy k tvrzeným skutečnostem, a jaký byl obsah nabízených důkazů. V usnesení ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, vyslovil Nejvyšší soud právní závěr, podle kterého „okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání“. Zmíněné závěry Nejvyššího soudu jsou podpořeny též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, v němž se uvádí, že „nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno“; byť toto rozhodnutí bylo vydáno podle úpravy občanského soudního řádu před 1. 1. 2001, je jeho závěr aplikovatelný i v současné době.
Lze uzavřít, že Nejvyšší soud se v dovolání nastolenými otázkami ve své rozhodovací praxi již zabýval a odvolací soud postupoval v souladu s jeho judikaturou. Dovolací soud proto dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu