ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1322.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1322/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. b. d. P. zastoupeného JUDr. J. J., advokátem proti žalovanému B.d.K. zastoupenému JUDr. P S, advokátem o zaplacení 409.529,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 278/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Co 85/2006-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. S., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006, č. j. 11 Co 85/2006-213, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. září 2005, č. j. 59 C 278/2000-175, v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 409.529,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci se žalobce po žalovaném domáhal vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal tím, že za něho plnil, co po právu měl plnit sám (předmětem odvolacího řízení zůstaly už jen platby za odvoz a zneškodňování domovního odpadu ve výši 8.640,- Kč a úhrady elektrické energie, vodného a stočného a dodávek tepla v celkové výši 400.891,30 Kč).
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem domu čp. 2628 v katastrálním území M. O., přičemž jednotlivé byty v domě pronajímal svým členům. Žalovaný vznikl vyčleněním z družstva žalobce v souladu se zákonem o vlastnictví bytů a je od 12. října 1995 vlastníkem předmětné nemovitosti. Žalobce tuto skutečnost nerespektoval a odmítal žalovanému vydat doklady k domu a potvrdit delimitační protokol, kterým katastrální úřad podmiňoval zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Právní jistotu svého vlastnictví získal žalovaný až rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. května 1997, č. j. 39 C 110/96-50, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je od uvedeného dne vlastníkem předmětné nemovitosti; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 1997, č. j. 8 Co 1341/97-72, jenž nabyl právní moci dnem 17. února 1998. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, č. j. 30 Cdo 2970/2000-95. Žalobce se v roce 1998 choval k předmětné nemovitosti stále jako její vlastník a pronajímatel, když přijímal od nájemníků bytů na základě původních nájemních smluv nájemné a úhradu za plnění spojená s nájmem, poskytoval jim plnění ÚT a TUV a nezrušil smlouvy o odvozu odpadu, pojištění nemovitosti, ani smlouvy o dodávce a odběru tepelné energie a nosných medií. Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaný není v posuzované věci pasivně legitimován, neboť žalobci ani příjemcům jím poskytnutého plnění (jednotlivým nájemníkům) nebylo zřejmé, že žalobce plní závazek žalovaného, resp. žalobce neposkytoval nájemníkům plnění s vědomím, že plní za žalovaného, nýbrž plnil své domnělé povinnosti vlastníka předmětné nemovitosti, jímž se cítil být. Nejedná se tudíž o bezdůvodné obohacení plněním za jiného podle §454 obč. zák.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky pasivní legitimace žalovaného, když má za to, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění původního bytového družstva jednotlivým nájemcům družstevních bytů, jímž mělo plnit bytové družstvo, které se z původního bytového družstva vyčlenilo, nebyla ještě dovolacím soudem řešena.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 ods. 1, 3 o. s. ř.). Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Žalobce sice brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného, správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (tj. aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav, konkrétně §454 obč. zák.), však zpochybňuje výlučně námitkami proti skutkovým závěrům, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalobce v době plnění nerespektoval vznik družstva žalovaného vyčleněním a proto se choval jako pronajímatel, totiž argumentuje zjištěním, že jak on, tak i jednotliví nájemníci věděli, že vůči nim plní povinnost za žalovaného. Formuluje tak vlastní skutková zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkové závěry a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce věcné pasivní legitimace. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalobce správného) skutkového závěru, že v roce 1998 (tj. po vydání soudního rozhodnutí o určení vlastnického práva k předmětnému domu) poskytoval nájemníkům plnění s vědomím, že plní nikoli svoji povinnost, ale povinnost žalovaného a jednotliví nájemníci toto plnění se stejným vědomím přijímali, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že na věc dopadá ustanovení §454 obč. zák. a věcně pasivně legitimován ve věci je žalovaný. Z takového skutkového závěru však odvolací soud nevycházel. Uvedená námitka je tak ve skutečnosti námitkou brojící proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu a vystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.; taková námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání v dané věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Přesto považuje dovolací soud za užitečné uvést, že odvolací soud posoudil věcnou pasivní legitimaci žalované správně a jeho rozhodnutí tak neodporuje hmotnému právu, ani dosavadní rozhodovací praxi a obecně uznávané právní teorii. Závěr, že obligatorním předpokladem pro aplikaci §454 obč. zák. je vědomé plnění povinnosti někoho jiného, tzn. skutečnost, že mezi osobou, která plnění poskytovala, a osobou oprávněnou k přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn závazek jiné osoby, nikoli osoby poskytující plnění, dovodil Nejvyšší soud ČR například již v rozsudcích ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, příp. ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a ke shodnému závěru dospívá i právní teorie (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1186).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu