ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1080.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1080/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti žalované N. D., o zaplacení 33.383,81 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 1341/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. května 2003, č. j. 29 Co 45/2003-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 67.367,62 Kč z titulu vrácení poskytnutého státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21. října 2002, č. j. 16 C 1341/2001-33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 67.367,62 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že dne 12. 4. 1990 uzavřel stát prostřednictvím tehdejšího Okresního národního výboru v Liberci se žalovanou a jejím tehdejším manželem M. D., kteří prováděli na základě předloženého stavebního povolení ze dne 21. 3. 1990 č. 1/699/90-Re vydaného Městským národním výborem v Liberci výstavbu rodinného domku na parcele č. 645/1 v katastrálním území S. P., smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu v částce 145.000,- Kčs. Ve smlouvě se žalovaná spolu s tehdejším manželem zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b/ vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví ve znění vyhlášky č. 74/1989 Sb. (dále jen „vyhláška“), a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy. Dále se zavázali rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu poskytovatele příspěvku a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Z příspěvku bylo čerpáno celkem 67.367,62 Kč, výstavba však nebyla realizována. Po rozvodu manželství uzavřela dne 21. 2. 1992 žalovaná s M. D. dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na jejímž základě se stala výlučnou vlastnicí stavební parcely č. 645/1 v katastrálním území S. P., a v níž se mimo jiné zavázala uhradit státní příspěvek „v nedoplatcích ke dni právní moci rozvodu“; tato dohoda byla registrována tehdejším S. n. v L. dne 1. 4. 1992 pod č. RI 372/92. Kupní smlouvou ze dne 24. 5. 2001 žalovaná prodala stavební parcelu č. 645/1 manželům P. a P. Š. (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k 25. 5. 2001). Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalovaná porušila smluvní ujednání, resp. podmínky stanovené vyhláškou, a byla proto povinna státní příspěvek v čerpané výši poskytovateli jako bezdůvodné obohacení vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. 29 Co 45/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 33.383,81 Kč; jinak jej potvrdil. Současně změnil tento rozsudek ve výroku o soudním poplatku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal úplnými, dovodil, že soud prvního stupně správně vyložil obsah smlouvy o poskytnutí státního příspěvku a bezchybně uzavřel, že porušení smluvních podmínek je podle obsahu smlouvy vázáno na vrácení poskytnutého státního příspěvku. Rovněž přisvědčil jak závěru soudu prvního stupně dovozujícímu, že obsah smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nekoliduje s dobrými mravy, tak i závěru, že právo žalobkyně na vrácení poskytnutého příspěvku není vůči žalované promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni požadovanou částku v plné výši. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou uzavřela žalovaná a M. D. dne 21. 2. 1992, totiž řeší právní vztahy toliko mezi těmito bývalými manžely, její obsah však nemůže být spojován s obsahem smlouvy o poskytnutí státního příspěvku upravující konkrétní podmínky poskytnutí tohoto příspěvku, včetně podmínek, za nichž lze požadovat jeho vrácení. Protože tato smlouva nezaložila solidární povinnost žalované a jejího tehdejšího manžela (nebylo v ní dohodnuto, že manželé v případě nedodržení podmínek vrátí státu příspěvek společně a nerozdílně) a protože taková solidarita nevyplývá ani z právního předpisu (konkrétně z §145 odst. 2 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy), případně z rozhodnutí soudu, přichází v úvahu toliko povinnost dílčí, dělená. Žaloba v daném případě může vůči žalované obstát jen pokud je jí požadováno zaplacení poloviny čerpaného státního příspěvku, tedy částky 33.383,81 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká v něm odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku (platného v době uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu) nemohlo být v dané věci aplikováno, neboť pojednává o společné věci. Žalobkyně zastává názor, že solidarita dlužníků - manželů D. byla stanovena právě právním předpisem. Poukazuje „naopak na ust. §145 obč. zákoníku v tom smyslu, že každý z manželů má stejná práva a povinnosti, vykonává je společně s druhým manželem a z právních úkonů týkajících se společného jmění jsou manželé oprávněni solidárně“. Žalobkyně tak byla jako věřitel oprávněna požadovat plnění po kterémkoli z manželů a „absence výslovného smluvního ujednání o společné a nerozdílné odpovědnosti za sjednaný závazek týkající se vrácení státního příspěvku v případě nedodržení podmínek smlouvy o jeho poskytnutí je v tomto případě irelevantní“. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) a obsahuje všechny stanovené náležitosti. Byť v něm není uvedeno, proti kterému z výroků rozsudku odvolacího soudu směřuje, z jeho obsahové konkretizace, která je pro posouzení každého procesního úkonu účastníka rozhodující (§41 odst. 2 o. s. ř.), se bez dalších pochybností podává, že směřuje pouze proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (v neprospěch žalobkyně) změněn rozsudek soudu prvního stupně, a je proto podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně v dovolání netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud musí přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Dovolací soud se tedy zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že žaloba může vůči žalované obstát jen pokud je jí požadováno zaplacení 33.381,81 Kč, tedy polovina z čerpaného státního příspěvku, neboť smlouva o poskytnutí státního příspěvku solidární povinnost dlužníků (tj. žalované a jejího bývalého manžela) nezaložila a ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy nemůže být aplikováno proto, že pojednává o „společné věci“. Správnost závěru, že solidární povinnost žalované a jejího bývalého manžela vrátit čerpaný státní příspěvek nebyla založena smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, žalobkyně nezpochybňuje, prosazuje však názor, že tato solidarita byla stanovena právním předpisem, konkrétně §145 odst. 2 občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy.
Ustanovení §143 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“) upravovalo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle §145 odst. 2 obč. zák. (jehož aplikace se žalobkyně dovolává, resp. z něhož dovozuje solidární odpovědnost žalované a jejího bývalého manžela za vrácení státního příspěvku) jsou z právních úkonů týkajících se společných věcí oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Z této úpravy je zřejmé, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového vlastnictví manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu nebyly dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů N. a M. D. teprve získávány. Nešlo tudíž o právní úkon, který se týkal společné věci, z něhož by byli oba manželé oprávněni společně a nerozdílně (solidárně). Pokud by takový právní úkon uzavřel pouze jeden z manželů, byl by z něho oprávněn nebo zavázán sám, pokud jej uzavřeli oba manželé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), byli by z něho oprávněni a zavázaní společně a nerozdílně jen za podmínek §74 odst. 1 obč. zák.; jinak jim vznikly dílčí oprávnění a povinnosti. Výši podílu určuje dohoda účastníků smlouvy. Nebylo-li nic ujednáno, jsou ve vztahu k věřiteli (žalobkyni) podíly obou manželů stejné, a to i v případě, že získaná věc nebo peníze jsou v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví.
Odvolací soud vycházel z uvedené úpravy a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v souvislosti s dovolacím řízením žádné nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r
předsedkyně senátu