ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1149.2004.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - České správy sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti žalované D. K., o zaplacení částky 7.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. Ro 1347/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2004, č. j. 15 Co 145/2004-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 7.600,- Kč z titulu přeplatku na důchodu, jenž byl manželu žalované vyplacen na jeho sporožirový účet vedený u G. C. B. a. s. poté, co dne 1. 4. 2002 zemřel. Žalovaná, která má k uvedenému účtu dispoziční oprávnění, z něho čerpala a přes výzvu žalobkyně přeplatek nevrátila.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. května 2004, č. j. 15 Co 145/2004-20, potvrdil usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 6. února 2004, č. j. Ro 1347/2003-15, jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o nákladech řízení; současně vyslovil, že spis bude po právní moci usnesení postoupen České správě sociálního zabezpečení v Praze 5, Křížová 25, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že rozhodnutí ve věci samé brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.). S poukazem na §5 písm. a/ bod 2. a písm. b/ zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění v tu dobu platném (dále jen zák. č. 528/1991 Sb.), vyslovil, že pouze Česká správa sociálního zabezpečení, která je oprávněna rozhodovat o dávce důchodového pojištění, je oprávněna rozhodovat i o povinnosti vrátit neprávem vyplacené částky na dávkách důchodového pojištění, a to bez ohledu na to, že příjemce dávky zemřel. Tomu nasvědčuje i znění §64 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zák. č. 155/1995 Sb.), podle něhož manžel (manželka) oprávněného je povinen vrátit plátci splátky důchodu oprávněného poukázané na účet po dni jeho úmrtí. Odvolací soud má zato, že citované ustanovení se vztahuje nejen na případ, kdy je důchod vyplacen na účet manžela oprávněného, ale i na případ, kdy je vyplacen na účet oprávněného, k němuž má jeho manžel dispoziční oprávnění. Žalobkyni proto nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale nárok na vrácení neprávem vyplacené splátky důchodu po smrti oprávněného. Na řízení o takovémto nároku pak platí obecné předpisy o správním řízení - zákon č. 71/1967 Sb. (§108 zák. č. 582/1991 Sb.).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, neboť není srozuměna s právním závěrem odvolacího soudu, že pro rozhodnutí o žalobě není splněna podmínka pravomoci soudu. Zdůraznila, že mezi ní a žalovanou (manželkou oprávněného) neexistoval žádný vztah a nevznikl ani smrtí oprávněného. Takový vztah vzniká mezi ní a občanem pouze tehdy, rozhoduje-li o jeho důchodových nárocích, případně mezi ní a určeným příjemcem dávky, kterým ovšem žalovaná nebyla. V daném případě se tedy jedná o důchodové nároky zemřelého a nikoli o důchodové nároky jeho manželky. Okolnost, že žalovaná měla k účtu zemřelého dispoziční oprávnění, pokládá za nerozhodnou. Třebaže se v daném případě jedná fakticky o dávku důchodového pojištění, resp. přeplatek na ní, je přesvědčena, že současně jde o částku vyplacenou bez právního důvodu, neboť žalovaná se výběrem částky poskytnuté na účet již zemřelého manžela bezdůvodně obohatila, a mezi účastnicemi tak vznikl klasický občanskoprávní vztah. Z uvedených důvodů navrhuje usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou při splnění zákonné podmínky uvedené v §241 odst. 1, 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů. Tvrdí, že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila a že tedy jde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu, o němž přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobkyně vyplácela manželu žalované F. K. dávky důchodového pojištění na jeho sporožirový účet. Splátku důchodu v měsíci dubnu 2002 však vyplatila po jeho smrti. Žalovaná, mající dispoziční oprávnění k uvedenému účtu, finanční prostředky z účtu vyčerpala.
Podle §3 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jsou účastníky právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona a podle dalších předpisů sociálního zabezpečení občané, organizace a orgány sociálního zabezpečení. Podle §2 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona zahrnuje sociální zabezpečení i důchodové zabezpečení. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci jde o spor vyplývající ze vztahu vzniklého mezi příjemcem dávky (manželem žalované) a žalobkyní coby orgánem sociálního zabezpečení (§3 odst. 1, 3 písm. b/ zák. č. 528/1991 Sb.) na základě zákona o sociálním zabezpečení. Žalobkyně vyplácela jednotlivé splátky důchodu manželu žalované podle jejich dohody na jeho účet vedený u banky. Takto mu plnila i v měsíci dubnu 2002. Žalobkyně se proto mýlí, pokud dovozuje, že plnila bez právního důvodu žalované, která se bezdůvodně obohatila. Plnění bylo jednoznačně určeno příjemci dávky; okolnost, že s takto poskytnutými finančními prostředky žalovaná následně po jeho smrti disponovala, je pro závěr o charakteru vztahu, z něhož bylo plněno, bez významu. Ostatně i sama žalobkyně v dovolání připouští, že se v daném případě jedná fakticky o dávku důchodového pojištění, resp. přeplatek na ní a že mezi účastnicemi žádný vztah neexistoval. Bezdůvodné obohacení získané (mimo jiné) plněním bez právního důvodu musí mít vždy základ v občanskoprávních vztazích, zatímco v předmětné věci vznikl právní vztah mezi orgánem sociálního zabezpečení a příjemcem dávky na základě zák. č. 582/1991 Sb. Skutečnost, že příjemce dávky zemře, je bez jakéhokoli významu ve vztahu k tomuto učiněnému závěru, neboť smrtí příjemce dávky se nemůže změnit vztah vzniklý mezi příjemcem dávky a orgánem sociálního zabezpečení na základě zákona o sociálním zabezpečení na vztah občanskoprávní. Protože tedy nejde o žádnou z věcí vypočtených v §7 odst. 1 o. s. ř., mohla by být pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o této věci založena jen na základě výslovného znění zákona (§7 odst. 3 o. s. ř.). Žádné takové ustanovení zákona, jež by v posuzovaném případě zakládalo pravomoc soudu rozhodovat, ovšem neexistuje.
Důchodové pojištění pro případ stáří upravuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále opět jen „zák. č. 155/1995 Sb.“). Organizaci a provádění pojištění upravují zvláštní zákony, mezi které patří, pokud jde o sociální zabezpečení, též zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále opět jen „zák. č. 100/1988 Sb.“). Podle §107 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb. o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhoduje orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání, snížení nebo odnětí dávky ve věcech sociální péče. Sociální zabezpečení provádí orgány sociálního zabezpečení, mezi něž patří i Česká správa sociálního zabezpečení. Podle §5 písm. a/ bod 1. a 2. zák. č. 582/1991 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení rozhoduje o dávkách důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek, dále o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat. Podle §5 písm. b/ uvedeného zákona vymáhá neprávem vyplacené částky na dávkách důchodového pojištění; přitom je oprávněna provádět správní výkon rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění. Z citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že o nárocích na dávky důchodového zabezpečení rozhodují výlučně orgány sociálního zabezpečení a o povinnosti příjemce dávky vrátit neprávem nebo nesprávně vyplacenou dávku rozhoduje ten orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání nebo odnětí dávky. Přitom podle §108 zák. č. 582/1991 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení ve věcech sociálního zabezpečení správní řád - tj. zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. s účinností od 1. 1. 2006 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Zákonná úprava o výlučné pravomoci orgánů sociálního zabezpečení rozhodovat o důchodech znamená, že jen tyto orgány jsou oprávněny stanovit, zda dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, a to v rozhodnutí vydaném ve správním řízení, jímž ukládají příjemci dávky povinnost dávku vrátit. Tímto orgánem není tedy soud rozhodující v občanském soudním řízení. Lze tedy uzavřít, že ani výslovné znění zákona nezakládá pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o této věci, jak má na mysli §7 odst. 3 o. s. ř. V případě, že tedy příjemce dávky zemře, vystupuje ve správním řízení dědic zemřelého příjemce dávky, na něhož přešla práva a povinnosti podle hmotného práva a jenž je i procesním nástupcem zemřelého ve správním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobkyni prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu. Napadené usnesení, jímž bylo řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno a věc byla postoupena příslušnému orgánu, je tak správné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy ve věci úspěšné žalované podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. dubna 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu