ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.128.2006.1
sp. zn. 33 Odo 128/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce m. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. B., o zaplacení 652.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 23 C 70/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30. srpna 2005, č. j. 17 Co 252/2005-55, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 652.993,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje smluvní pokutu, kterou mu je žalovaná povinna zaplatit, protože nesplnila své povinnosti z kupní smlouvy.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 23 C 70/2004-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 652.993,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 29. 8. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 20. 7. 1998 uzavřeli účastníci formou notářského zápisu kupní smlouvu, jíž žalobce žalované prodal nemovitosti v Ž., a to dům a pozemek parc. č. 345/1. Původním záměrem žalující obce bylo historický objekt (označený jako restaurace se sálem „S.“) zrekonstruovat tak, aby v budoucnu opět sloužil občanům (v objektu měl být ponechán sál, vybudován bufet, kavárna, bar, obchůdky apod.). Tento záměr byl v kupní smlouvě uveden a žalovaná se jej zavázala dodržet. Proto jí byly nemovitosti prodány za sjednanou cenu 116.577,- Kč, ačkoli podle znaleckého posudku byla jejich cena 769.570,- Kč. Pro případ, že „nebude do konce pátého roku ode dne vkladu vlastnického práva pro žalovanou vydáno ÚSÚ při MěNV v Ž. rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby“ se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě ve výši 652.993,- Kč, kterou se žalovaná jako kupující zavázala žalobci (prodávajícímu) zaplatit v hotovosti nejpozději do 30 dnů po uplynutí pěti let od vkladu. Tato částka představuje rozdíl mezi cenou nemovitostí určenou soudním znalcem a sjednanou kupní cenou. Vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí vloženo 29. 7. 1998; kolaudační rozhodnutí mělo být vydáno nejpozději dne 28. 8. 2003. Žalovaná ve stanovené lhůtě nemovitosti nezrekonstruovala. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu, neboť nesplnila jí zajištěnou smluvní povinnost uvedenou v kupní smlouvě (tj. povinnost předložit ve smluvené lhůtě rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby).
K odvolání žalované Městský soud v P. rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 17 Co 252/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě ze dne 20. 7. 1998 je neplatné, neboť z něho nevyplývá, která smluvní povinnost kupujícího je pokutou zajišťována. Konstatoval, že smluvní pokuta musí být sjednána písemně a není tudíž možné přihlédnout k tomu, co bylo při podpisu smlouvy smluvními stranami případně ústně dojednáno. Jelikož údaj o zajišťované povinnosti v ujednání o smluvní pokutě chybí, nelze jej dovodit ani výkladem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že z obsahu kupní smlouvy, kterou se žalovanou uzavřel dne 20. 7. 1998, je patrné, jaká byla vůle účastníků a proč byla sjednána smluvní pokuta, resp. splnění jaké povinnosti kupujícího zajišťovala. Má zato, že z kupní smlouvy dostatečně vyplývá, že žalovaná se zavázala provést ve lhůtě do pěti let podle regulačních podmínek rekonstrukci “S.“, jež měla být završena kolaudací, přičemž tuto povinnost nesplnila. Připomíná, že výklad právního úkonu musí být za použití výkladových pravidel proveden „v souvislosti s vůlí stran a jejich veškerým písemným projevem“. Žalovaná se zavázala provést rekonstrukci nemovitostí převáděných kupní smlouvou mimo jiné v souladu se základními regulačními podmínkami ze dne 14. 4. 1998, které jsou nedílnou součástí kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu. V devátém článku kupní smlouvy se zavázala zaplatit smluvní pokutu v případě, že do pěti let ode dne vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nebude vydáno kolaudační rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby. Vychází-li se z písemností jako celku (zajištěná povinnost nemusí být sjednána přímo v ustanovení o smluvní pokutě), je možno nezpochybnitelně dovodit, jaká povinnost žalované byla smluvní pokutou zajištěna. Žalobce navíc dodává, že ze speciálních předpisů vyplývá, že kolaudační rozhodnutí se vydává na návrh stavebníka, přičemž k žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí musí být stavebníkem splněny podmínky a předloženy doklady o dokončení stavby; žalovaná přitom o vydání kolaudačního rozhodnutí ani nepožádala. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce v dovolání obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci se týkají závěru dovozujícímu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě ze dne 20. 7. 1998 je neplatné, neboť postrádá určité vymezení povinnosti, která má být smluvní pokutou zajištěna.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen, a neurčitý, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky).
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
V daném případě jde o posouzení určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě. Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §544 a §545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní smluvní povinnost, i když porušením smluvní povinnosti věřiteli nevznikne škoda (544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (§544 odst. 2 obč. zák.).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že obsah kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1998 kritéria určitosti – pokud jde o vymezení povinnosti, jejíž porušení je zajišťováno smluvní pokutou – postrádá a tento nedostatek nelze nahrazovat výkladem. Z předmětné kupní smlouvy sice vyplývá, že žalovaná se výslovně zavázala zahájit a určitým způsobem (tj. podle základních regulačních podmínek sdělených dne 14. 4. 1998) provést rekonstrukci převáděného domu; tento závazek žalované platně vznikl a pro případ jeho nesplnění byla smluvními stranami dohodnuta možnost odstoupit od smlouvy (viz. osmý článek smlouvy). Bylo-li však v úmyslu smluvních stran zajistit zmíněný závazek žalované rovněž smluvní pokutou, nebyla tato jejich vůle v písemném projevu vyjádřena (zachycena). Smluvní pokuta byla totiž výslovně sjednána toliko pro případ, že ve stanovené lhůtě nebude vydáno „ÚSÚ MěÚ v Ž.“ rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby. Lze souhlasit s žalobcem, že vydání kolaudačního rozhodnutí je podmíněno vůlí a aktivním jednáním vlastníka stavby (v dané věci žalované) a logicky vzato předpokládá provedení a dokončení rekonstrukce stavby. Kolaudační rozhodnutí však je správním aktem správního orgánu a jeho vydání nelze ztotožňovat, příp. zaměňovat se závazkem provést rekonstrukci domu. Nelze totiž vyloučit situaci, že rekonstrukce bude provedena, kolaudační rozhodnutí však nebude vydáno. Je-li v článku pojednávajícím o smluvní pokutě obsaženém v kupní smlouvě výslovně vyjádřeno (slovy popsáno), že smluvní pokuta je sjednána pro případ, že nebude ve sjednané lhůtě vydáno kolaudační rozhodnutí, přičemž žalované závazek k vydání takového rozhodnutí nevznikl (a ani vzniknout nemohl), nelze výkladem tohoto právního úkonu (byť je vnímán jako celek, tedy včetně nedílných součástí) absenci závazku žalované, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta, nahrazovat. Protože z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku, je ujednání o smluvní pokutě v posuzovaném případě neplatné.
Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jeho dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v tomto řízení žádné náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. února 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu