ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1345.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1345/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Dr. L. G., zastoupeného JUDr. H. N., advokátkou proti žalovanému PhDr. M. S., za účasti Mgr. J.S. jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, oběma zastoupeným JUDr. G. S., advokátem o 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 119/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 11 Co 79,80/2005-315, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. G. S.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 1,000.000,- Kč. Uváděl, že mu tuto částku podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 7. 1997 ve dvou splátkách předal s tím, že žalovaný se podle posledního dodatku ke smlouvě o půjčce zavázal půjčku vrátit do 14. 8. 2000 spolu s úrokem ve výši 1,5 % měsíčně od 15. 8. 1997 do zaplacení. Svůj závazek však nesplnil.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. července 2004, č. j. 26 C 119/2002-214, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 15. 8. 2000 do zaplacení. V části, jíž bylo požadováno zaplacení úroku ve výši 18 % ročně z částky 1,000.000,- Kč od 15. 8. 1997 do 14. 8. 2000 a úroku ve výši 8 % ročně od 15. 8. 2000 do zaplacení, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. května 2005, č. j. 11 Co 79,80/2005-315, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze zjištění, že žalobce v rámci své svědecké výpovědi ve věci vedené pod č. j. OV 7 587/OHK-2000 před orgánem Policie ČR dne 6. 10. 2000 uvedl, že byl M.S. (tj. žalovaným) podveden a že se připojuje k jeho trestnímu stíhání se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1,000.000,- Kč za půjčku, kterou mu poskytl. Na podkladě tohoto zjištění soud dovodil, že vznikla překážka litispendence, neboť žalobce kvalifikovaným, jasným a určitým způsobem dříve uplatnil nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezkoumal, zda v trestním řízení byl uplatněn totožný nárok a zda byl uplatněn řádně. Je přesvědčen, že vyjadřoval-li se v trestním řízení jako svědek, nešlo o uplatnění nároku „způsobem a formou nevzbuzující pochybnost o tom, že po žalovaném požaduje náhradu škody“. Připomíná, že obžaloba byla proti žalovanému podána až v prosinci 2004, tedy až po podání žaloby v tomto řízení. V hlavním líčení byl poučen, že je oprávněn navrhnout, aby bylo v trestním řízení rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem; písemně zde svůj nárok uplatnil až dne 24. 1. 2005. Žalobu v občanskoprávním řízení podal 3. 6. 2002 za situace, kdy trestní řízení žalovaného bylo přerušeno a dva a půl roku po vznesení obvinění nebylo jisté, kdy a zda vůbec bude pokračovat. Z toho žalobce usuzuje, že v trestním (adhezním) řízení uplatnil nárok na náhradu škody až po podání žaloby v této věci. Navíc je přesvědčen, že přerušením trestního řízení překážka litispendence odpadla, resp. že adhezní řízení o náhradu škody a občanskoprávní řízení o vrácení půjčky nejsou totožná řízení ve smyslu §83 o. s. ř. a překážku litispendence vlastně ani netvoří (ve prospěch tohoto názoru argumentuje rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 To 489/2003). Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastnice navrhli dovolání zamítnout. Ve svém vyjádření obsáhle polemizují s názory prezentovanými žalobcem v dovolání. Mají zato, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; tentýž nárok žalobce řádně uplatil v trestním řízení, pročež nelze v tomto řízení pokračovat.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení vyplývající z §241 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (za předpokladu, že je dovolání přípustné), zda řízení není postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Tzv. zmatečnostní vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud dostatečně nezjišťoval, zda v trestním řízení byl řádně uplatněn „absolutně totožný nárok“. Tato výtka není opodstatněná. Odvolací soud okolnosti, rozhodné pro posouzení, zda vznikla překážka litispendence, resp. zda o téže věci bylo zahájeno jiné než občanské soudní řízení (tj. řízení adhezní) zjistil. K důkazu si vyžádal spisový materiál z trestního řízení a provedl důkaz mimo jiné protokolem o výslechu žalobce, z něhož se podává existence návrhu na zahájení adhezního řízení ohledně náhrady škody způsobené trestným činem žalovaného. Pro posouzení, zda se jedná skutečně o týž nárok a zda byl uplatněn včas a řádně, listinné důkazy provedené v řízení a založené ve spise postačují. Řízení tak vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo není.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalobce správnost právního závěru odvolacího soudu, že dalšímu projednání věci brání překážka litispendence.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §43 odst. 3 zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. brání zahájení řízení tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka litispendence, není významné, jak je skutek, který je předmětem dřívějšího řízení, posouzen po stránce právní. Překážka litispendence je tudíž dána i tehdy, domáhá-li se poškozený na základě téhož skutku nejdříve náhrady škody způsobené mu trestným činem v rámci trestního řízení a následně podá na základě stejného skutku žalobu na plnění v civilním řízení. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
Podle obsahu spisu v posuzované věci (jak z něj při svých úvahách vycházel i odvolací soud) byl – po sdělení obvinění PhDr. M. S. (žalovanému) – jako svědek k věci vyslechnut Dr. L. G. (žalobce). Do protokolu o výslechu svědka dne 6. 10. 2000 uvedl: „ Domnívám se, že jsem byl podveden a připojuji se k trestnímu stíhání pana S. s nárokem na náhradu škody ve výši 1,000.000,- Kč za půjčku, kterou jsem mu poskytl …“. Nelze přisvědčit žalobci, že tímto neuplatnil svůj nárok na přiznání náhrady škody v rámci trestního (adhezního) řízení řádně. Okolnost, že tak učinil jako svědek u svědeckého výslechu, není z hlediska řádného uplatnění nároku nikterak významná. Z projevu vůle žalobce nepochybně vyplývalo, jakého nároku se domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu, přičemž podrobnosti skutku dále popsal v rámci své výpovědi. Ostatně ani z dovolání žalobce se nepodává, z jakých skutečností dovozuje, že neuplatnil svůj nárok řádně. Řádným návrhem v rámci probíhajícího trestního řízení je zahájeno tzv. adhezní řízení, jehož předmětem je nárok poškozeného (v daném případě žalobce) na náhradu škody způsobené mu trestným činem. Je tudíž irelevantní, zda bylo trestní stíhání následně dočasně přerušeno, nebo zda žalobce uplatnil svůj nárok opětovně u hlavního líčení. Nechtěl-li žalobce nadále v adhezním řízení pokračovat a rozhodl se domáhat se nároku na zaplacení částky 1,000.000,- Kč proti žalovanému u soudu v občanském řízení, nic mu nebránilo využít svého dispozičního práva vzít návrh uplatněný v trestním řízení zpět a zabránit tak vzniku překážky litispendence.
Opodstatněná není ani dovolací námitka, že se nejedná o stejnou věc. Jak již bylo výše vyloženo, o stejnou věc jde tehdy, je-li nárok dovozován ze stejného skutku. V občanském i v trestním řízení uplatnil žalobce vůči žalovanému nárok, který dovozuje ze skutečnosti, že mu na základě smlouvy ze dne 15. 7. 1997 poskytl půjčku ve výši 1,000.000,- Kč, která mu nebyla vrácena. Jedná se tedy nepochybně o stejnou věc mezi týmiž účastníky. Souhlasit nelze ani s názorem, že nejde o překážku litispendence, je-li v adhezním řízení uplatněn nárok na náhradu škody, zatímco v občanském řízení je částka požadována z titulu vrácení půjčky. Překážka litispendence (§83 o. s. ř.) vzniká nejen tehdy, jestliže o téže věci probíhá u soudu občanské řízení, ale i dřívějším uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení). Jak bylo již uvedeno výše, není pro závěr o totožnosti uplatněného nároku rozhodující, jak jej žalobce právně kvalifikoval a na základě jakého právního důvodu se jej v daném řízení domáhá. Dovolací soud (ve shodě se soudem odvolacím) dospěl k závěru o totožnosti uplatněných nároků na základě totožnosti skutku, ze kterého je tento nárok vyvozován. Adhezní řízení je typem řízení, v jehož rámci lze v průběhu řízení trestního uplatnit nárok, jenž je možné uplatnit pouze v řízení občanském. Je tudíž možné, za splnění dalších předpokladů, alternativně volit, v rámci kterého řízení se oprávněný subjekt rozhodne svého nároku domáhat. Adhezní řízení je nepochybně jedním z řízení, které má na mysli ustanovení §83 o. s. ř. a jehož zahájení brání pokračování později zahájeného občanského řízení o stejném nároku. Odkazuje-li dovolatel v těchto souvislostech na konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, nelze než připomenout, že dovolací soud není rozhodnutím soudů nižších stupňů nikterak vázán.
Vzhledem k tomu, že žalobci se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo správnost napadeného usnesení zpochybnit, dovolací soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 450,- Kč (srov. §15 v návaznosti na §14 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), a paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 150,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,ve znění platném do 31. 8. 2006). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného a vedlejší účastnici v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu