ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1037.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1037/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. P. N., proti žalovaným 1) K. N. a 2) P. N., o zaplacení částky 225.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 182/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 47/2004-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 47/2004-57, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 7 C 182/2003-23, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (poté, co jím vydaný platební rozkaz ze dne 8. září 2003, č. j. 7 C 182/2003-12, byl v důsledku včas podaného odporu zrušen) rozsudkem pro uznání ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 7 C 182/2003-23, uložil každému ze žalovaných povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 112.500,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co usnesením ze dne 23. září 2003, č. j. 7 C 182/2003-18, vyzval žalované, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřili k žalobnímu návrhu a aby v případě, že žalobní nárok neuznávají, v písemném vyjádření vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojili listinné důkazy, kterých se dovolávají, popřípadě označili důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně je poučil, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě, popřípadě nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude se mít za to, že nárok požadovaný žalobcem uznávají. Výzva k vyjádření byla doručena zástupci žalovaných do vlastních rukou dne 26. 9. 2003. Vzhledem k tomu, že se žalovaní ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřili, ani v této lhůtě soudu nesdělili, jaké vážné důvody jim ve včasném vyjádření brání, soud prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanými (§114b odst. 5 o. s. ř.) a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Vyšel přitom ze skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě a s přihlédnutím k §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k právnímu závěru, že uplatněný nárok není v rozporu s hmotným právem (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 47/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Zejména konstatoval, že možnost postupu podle §114b o. s. ř. povaha věci v posuzovaném případě připouštěla a překážku nepředstavoval ani vydaný platební rozkaz. Odpor podaný proti platebnímu rozkazu nepovažoval za kvalifikované vyjádření ve věci, neboť v něm žalovaní vyjádřili pouze obecně nesouhlas s podanou žalobou. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se jedná o spor, v němž lze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.); předmětem řízení dle skutkového vylíčení děje je vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba tak není zjevně bezdůvodná, vylíčení skutkového stavu věci a fikce uznání není v rozporu s kogentními právními předpisy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím v prvé řadě namítli, že v posuzovaném případě povaze věci a okolnostem případu odpovídalo provést přípravu jednání postupem podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a nikoli podle §114b o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli, že se nesprávně vypořádal, resp. se nevypořádal s jejich výhradou k výkladu zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře, v tehdy platném znění. Podle tohoto zákona má každý účastník stavebního spoření nárok na připsání pouze jedné státní podpory stavebního spoření ve výši určené podle uspořených částek stavebního spoření. Jestliže se po nich žalobce dožaduje též zaplacení státní podpory, poskytnuté jim v každém roce spoření, nepřípustně tím obchází uvedený zákon. Rozsudky soudů obou stupňů proto navrhli zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Přípustnost dovolání lze proto zvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu vychází a jež byly dovoláním zpochybněny. Žalovaní závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojují mimo jiné s otázkou, zda postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. bránila okolnost, že žalobní nárok je v rozporu s právními předpisy. Dovolací soud pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným, neboť uvedená právní otázka v daných souvislostech nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující a je relevantní i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu soudního řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován. Soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala za podmínek §114b odst. 1 až 4 o. s. ř. fikce, že žalovaný nárok uznal. Podle uznání nebo fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné. Postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. je ovšem vyloučen, jde-li o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír. Soud se proto při zkoumání existence podmínek pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat (kromě dalších podmínek) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci či rozporem s právními předpisy kogentní povahy nebo jejich případným obcházením (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 103/98). Východiskem (po skutkové stránce) pro tyto závěry mu jsou žalobní tvrzení.
V posuzované věci žalobce uplatnil proti každému ze žalovaných nárok na zaplacení částky 112.500,- Kč. Tvrdil, že ze svých prostředků financoval opravu rodinného domku, jehož jsou účastníci podílovými spoluvlastníky. Protože se žalovaní na financování oprav nepodíleli, dohodl se s nimi na částečné úhradě jím vynaložených prostředků tou formou, že každý z nich uzavře smlouvu o stavebním spoření, přičemž jednotlivé splátky stavebního spoření bude poskytovat žalobce ze svého, a po uplynutí sjednané doby spoření žalovaní mu jím naspořené finanční prostředky vyplatí včetně získané státní podpory. Žalobce takto na každou žalovanými uzavřenou smlouvu o stavebním spoření uhradil částku 92.400,- Kč. Žalovaní po ukončení pětiletého stavebního spoření své účty zrušili a naspořené prostředky včetně státní podpory (22.500,- Kč u každého) si v rozporu s dohodou ponechali. Tím se podle žalobce na jeho úkor bezdůvodně obohatili. Od počátku totiž věděli, že vložené finanční prostředky spolu se získanou státní podporou nejsou určeny pro ně, ale pro žalobce. Žalobce tak spořil formou stavebního spoření na jejich jména a nikdy nebylo jeho úmyslem jim finanční prostředky darovat.
Z takto vylíčeného skutkového děje sice vyplývá, že žalobce se po žalovaných domáhá plnění z dohod účastníky uzavřených, avšak již ze samotných skutkových tvrzení obsažených v žalobě je zjevné, že žalobou požadovanému nároku nelze zcela vyhovět. Soud by nemohl schválit smír uzavřený účastníky upravující jejich práva a povinnosti vyplývající z předmětných dohod pro rozpor s právními předpisy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Dle žalobních tvrzení bylo totiž jediným smyslem uzavření dohod mezi žalobcem a žalovanými, aby žalobce spořil formou stavebního spoření a získal tak státní podporu podle zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“) ze dvou smluv o stavebním spoření. Přitom v §5 odst. 10 uvedeného zákona se stanoví, že účastníku stavebního spoření, který uzavřel více smluv o stavebním spoření, přísluší státní podpora jen na jednu z nich. Lze tak uzavřít, že účastníky řízení uzavřené dohody jsou právními úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu (in fraudem legis). Je nepochybné, že předmětné dohody byly uzavřeny ve snaze obejít svou povahou kogentní ustanovení §5 odst. 10 zákona č. 96/1993 Sb., v důsledku čehož jsou pro obcházení zákona podle §39 obč. zák. absolutně neplatné (příp. částečně neplatné).
Z uvedeného je patrné, že o věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli z vyložených důvodů nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného žalobou (postup podle §114b o. s. ř. zde byl vyloučen).
Protože žalovaní uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně a jeho prostřednictvím se jim podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního i dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v. r.
předsedkyně senátu