ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1283.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1283/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. D., a b) E. M., proti žalované M. L., o zaplacení 505.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 171/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2004, č. j. 10 Co 213/2004-503, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 505.662,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že dne 21. 5. 1995 zemřel jejich otec V. D., a oni jsou jeho jedinými dědici. Do aktiv dědictví patřil mimo jiné i vklad na vkladovém účtu č. 3125271, vedeném u K. b. a.s. P. ve výši žalované částky. Žalovaná, která měla k účtu dispoziční právo, vklad po smrti V. D. vyzvedla a odmítá ho dědicům vydat.
Okresní soud v Karlových Varech (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 6. 4. 2001, č. j. 9 C 171/96-222, opravený usnesením ze dne 25. 5. 2001, č. j. 9C 171/96-233, i jeho rozsudek ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9 C 171/96-326, byly usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2001, č. j. 10 Co 595/2001-253, a ze dne 20. 9. 2002, č. j. 10 Co 630/2002-346, zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 9 C 171/96-457, uznal žalovanou povinnou do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, 505.662,- Kč s 19 % úrokem od 23. 9. 1999 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že do dědictví po V. D., který zemřel 21. 5. 1995, patřil vklad na účtu č. 3125271 vedeném u K. b. a. s. P. ve výši 505.662,- Kč. Tato částka byla zahrnuta do aktiv dědictví a podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 4 D 680/95, ji zdědili žalobci a manželka zůstavitele A. D., každý v rozsahu jedné třetiny. A. D. zemřela dne 4. 7. 1999 a její třetinový podíl zůstatku vkladu zdědili žalobci rovným dílem. Žalovaná po smrti V. D. vklad na jeho vkladovém účtu vybrala. V řízení se jí nepodařilo prokázat, že částku, která je předmětem sporu, vložila na zmíněný účet zůstavitele ona a že se jednalo výlučně o její finanční prostředky. Nenabídla dostatek spolehlivých důkazů ohledně zdroje svých příjmů, její tvrzení, že od svého bývalého manžela obdržela v roce 1990 na vypořádání společného jmění částku 400.000,- Kč, je sice podpořeno výpovědí svědka J. V., avšak věrohodnost této výpovědi závažně zpochybnily svědecké výpovědi Ing. L. N. a E. N. Svědkyně M. T. sice vypověděla, že žalované předala v roce 1979 částky 50.000,- Kč a 200.000,- Kč, avšak „zjištěna nebyla žádná návaznost těchto finančních prostředků na účet V. D.“. Stejně tak ze znaleckého posudku znalce Ing. A. F. nevyplynulo, že by se na vkladovém účtu V. D. nalézaly prostředky získávané z pronájmu domu čp. 6 v M. v K. V., které patřily pouze žalované. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že výběrem částky 505.662,- Kč z vkladového účtu V. D. získala žalovaná na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které jim je povinna podle §451 občanského zákoníku vydat.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20.května 2004, č. j. 10 Co 213/2004-503, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobcům 505.662,-Kč, potvrdil, ve výroku o příslušenství jej změnil tak, že žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 505.662,- Kč ve výši 11 % od 23. 9. 1999 do zaplacení a ve zbytku požadovaného úroku z prodlení se žaloba zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Správnými shledal jak skutkové, tak i právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ i c/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil, resp. ani neprovedl důkazy „dotýkající se procesního úkonu účastníka řízení“ a že provedené důkazy „interpretoval v rozporu s obvyklou judikaturou“. Zůstalo tak nezohledněno, že žalovaná žila s V. D. 17 let ve společné domácnosti a společně uspokojovali veškeré potřeby vzešlé z tohoto soužití, z jejich společné domácnosti a též ze společného podnikání. V této souvislosti žalovaná připomíná, že nebyla účastnicí dědického řízení a nemohla tudíž bránit tomu, jak bylo naloženo s majetkem sdružení, v němž působila spolu se zůstavitelem a žalobcem. Protože soudní rozhodnutí o dědictví je veřejnou listinou, musela prokazovat, že částka, která se nacházela na vkladovém účtu zůstavitele, je ve skutečnosti jejím vlastnictvím. Je přesvědčena, že tuto skutečnost prokázala („prokázala, že dědické rozhodnutí - veřejná listina - je nepravdivé a že částku 505.662,- Kč vlastnoručně vložila na účet V. D., neboť se jednalo o vázaný účet, kam šly finanční prostředky z pronájmu jejího domu“). U soudu vyšlo najevo, že znalecký posudek použitý v dědickém řízení je zcela nepoužitelný, neboť jeho obsah je nepravdivý. Z policejního spisu a z výslechů, které provedla policie vyšly najevo „manipulace, se kterými se jiné senáty shodných soudů v řízení o určení vlastnictví k domu a o zaplacení částky 2,670.842,58 Kč vypořádaly podle práva a korektně“. V daném řízení zpočátku korektně postupoval i soud prvního stupně, když dvakrát žalobu o zaplacení částky 505.662,- Kč zamítl. „Bohužel po druhém zrušovacím rozhodnutí KS, který svým právním názorem zavázal OS k doplnění dokazování a k prověření námitek žalované o chybné aktivní legitimaci žalobců se na úrovni soudu I. stupně staly takové nechutnosti, které jsou v žalovaném spise popsány a žalované bylo – snad subjektivně chápáno – vyhrožováno, že si ponese důsledky svých procesních námitek“. Soud bezdůvodně neuvěřil jejímu tvrzení, přestože bylo podpořeno fakty i některými svědeckými výpověďmi. Žalovaná brojí rovněž proti správnosti procesního postupu soudu ve vztahu k žalobkyni a odkazujíc v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu dovozuje, že pokud by soud nepochybil při právní kvalifikaci faktického počínání žalobkyně (tzn. dovodil, že v minulosti vzala žalobu účinně zpět), mohla ona s úspěchem uplatnit námitku promlčení. Další procesní pochybení soudu spatřuje v nesplnění jeho poučovací povinnosti. Poté, kdy prokázala, že „veřejná dědická listina“ není svým obsahem pravdivá, měli být žalobci soudem vyzváni „k důkazním tvrzením a unesení těchto důkazů“, k čemuž nedošlo. Závěrem žalovaná připomíná, že „společný základ věci je dědické rozhodnutí 4D 680/95, a že posléze bylo před OS uplatněno ve třech žalobách a bez povšimnutí ani není, že ve zde napadené věci prvoinstančně rozhodovala soudkyně JUDr. Krůšková, ačkoliv její manžel působí ve společné advokátní kanceláři a tato převzala zastoupení žalobců ve shodné dědické věci“. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil dotčeným soudům k novému rozhodnutí“.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Každé podání účastníka řízení, tedy i dovolání, je nutno hodnotit podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli žalovaná v dovolání deklaruje, že jím napadá rozsudek odvolací soudu „v plném rozsahu“, z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobcům 505.662,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 23. 9. 1999 do zaplacení. Ostatně proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž byl požadován úrok z prodlení nad již přiznaných 11 %, by dovolání nebylo ani subjektivně přípustné. K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Měnícím výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalované, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal část uplatněného nároku požadující další osmiprocentní úrok z prodlení z částky 505.662,- Kč od 23. 9. 1999 do zaplacení opodstatněnou.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Názor žalované, že její dovolání je přípustné podle obou shora uvedených ustanovení, nemůže obstát již proto, že podle znění §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen tehdy, není-li dovolání přípustné podle písmene b/. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemůže ovšem přípustnost dovolání žalované v této věci založit, i když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí již třetí rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svých dřívějších rozsudcích. V pořadí první - žalobu zamítající - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 4.. 2001, č. j. 9 C 171/96-222, opravený usnesením ze dne 25. 5. 2001, č. j. 9 C 171/96-233, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2001, č. j. 10 Co 595/2001-253, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když připomněl, že popírá-li žalovaná, že částka 505.662,- Kč patří do aktiv dědictví po V. D. uvedených v soudním rozhodnutí o dědictví, je nositelkou důkazního břemene prokázání opaku v údaji uvedeném ve veřejné listině a měla být proto soudem vedena k označení důkazů, jimiž by prokázala své tvrzení, že částku 505.662,- Kč vložila na účet V. D. a že šlo o výlučně její finanční prostředky; to však soud prvního stupně neučinil a rozhodl na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V pořadí druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9 C 171/96-326, odvolací soud zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Konstatoval přitom, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá, jaké důvody vedly soud prvního stupně k rozhodnutí. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je mimo jiné, aby soud prvního stupně pozdějším rozhodnutím rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dané věci v obou případech odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by jej v dalším rozhodování usměrnil. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Přípustnost dovolání může být proto dána pouze za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání žalované (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a dále že vytýká pochybení v procesním postupu soudů obou stupňů. Je přesvědčena, že v řízení prokázala, že údaj obsažený v rozhodnutí o dědictví osvědčující, že vklad na vkladovém účtu zůstavitele V. D. ve výši 505.662,- Kč patří do aktiv dědictví, není pravdivý. Pokud by totiž soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny její argumenty, musely by zjistit, že peníze vložené na vkladový účet V. D., byly výlučně její, neboť pocházely z výnosů z pronájmu jejího domu a z vypořádání jejího společného jmění manželů. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Dále žalovaná v dovolání vytýká soudům řadu procesních pochybení a vad uvedených v §229 o. s. ř., popř. jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech a nedopustil se vytýkaných vad řízení, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila. Jinak řečeno výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by měli právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu