ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1125.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1125/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. M. Š. a b) Ing. K. Š., proti žalovanému Ing. F. Š., o zaplacení částky 215.155,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 6/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co 181/2004-232, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co 181/2004-232, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. ledna 2004, č. j. 4 C 6/2000-203, se zamítá.
II. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co 181/2004-232, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci po žalovaném požadovali žalobou v konečném znění zaplacení celkem částky 215.155,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalobkyně a žalovaný jako podíloví spoluvlastníci (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) domu č. p. 1087 zapsaného u Katastrálního úřadu P. - m. na LV č. 1080 pro katastrální území N. M., obec H. m. P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) uzavřeli dne 3. 12. 1992 smlouvu o pronájmu nebytových prostor v předmětném domě s realitní kanceláří R. (dále jen „smlouva“) s tím, že sjednané nájemné bude hrazeno na společný účet pronajímatelů. Žalovaný se však s nájemcem dohodl, že mu jednu polovinu nájemného bude platit na jeho soukromý účet. Protože nájemce platil pouze jednu polovinu sjednaného nájemného žalovanému a žalobcům nezaplatil nic, obdržel žalovaný o 430.310,- Kč na nájemném více. Žalobkyně proto nárokuje částku 62.515,- Kč za období do 25. 10. 1994, kdy převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalobce, a žalobce částku 152.640,- Kč za období od 26. 10. 1994 do září 1995.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. ledna 1996, č. j. 4 C 37/95-44, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 215.155,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 5. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti žalobců. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. září 1996, č. j. 15 Co 315/96-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá návrh, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 62.515,- Kč se 17 % úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení a žalobci částku 152.640,- Kč se 17 % úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy dovodily, že na základě platně uzavřené smlouvy o pronájmu nebytových prostor v předmětném domě byl nájemce povinen platit sjednané nájemné, které činilo měsíčně v roce 1994 částku 67.260,- Kč a v roce 1995 částku 67.840,- Kč. Jelikož pronajímatelé jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se pronajaté prostory nacházejí, řídí se jejich vztah k nájemci úpravou obsaženou v §139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). Svědčí jim tedy vůči nájemci solidární právo na nájemné (které je svou povahou plněním dělitelným). Každý z podílových spoluvlastníků může tedy žádat po nájemci celé plnění a otázka jejich vypořádání pak závisí ve smyslu §515 odst. 1 obč. zák. na jejich vzájemném poměru, který se řídí právním vztahem, na jehož základě solidarita spoluvěřitelů vznikla, tj. v daném případě poměrem spoluvlastnických podílů účastníků. Byla-li žalovanému nájemcem placena pouze jedna polovina z celkového nájemného, tj. částka odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu, povinnost k plnění žalobcům podle §515 odst. 1 obč. zák. mu nevznikla. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. června 1999, č. j. 30 Co 841/99-95, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval otázkou dělitelnosti plnění - zda objektivně dělitelné plnění se nestalo v důsledku dohody účastníků o placení nájemného na společný účet plněním subjektivně nedělitelným. Odvolací soud následně usnesením ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 15 Co 610/99-103, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 1996, č. j. 4 C 37/95-44, ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 4 C 6/2004-203, po doplnění dokazování zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 215.155,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 5. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla a žalovaný je podílovým spoluvlastníkem každý jedné ideální poloviny předmětného domu. Tito spoluvlastníci uzavřeli dne 3. 12. 1992 jakožto pronajímatelé s realitní kanceláří R. jakožto nájemcem smlouvu o pronájmu nebytových prostor v předmětném domě. Měsíční nájemné bylo sjednáno pro rok 1994 ve výši 67.260,- Kč a pro rok 1995 ve výši 67.840,- Kč s tím, že bude poukazováno na společný účet pronajímatelů zřízený u pobočky Komerční banky, a. s. v T. Na základě dopisu žalovaného s výzvou ze dne 18. 3. 1994 začal nájemce platit jednu polovinu nájemného žalovanému na jeho bankovní účet. Takto mu zaplatil za období od dubna 1994 do září 1995 přesně jednu polovinu dohodou sjednaného nájemného (jedna polovina na tento účet došlých plateb pak činí žalovanou částku), přičemž na společný účet pronajímatelů nepoukázal v tomto období částku žádnou. Žalobkyně ke dni 26. 10. 1994 převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalobce. Ze zprávy Obvodního úřadu městské části P. ze dne 9. 3. 2000, č. j. ŽIO/P/2875/2000/Fj, soud prvního stupně zjistil, že k uvedené smlouvě o pronájmu nebytových prostor nebyl dán předchozí souhlas obvodního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném k datu uzavření smlouvy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o pronájmu nebytových prostor je ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., absolutně neplatná od samého počátku, neboť k ní nebyl dán předchozí souhlas příslušného správního orgánu ve smyslu §3 odst. 2 uvedeného zákona. S přihlédnutím k tomuto právnímu závěru shledal pro věc nepodstatným posouzení otázky dělitelnosti poskytnutého plnění. Konstatoval, že plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je třeba posuzovat podle §451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, neboť z ní žádná práva a povinnosti nemohly vzniknout, vyjma povinnosti účastníků vrátit si vzájemně vše, čeho se jim podle ní dostalo (§457 obč. zák.). Pakliže realitní kancelář R. žalobcům neplatila za užívání nebytových prostor v domě, získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobců ona a nikoli žalovaný (na jehož bankovní účet byla plněna jedna polovina dohodnutých plateb). Domáhají-li se žalobci vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, nemohou být se svým požadavkem úspěšní, neboť žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Nadto žalovaný nepřijal od uživatele nebytových prostor nedělitelné plnění, celé plnění či více, než mu podle velikosti spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti náleželo. Ve vztahu k žalobkyni soud prvního stupně ještě podotkl, že jestliže žádala po žalovaném plnění za měsíce listopad a prosince 1994, nemůže být její požadavek důvodný také proto, že ke dni 26. 10. 1994 převedla spoluvlastnický podíl na žalobce a v uvedených měsících již nebyla podílovou spoluvlastnicí domu.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co 181/2004-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předně odmítl s odkazem na princip neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustnou námitku žalobců nově zpochybňující výši „nájemného“ za užívání předmětných nebytových prostor, kterou uplatnili až v odvolacím řízení, i když jim nic nebránilo, aby tak učinili v předchozím řízení. Ztotožnil se nejen se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale i s jeho právním posouzením věci, pokud jde o důsledky neplatnosti smlouvy ve vztahu mezi účastníky. Rovněž podle jeho názoru je třeba vycházet z ustanovení §457 obč. zák., podle něhož v případě neplatnosti smlouvy jsou účastníci povinni vzájemně si vrátit poskytnuté plnění. Protože účastníky smlouvy ze dne 3. 12. 1992 byli na jedné straně žalobkyně a žalovaný a na druhé straně realitní kancelář R. (nájemce - uživatel nebytových prostor), nepřipadá z titulu bezdůvodného obohacení vyrovnání mezi žalobci a žalovaným, kteří vystupovali společně v pozici pronajímatelů, vůbec v úvahu. Nepřisvědčil žalobcům, že mají jako podíloví spoluvlastníci právo na polovinu plnění, kterého se žalovanému dostalo, jelikož obdržel právě tolik, kolik připadalo na jeho spoluvlastnický podíl. Žalobci by mohli požadovat plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení až tehdy, pokud by žalovaný přijal více, než na co měl nárok (§515 obč. zák.). Taková situace ovšem v tomto případě nenastala. Žalovaný tím, že přijal jednu polovinu nájemného, vykonal své spoluvlastnické právo, a proto není povinen poskytovat žalobcům jakékoli finanční plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky jsou v něm řešeny v rozporu s hmotným právem a odvolacími soudy jsou uvedené právní otázky posuzovány rozdílně. Namítli, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepostupoval při hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru, že plnění poskytovaná nájemcem nebytových prostor spoluvlastníkům předmětného domu byla plněním dělitelným, ačkoli takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů (zejména výpovědí účastníků i smlouvy samotné - byť neplatné) naopak vyplynulo, že nájemné podle dohody spoluvlastníků je takovým příjmem z nemovitosti, který se nesmí rozdělovat před tím, než dojde na účet spoluvlastníků uvedený ve smlouvě. Nicméně přes tyto výhrady současně připustili, že posouzení otázky dělitelnosti plnění ztratilo v důsledku závěru o neplatnosti smlouvy právní význam. Zdůraznili, že ustanovení §139 obč. zák. (nikoli smlouva) nastolilo mezi účastníky řízení coby spoluvlastníky nemovitosti vztah solidarity, jehož obsahem je společný a nerozdílný přístup k přijímání užitků ze společné věci, a ve vztahu k třetím osobám znamená, že všechna práva a povinnosti nabývají spoluvlastníci společně a nerozdílně. Je-li třetí osobou zaplaceno nájemné podle platné smlouvy či finanční náhrada za užívání nebytových prostor v případě neplatnosti smlouvy, mají k takovému plnění účastníci jakožto věřitelé zásadně společný a nerozdílný přístup. Žalovaný, který jako jeden ze spoluvlastníků dohodl odlišný způsob plnění, aniž zajistil totéž pro žalobce, zapříčinil narušení rovnosti stran a principů solidarity; v důsledku toho ztížený přístup k plnění (podrobně v dovolání popsaný) postihl pouze žalobce. Protože vzhledem k neplatnosti smlouvy výše plnění (nájemné) za užívání nebytových prostor pozbyla svůj podklad, platby, které realitní kancelář poskytla žalovanému, musí nutně představovat „peněžní náhradu za bezdůvodné obohacení“ a nemůže existovat objektivní důvod, aby žalovaný realitní kanceláři toto plnění vracel. Převzal-li žalovaný na základě neplatné smlouvy částku 430.310,- Kč, náleží jim s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů jedna polovina uvedené částky, tj. 215.155,- Kč jako peněžní náhrada za užívání nebytových prostor, které realitní kanceláři umožnil žalovaný společně se žalobci. Nejsou srozuměni ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť vzhledem k datu podání žaloby měla být správně místo vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny advokáta za zastupování účastníka advokátem, aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Z uvedených důvodů navrhli zrušit napadené rozhodnutí odvolací soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a dále postupovat podle §243b odst. 3 o. s. ř. V případě, že dovolací soud zruší napadené rozhodnutí, navrhují ve smyslu §243b odst. 5 ve spojení s §221 odst. 3 o. s. ř. přikázat věc jinému krajskému soudu a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. června 2004, tedy před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Ačkoliv odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku (žalobu v obou případech zamítl). Přípustnost dovolání tak může být založena již jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že žalovaný není pasivně legitimován v řízení, v němž se po něm žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mu mělo dostat plněním od třetí osoby za užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy o jejich pronájmu, kterou s ní uzavřeli žalobkyně a žalovaný jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti s předmětnými nebytovými prostorami. Protože dovolacímu soudu není známo, že by zpochybňovanou právní otázku v těchto nastíněných souvislostech již vyřešil, dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a nebyla zjištěna ani z obsahu spisu.
Žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, které podle jejich přesvědčení spočívá v tom, že při posuzování otázky věcné pasivní legitimace nepřihlédl k tomu, že žalovaný přijal částečné plnění z neplatné smlouvy jako jeden ze spoluvlastníků nemovitosti, jimž svědčí aktivní solidarita, a za situace, kdy žalobci nepřijali od třetí osoby žádné plnění a žalovaný se s nimi o poskytnuté plnění nerozdělil, je to on, kdo se na úkor žalobců bezdůvodně obohatil a kdo je povinen bezdůvodné obohacení žalobcům vydat.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. pak určuje, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Tak tomu je i v případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy, kdy obohacení spočívá ve výkonu práva nájmu k cizí věci. Takto spotřebované plnění není uživatel schopen vrátit, a proto je povinen nahradit bezdůvodné obohacení ve formě peněžité náhrady, jež musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví §457 obč. zák, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu ke smlouvě zrušené či ke smlouvě neplatné.
V posuzované věci žalobkyně a žalovaný, kteří měli v podílovém spoluvlastnictví předmětnou nemovitost, jako pronajímatelé a realitní kancelář R. jako nájemce uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v uvedené nemovitosti. Ačkoli je tato smlouva pro absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy od počátku neplatná, bylo na jejím základě plněno. Žalobkyně (posléze žalobce) a žalovaný (spoluvlastníci nemovitosti) umožnili realitní kanceláři R. užívat v rozhodném období nebytové prostory v předmětné nemovitosti a realitní kancelář pod dojmem platnosti smlouvy platila žalovanému jednu polovinu sjednaného nájemného odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Právním důvodem užívání tedy měl být dvoustranný právní úkon (žalobkyně a žalovaného na jedné straně a realitní kanceláře R. na straně druhé), který soudy obou stupňů ovšem shledaly absolutně neplatným. Dovodil-li proto odvolací soud, že tu jde o plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy) a že je třeba věc posoudit podle §457 obč. zák., je tento jeho názor správný.
Z §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci - míněno smluvní strany, které jsou povinny vzájemně si vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Z uvedeného je zřejmé, že věcně legitimovány (ať už jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) jsou pouze smluvní strany, tedy účastníci smlouvy na straně jedné a na straně druhé. Jelikož žalobci a žalovaný byli ve stejném smluvním postavení pronajímatelů (jednou ze smluvních stran), nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy (žádnou smlouvu mezi sebou neuzavřeli) s důsledky vzájemného vypořádání ve smyslu §457 obč. zák. Proto je možno přisvědčit závěru odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaný jako jeden ze spoluvlastníků pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou neplatné smlouvy, která mu plnění poskytla, a nikoli vůči žalobcům. Na jejich úkor totiž žádné bezdůvodné obohacení nezískal, neboť si účastníci řízení z neplatné smlouvy ničeho neplnili; žalovaný na jejich úkor nekonzumoval užívání nebytových prostor v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu. I když není sporu o tom, že na úkor žalobců došlo k bezdůvodnému obohacení, pasivní legitimaci ve vztahu k nim nemá žalovaný, nýbrž realitní kancelář R. (resp. fyzické osoby provozující tuto realitní kancelář). Je proto předčasné zabývat se posouzením vzájemného poměru žalobců a žalovaného podle §515 obč. zák., protože plnění, jež žalovaný přijal, je plněním z neplatného právního úkonu, které je povinen podle §457 obč. zák. vydat druhé smluvní straně (jíž ovšem žalobci nejsou). Žalobci se tak mýlí, pokud vycházejí z předpokladu, že plnění poskytnuté realitní kanceláří žalovanému je peněžitou náhradou za užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy, tedy vráceným plněním z neplatné smlouvy (vydáním předmětu bezdůvodného obohacení). Lze sice souhlasit s dovolací argumentací potud, že žalobci a žalovaný coby spoluvlastníci nemovitosti a pronajímatelé nebytových prostor jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§139 odst. 1obč. zák.). To ovšem znamená, že u nich jde, jsou-li v pozici věřitelů, o aktivní solidaritu ve smyslu §513 obč. zák. a jsou-li v pozici dlužníků o pasivní solidaritu ve smyslu §511 obč. zák. Z toho pak zároveň vyplývá závěr, že v rámci právní úpravy dané §457 obč. zák. jsou žalobci a žalovaný povinni společně a nerozdílně vrátit plnění, které bylo poskytnuto žalovanému realitní kanceláří R., oproti oprávnění požadovat společně a nerozdílně po této realitní kanceláři peněžitou náhradu za zkonzumované užívání nebytových prostor. Vzhledem k tomu, že jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, bylo by možno uvažovat o aplikaci §515 obč. zák. teprve za situace, kdy by soud po provedení vzájemného zúčtování obou bezdůvodných obohacení uložil plnění rozdílu mezi nimi realitní kanceláři a toto plnění by se dostalo žalovanému celé, popř. ve větším rozsahu, než kolik na něj připadá podle jeho účasti v základním právním vztahu.
S přihlédnutím k výše uvedenému se tak žalobcům nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozsudku ve výroku o věci samé. Pokud žalobci uplatňovali rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž namítali nesprávnost závěru odvolacího soudu o dělitelnosti plnění poskytovaného uživatelem nebytových prostor spoluvlastníkům předmětného domu, s tím, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování, dovolací soud se naplněním tohoto dovolacího důvodu nezabýval, neboť závěr o dělitelnosti plnění byl pro posouzení věci nerozhodný (jak ostatně i žalobci v dovolání připustili).
Lze proto uzavřít, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Žalobcům se tak prostřednictvím dovolacích výtek nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé. Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolacími námitkami, jimiž žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení (který má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku), se dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání není dána již proto, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a ani §238, §238a a §239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení bylo proto pro nepřípustnost odmítnuto (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti neúspěšným žalobcům právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu