ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1175.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1175/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. p. P. 1 - státního podniku v likvidaci, proti žalovanému Ing. M. B., o částku 83.612,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 27/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 25 Co 469/2003-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 83.612,- Kč představující dlužné nájemné za druhé čtvrtletí roku 1999 ve výši 79.500,- Kč a nedoplatek vyúčtování služeb za rok 1998 ve výši 4.112,- Kč. Uváděl, že účastníci uzavřeli dne 4. 12. 1990 smlouvu o nájmu nebytových prostor, ve znění dodatku ze dne 27. 2. 1997. Žalovaný dosud neuhradil platby, k nimž se ve smlouvě zavázal, ač nebytové prostory ve sledovaném období užíval. Posléze tuto částku požadoval z titulu bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 25 Co 469/2003-114, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2002, č. j. 8 C 27/2000-64, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 83.612,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 12. 1999 do zaplacení a náklady řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující úrok z prodlení ve výši nad 10 % (tedy o 1 % více, než bylo přiznáno) z částky 83.612,- Kč od 1. 10. 1999 do 7. 12. 1999, nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce, který je vlastníkem budovy čp. 828 v P. 1, V. n. 23 (dále jen „předmětná budova“, resp. „budova“), uzavřel dne 4. 12. 1990 nájemní smlouvu se žalovaným, jemuž přenechal do užívání nebytové prostory o rozloze 159 m2 nacházející se ve třetím podlaží předmětné budovy. Podle této smlouvy (ve znění jejích dodatků) se žalovaný zavázal platit žalobci nájemné ve výši 2.000,- Kč za m2 ročně, tedy 318.000,- Kč ročně. V době užívání byly nebytové prostory určeny k provozování obchodu a služeb; o udělení předchozího souhlasu nebyl místně příslušný obvodní úřad ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zák. č. 116/1990 Sb.“) požádán. Žalobce nájemní smlouvu vypověděl ke dni 30. 6. 1999 a k tomuto datu žalovaný předmětné prostory žalobci prostřednictvím správcovské firmy A. vrátil. Do té doby měl žalovaný do nebytových prostor přístup (měl od nich klíče a disponoval s nimi) a pronajímal je dalším subjektům bez souhlasu žalobce. Oba soudy shodně uzavřely, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení, že nebytové prostory od 1. 1. 1996 neužíval. Žalovaný žalobci nezaplatil nájemné za druhé čtvrtletí roku 1999 ve výši 79.500,- Kč a nedoplatek za vyúčtování služeb za rok 1998 ve výši 4.112,- Kč. Výše obvyklého nájemného v daném místě a čase za žalované období představuje částku 213.111,70 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry, k nimž na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. (§3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb.), a proto má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu, které na jeho úkor žalovaný získal tím, že předmětné nebytové prostory užíval (§451 a §457 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Ani odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že v rozhodném období bezdůvodné obohacení na úkor žalobce nezískal, neboť nebytové prostory osobně neužíval. Konstatoval, že pod pojem „užívání“ nelze zahrnout pouze faktické osobní využívání nebytových prostor nájemcem, nýbrž i stav, kdy nájemce nebytové prostory sám neužívá, avšak s jeho souhlasem je užívá jiný subjekt, popř. i stav, kdy nebytové prostory jsou prázdné, ale jejich vlastník nemá možnost s nimi jakkoliv nakládat, neboť mu je nájemce nepředal (vyjma stavu, kdy tato situace byla zapříčiněna chováním vlastníka). S přihlédnutím k těmto úvahám tak žalovaný nebytové prostory užíval do 30. 6. 1999, kdy je žalobci fyzicky předal. Námitku započtení uplatněnou žalovaným soudy nehledaly oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku věcné pasivní legitimace. Podle jeho přesvědčení nebylo žádným důkazem prokázáno, že v rozhodné době předmětné nebytové prostory užíval a že žalobci bránil v možnosti disponovat s nimi. Naopak z výpovědi svědka JUDr. K. vyplynulo, že nebytové prostory užívaly postupně společnosti I., spol. s r. o. a K., a. s. Odvolací soud tuto skutečnost ponechal bez povšimnutí a ačkoli bylo prokázáno, že žalovaný v nebytových prostorách nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, dospěl k právnímu závěru, že na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné, neboť napadeným rozhodnutím byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal. Zbývá tedy pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze - je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - namítat pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Znamená to tedy, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Námitka, že odvolací soud při rozhodování zcela pominul to, že žalovaný v rozhodném období nebránil žalobci v možnosti disponovat s nebytovými prostorami, je uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tato výhrada totiž směřuje proti skutkovým zjištěním, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá. Taková námitka ovšem nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, a dovolací soud se jí nemůže zabývat. Obdobné platí i o námitce, že odvolací soud při právním posouzení věci nepřihlédl k tomu, že žalovaný v rozhodné době předmětné nebytové prostory osobně neužíval (v tomto ohledu se navíc žalovaný mýlí, neboť odvolací soud se tímto skutkovým zjištěním zabýval a vypořádal se s ním, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Použitím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný správnost právního závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, i když nebytové prostory, které mu byly žalobcem předány, fakticky neužíval. K dovolacímu přezkumu takto nastolená právní otázka však nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešil ji v souladu s hmotným právem.
Dovolací soud se již k obdobné problematice vyjádřil ve svých rozhodnutích ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, a ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002. S poukazem na závěry obsažené v těchto rozhodnutích lze dovodit, že z hlediska posouzení, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil či nikoliv (§451 obč. zák.), je rozhodující skutečnost, získal-li na jeho úkor majetkový prospěch. Ten mohl v posuzované věci získat za předpokladu, že mu bylo žalobcem na základě absolutně neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor poskytnuto plnění. Toto plnění však nelze ztotožnit pouze s faktickým užíváním předmětných prostor, jak se nesprávně domnívá žalovaný, ale je namístě vycházet i z toho, co bylo předmětem plnění ze strany žalobce. Plnění pronajímatele spočívá v přenechání věci nájemci za úplatu k jejímu užívání nebo i k braní užitků z věci (§663 obč. zák.). Je právem nájemce rozhodnout (není-li to v rozporu se zákonem a smlouvou), k jakému účelu, jakým způsobem a s jakou intenzitou bude předmět nájmu užívat. Tomu odpovídá i případný majetkový prospěch nájemce za situace, kdy mu bylo plněno na základě neplatné nájemní smlouvy. Ani majetkový prospěch nájemce nelze vázat výhradně na skutečnost, zda předmět nájmu fakticky užíval. Faktické užívání věci je realizací užívacího práva; majetkovou hodnotu má však samo užívací právo, které je na základě nájemní smlouvy přenecháváno. Na tom nic nemění skutečnost, že na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy nemohlo být užívací právo platně přenecháno, neboť pronajímatel pod dojmem platnosti nájemní smlouvy užívací právo k věci nájemci fakticky přenechává a nájemce je přijímá, čímž získává majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl - při platnosti nájemní smlouvy - povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného.
V posuzované věci není sporu o tom, že žalobce předmětné nebytové prostory žalovanému k užívání předal, a že žalovaný tyto nebytové prostory převzal. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že se žalovaný po celé rozhodné období choval jako nájemce nebytových prostor, neboť s nimi nakládal (pronajímal je bez souhlasu pronajímatele třetím subjektům), a žalobci je fyzicky předal až dne 29. 6. 1999 (viz protokol o převzetí nebytového prostoru z téhož dne společností A., spol. s r. o.). Teprve poté měl žalobce možnost s nimi disponovat. Na základě těchto zjištění lze tedy uzavřít, že žalovanému vznikl na úkor žalobce majetkový prospěch tím, že mu žalobce přenechal nebytové prostory spolu s užívacím právem k nim. Přijímal-li tedy žalovaný plnění z neplatné nájemní smlouvy od žalobce, vznikla mu rovněž povinnost přijaté plnění žalobci vydat (§457 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu