ECLI:CZ:NS:2023:33.ICDO.126.2022.1
12 VSOL XY
32 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 126/2022-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ANDERSEAL a. s. , se sídlem v Olomouci, Hodolany 1233 (identifikační číslo 282 64 452), zastoupené Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi , se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6 (identifikační číslo 662 55 473), insolvenčnímu správci dlužníka J. A., bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 32 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 22 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Davida Lejčka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 27. 1. 2022, č. j. 32 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že „pohledávka žalobkyně č. P4-1 z titulu smlouvy o úvěru č. 6034938803 ze dne 19. 4. 2016, která byla na žalobkyni postoupena dne 1. 5. 2017, jako nepodřízená, peněžitá, nepodmíněná, splatná, ve výši 160.054,39 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka …, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou KSOS 22 INS XY, je po právu“ , a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 12.342 Kč; současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.114 Kč. Jestliže se věřitelka (Česká spořitelna, a. s.) před uzavřením smlouvy o úvěru spokojila s prohlášením dlužníka (spotřebitele), že jeho měsíční výdaje činí 0 Kč, aniž by si obstarala další konkrétní informace o charakteru bydlení (nájemní, vlastní, u rodičů) a o jiných obligatorních výdajích, a pro potřeby poskytnutí úvěru výdaje stanovila jen na základě svého interního systému částkou 5.142 Kč (kromě zjištěné povinnosti splácet jiný úvěr měsíčně částkou 1.000 Kč), nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti dlužníka s odbornou péčí a řádně. Stanovení výdajů, které neodrážejí konkrétní situaci spotřebitele a nejsou přezkoumatelné, nelze podle odvolacího soudu akceptovat. Je vyloučeno redukovat posouzení úvěruschopnosti na statisticky zprůměrované modely; ty mohou sloužit jen k ověření reálnosti údajů týkajících se výdajových položek poskytnutých spotřebitelem. Vždy je proto nezbytné individuálně zhodnotit situaci konkrétního spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Nad rámec uvedeného odvolací soud dodal, že doložený příjem dlužníka (9.382 Kč) po odečtení splátky úvěru (4.239 Kč) převyšoval o pouhou jednu korunu věřitelkou odhadnuté výdaje. Za této situace – i kdyby věřitelka výdaje v uvedené výši neodhadla, ale v této výši je ověřila – by poskytnutí úvěru při takto napjatém rozpočtu bylo vyloučeno. Jakýkoliv neplánovaný výdaj dlužníka by totiž vedl k nemožnosti úvěr řádně splácet. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná [§9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], v důsledku čehož je dlužník povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru z titulu bezdůvodného obohacení (§2993 o. z.). Byla-li přezkumem zjištěna pohledávka žalobkyně v rozsahu přesahujícím její nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, není žaloba o určení pravosti pohledávky důvodná (§198 odst. 1, §410 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Na základě smlouvy z 19. 4. 2016 poskytla Česká spořitelna, a. s., dlužníkovi (úvěrovanému) úvěr ve výši 251.316 Kč a dlužník se zavázal tuto částku úvěrující splatit v měsíčních splátkách po 4.239 Kč se sjednanými ročními úroky. Před uzavřením smlouvy si věřitelka od dlužníka vyžádala potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, která činila 9.382 Kč měsíčně. Ohledně výdajů udal dlužník částku 0 Kč. Věřitelka výdaje stanovila na základě svého interního systému částkou 5.142 Kč a zjistila, že dlužník po 1.000 Kč měsíčně splácí další úvěr, který měl být úvěrem z 19. 4. 2016 zkonsolidován. Platební morálku dlužníka věřitelka vyhodnotila jako dobrou. Dlužník na poskytnutý úvěr uhradil od 20. 4. 2016 do 1. 5. 2017 částku 31.038,79 Kč. Úvěrující postoupila 1. 5. 2017 pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni. V insolvenčním řízení na majetek dlužníka vedeném pod sp. zn. KSOS 39 INS XY (skončeném 16. 9. 2020) bylo žalobkyni vyplaceno 115.728,48 Kč. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. KSOS 22 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Žalobkyně přihlásila pohledávku ve výši 338.974,89 Kč (P4-1), přezkumem byla zjištěna ve výši 170.165,64 Kč.
Otázku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho výklad §9 zákona č. 145/2010 Sb. konvenuje závěrům, k nimž dospěly Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Soud neshledal žádná pochybení věřitelky co do zkoumání příjmů dlužníka. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně.
Argumentace dovolatelky, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu s náhradním určením výdajové stránky počítá, je neúplná. Nejvyšší soud uzavřel, že „[n] epochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ . Žalobkyně však pomíjí, že spojka „ i “ hned v úvodu citace ( „klíčová je i povinnost“ ) značí, že uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.
Neuvedla-li žalobkyně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 24. 3. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu