ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1039.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1039/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. K. (dříve L.), proti žalovanému P. R., o zaplacení částky 328.847,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 347/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 36 Co 34/2004-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 21.771,- k rukám JUDr. I. P., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 21 C 347/2003-56, uložil žalované J. T. povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 275.965,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně z částky 275.965,- Kč od 1. 9. 1996 do zaplacení, žalobu, aby zaplatila další částku 274.035,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně z částky 274.035,- Kč do 1. 9. 1996 do zaplacení, zamítl; žalobu o zaplacení částky 550.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně z částky 550.000,- Kč od 1. 9. 1996 do zaplacení vůči žalovanému zamítl zcela. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v březnu 1993 na základě uzavřené smlouvy o půjčce poskytla otci žalovaných P. R. částku 550.000,- Kč, kterou se jí zavázal vrátit do 31. 8. 1996. Otec žalovaných v prohlášení ze dne 25. 8. 1993, jež podepsal, potvrdil, že si od žalobkyně v březnu 1993 půjčil částku 550.000,- Kč na provedení adaptací u pronajatého objektu S. a že termín splacení půjčky je 31. 8. 1996. Dne 20. 3. 1995 otec žalovaných zemřel. P. R., a J. T., (dědici po zemřelém), uzavřeli dědickou dohodu (schválenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 1997, sp. zn. 18 D 581/95, které nabylo právní moci dne 14. 10. 1997), podle níž žalovaný převzal veškerý majetek po zůstaviteli s povinností uhradit pasiva dědictví a vyplatit žalované částku 2,300.000,- Kč. Čistá hodnota dědictví u žalovaného, která činí 2,283.913,20 Kč, představuje 49,8245 % z hodnoty celého dědictví a u žalované 50,1755 %. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný v závislosti na velikosti svého dědického podílu odpovídá za dluh zůstavitele v rozsahu 274.035,- Kč a žalovaná v rozsahu 275.965,- Kč (§470 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení, uplatněnou žalovaným, shledal důvodnou. Potvrzení ze dne 25. 8. 1993 vystavené otcem žalovaných nepovažoval za kvalifikované uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., nýbrž za doklad o půjčce, který obsahuje pouze konstatování, že k půjčce došlo a kdy se stala splatnou; zcela postrádá příslib zaplacení dlužné částky. Žalované právo se proto promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.) a nikoli desetileté (§110 odst. 1 obč. zák.) Byl-li závazek právního předchůdce žalovaných splatný dnem 1. 9. 1996, dnem následujícím počala běžet tříletá promlčecí doba a její konec připadl na 1. 9. 1999. Protože žalobkyně podala žalobu dne 10. 3. 2003, učinila tak po marném uplynutí promlčecí doby, a proto je její právo (ve vztahu k žalovanému) promlčeno. Soud prvního stupně tudíž žalobu vůči žalovanému zamítl, zatímco ve vztahu k žalované, která námitku promlčení neuplatnila, žalobě částečně vyhověl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2004, č. j. 36 Co 34/2004-81, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 328.847,70 Kč s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 1996 do zaplacení a žalobu do částky 221.152,30 Kč s příslušenstvím ve vztahu k němu zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni v téže lhůtě částku 221.152,30 Kč s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 1996 do zaplacení a žalobu do částky 328.847,70 Kč s příslušenstvím ve vztahu k ní zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování potvrzením ze dne 25. 8. 1993 a rozhodnutím o vypořádání dědictví po otci žalovaných na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že potvrzení ze dne 25. 8. 1993 je jednostranným hmotněprávním úkonem dlužníka, který byl učiněn kvalifikovaně v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.), určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 obč. zák.) a kterým dlužník uznal právo, o jehož promlčení jde. Protože obsahuje výslovný důvod uznaného práva (vypůjčené peníze na provedení adaptací objektu S. čp. 25), výši půjčené částky (550.000,- Kč), včetně termínu splatnosti dluhu, splňuje podmínky §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. V důsledku toho začala dnem následujícím po splatnosti dluhu, tj. 1. 9. 1996, běžet desetiletá promlčecí doba. Konstatoval, že uznání práva zde nezakládá ve smyslu §558 obč. zák. právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání, jelikož obsahem listiny není vyjádření dluh zaplatit, a vztahuje se pouze k počátku běhu kvalifikované promlčecí doby a mění její délku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu před uplynutím desetileté promlčecí doby, není její právo ve vztahu k žalovanému promlčeno. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že oba žalovaní odpovídají za žalovanou částku solidárně, neboť to nevyplývá z právního předpisu, z rozhodnutí soudu, dohody účastníků a ani z povahy plnění (§511 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu §470 odst. 2 obč. zák. žalovaní odpovídají za dluhy zůstavitele podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví, do výše ceny dědictví. Jestliže aktiva dědictví po otci žalovaných činila 5,720.041,- Kč a žalovaný převzal veškerý majetek patřící do dědictví včetně nemovitostí s povinností uhradit pasiva dědictví a vyplatit žalované 2,300.000,- Kč, představuje jeho dědický podíl 3,420.041,- Kč. Hodnota dědického podílu na hodnotě celého dědictví tak u žalovaného činí 59,79049 % a u žalované 40,2095 %. Žalovaný je proto povinen ze žalované částky uhradit 328.847,70 Kč a žalovaná 221.152,30 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadl správnost právních závěrů, že potvrzení jeho otce ze dne 25. 8. 1993 splňuje náležitosti platného uznání dluhu, s nímž jsou spojeny důsledky pro počátek běhu a délku promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., a že k promlčení práva žalobkyně na plnění ze smlouvy o půjčce nedošlo. Je přesvědčen, že uvedená listina je podle svého obsahu pouze písemným potvrzením, že byla uzavřena smlouva o půjčce. Je z ní zřejmé jen to, že si otec žalovaných v březnu 1993 vypůjčil od žalobkyně částku 550.000,- Kč na provedení adaptačních prací s termínem splacení dluhu 31. 8. 1996. Potvrzení neobsahuje uznání dluhu co do důvodu a výše a chybí v něm i další z pojmových znaků uznání dluhu, a to příslib dluh zaplatit. Proto se nemůže uplatnit desetiletá promlčecí doba podle §110 obč. zák., ale pouze obecná tříletá (§101 obč. zák.). V otázce určitosti projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše a výkladu právního úkonu podle pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002. Byl-li dluh z půjčky splatný dnem 1. 9. 1996 a žalobkyně své právo uplatnila žalobou u soudu až dne 10. 3. 2003, učinila tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a její právo se ve vztahu k němu promlčelo. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu, že prohlášení ze dne 25. 8. 1993 je uznáním dluhu, s nímž se pojí přetržení promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák. Váže-li žalovaný platnost uznání dluhu pouze na splnění náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák., přehlíží, že uvedené ustanovení bylo zařazeno do občanského zákoníku až od 1. 1. 1992 jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Připomíná, že smyslem uznání dluhu podle §558 obč. zák. je založit vyvratitelnou právní domněnku trvání dluhu v době jeho uznání s procesními dopady. Zároveň však takové uznání dluhu vede i k přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 1 obč. zák. Dále rozebírá právní úpravu uznání dluhu obsaženou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, v platném znění, který je v otázce formy a náležitostí uznání dluhu mnohem méně formálnější než občanský zákoník. Zastává názor, že nelze po účastnících občanskoprávních vztahů požadovat, aby splňovali z hlediska formy uznání dluhu jako předpokladu přetržení promlčecí doby mnohem přísnější podmínky, než po účastnících obchodněprávních vztahů. Dovolání žalovaného proto navrhla zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti. Tak jako každé podání - i dovolání - je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný není srozuměn s výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit částku 328.847,70 Kč s příslušenstvím. Protože v tomto napadeném rozsahu jde o rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání z tohoto ustanovení výslovně dovozuje).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalovaný v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě se nárok žalobkyně promlčuje v desetileté promlčecí době podle §110 odst. 1 obč. zák., přičemž posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda právní úkon otce žalovaných ze dne 25. 8. 1993 je platným uznáním dluhu s účinky předpokládanými v §110 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
Podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Obecná promlčecí doba, která je upravena v §101 obč. zák., činí tři roky. S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod označením SR č. 6/1997, a jeho rozhodnutí zmiňovaná v dovolání ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002).
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle §558 obč. zák., svědčí i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s §110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v §558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák.).
V posuzovaném případě nebylo sporu o tom, že žalobkyně v březnu 1993 poskytla na základě uzavřené smlouvy o půjčce částku 550.000,- Kč otci žalovaných, který se ji zavázal žalobkyni vrátit do 31. 8. 1996. Dne 25. 8. 1993 otec žalovaných podepsal písemné prohlášení s textem : „potvrzuji, že jsem si vypůjčil od března 1993 od paní M. L., částku 550.00,- Kč na provedení adaptací u najmutého objektu S. čp. 25. Tato částka mi byla zapůjčena paní L. z peněz, které obdržela za prodej svého domu v Č. Ú. Jako termín splacení tohoto dluhu byl stanoven 31. 8. 1996“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „potvrzení“ otce žalovaného s přihlédnutím k jeho jednoznačné formulaci představuje platné uznání práva žalobkyně ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. I když v něm otec žalovaného nepoužil přímo slovní spojení „uznávám právo“, popř. „uznávám dluh“, z údajů obsažených v textu potvrzení jednoznačně vyplývá jeho uznávací projev vůle. Uvedená listina totiž obsahuje výslovné uvedení důvodu uznaného práva vylíčením, jakého nároku se týká, a za jakých skutkových okolností byl závazkový vztah mezi účastníky smlouvy založen, jakož i přesné vyčíslení práva žalobkyně, které má být ke dni sjednané splatnosti uspokojeno. S prohlášením právního předchůdce žalovaného tak lze spojovat účinky přetržení obecné tříleté promlčecí doby a počátek běhu nové promlčecí doby desetileté podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Odvolací soud tak správně otázku přetržení promlčecí doby poměřoval hledisky uvedenými v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. a správným je i jeho právní závěr, že právo žalobkyně se ve vztahu k žalovanému nepromlčelo.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl žalovaným uplatněn opodstatněně a jeho prostřednictvím se nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy ve věci úspěšné žalobkyni vzniklo proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů, které v této fázi řízení účelně vynaložila (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za písemné vyjádření k dovolání v částce 18.220,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném před 1. 9. 2006), z paušální částky náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb, ve znění účinném před 1. 9. 2006) a z částky 3.476,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu