ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1365.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1365/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H., proti žalované Ing. I. K., o zaplacení 339.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 1128/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 12 Co 320/2003-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 339.000,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku kupní ceny za nemovitosti, které jí prodal kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1994.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. září 1999, č. j. 10 C 1128/97-43, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2000, č .j. 10 C 1128/97-52, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 239.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 29. 12. 1994 do zaplacení, v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 100.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 29. 12. 1994, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. prosince 2001, č. j. 12 Co 300/2000-70, poté, kdy řízení o odvolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně v důsledku jeho zpětvzetí zastavil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté rozsudkem ze dne 27. února 2003, č j. 10 C 1128/97-101, Okresní soud v Třebíči uznal žalovanou povinnou do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 339.000,- Kč spolu se 17% úrokem z prodlení od 29. 12. 1994 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 12 Co 320/2003-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel i odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 8. 12. 1994 kupní smlouvu, podle níž žalobce žalované prodal svůj spoluvlastnický podíl na domě čp. 61 a pozemku č. 84 v M. B. za kupní cenu 800.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit tak, že její část ve výši 461.000,- Kč poukáže přímo na úhradu úvěrového závazku u České spořitelny, a. s, a zbylou část ve výši 339.000,- Kč žalobci uhradí do 14 dnů po provedení vkladu vlastnického práva příslušným katastrálním úřadem. Částka 461.000,- Kč byla poukázána podle smluvního ujednání, částka 200.000,- Kč byla složena na společný účet žalobce a manžela žalované. Žalované se nepodařilo prokázat, že se s žalobcem dohodla na tom, že druhá část kupní ceny bude zaplacena složením na společný účet žalobce a manžela žalované, a stejně tak neprokázala, že částka 200.000,- Kč složená na zmíněný společný účet se dostala do bezprostřední výlučné dispozice žalobce tak, aby bez jeho vůle nemohla být použita ve prospěch jiného nebo k jinému účelu, než byl účel jím zamýšlený. Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dluh ve výši 200.000,- Kč nezanikl splněním. Zatímco soud prvního stupně z protokolu o jednání ze dne 2. 6. 1999 a z odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 1999 vzal sice za prokázané, že žalovaná učinila jednostranný úkon započtení své pohledávky v částce 139.000,- Kč „z titulu vypořádání sdružení“ proti pohledávce žalobce, avšak neprokázala existenci takové své pohledávky za žalobcem, neboť ke vzájemnému vypořádání členů sdružení dosud nedošlo, odvolací soud dovodil, že žalovaná neprokázala již ani to, že by do 19. 11. 2003 „ve vztahu k žalobci realizovala jakýkoli jednostranný úkon představující započtení vzájemně existujících pohledávek“. Teprve dne 19. 11. 2003 bylo žalobci doručeno podání žalované z 10. 4. 2003 obsahující jednostranný úkon započtení části její pohledávky za žalobcem ve výši 200.000,- Kč; z obsahu listiny však nelze dovodit, o jakou konkrétní pohledávku se jedná, ani jak vznikla (není z něho zřejmé, zda se má jednat o pohledávku z vypořádání sdružení, které však dosud nebylo realizováno, či o pohledávku vzniklou splněním nějakého konkrétního závazku za žalobce). Proto s takovým právním úkonem nelze spojovat právní účinky, k jejichž naplnění směřoval. Závazek žalované doplatit žalobci kupní cenu tudíž nezanikl ani započtením. Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že právo žalobce na zaplacení částky 339.000,- Kč je promlčeno. Žalobce mohl své právo na zaplacení žalované částky uplatnit poprvé dne 27. 12. 1994 a žaloba byla u soudu podána v pondělí 29. 12. 1997, tedy včas. V průběhu řízení žalovaná nepředložila žádný důkaz, jímž by zpochybnila údaje na otisku podacího razítka na originálu žaloby založené ve spise; námitky, že žaloba byla ve skutečnosti podána později, než je vyznačeno na podacím razítku, hodnotil odvolací soud jako ryze spekulativní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dovolání výslovně namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapituluje, že svoji obranu proti žalobě založila na tom, že doplatek kupní ceny již uhradila, a to zápočtem částky 139.000,- Kč a zaplacením částky 200.000,- Kč. Nesouhlasí v prvé řadě se závěrem soudu, že se jí nepodařilo prokázat existenci pohledávky za žalovaným ve výši 139.000,- Kč. Navíc je přesvědčena, že i kdyby byl tento závěr soudu správný, mělo být řízení přerušeno do doby pravomocného skončení soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči (tedy do vyřešení otázky existence pohledávky ve výši 139.000,- Kč). Jestliže se tak nestalo, byly porušeny „právní normy upravující postup soudu v soudním řízení“, neboť „soud nebyl oprávněn učinit právní závěr týkající se existence pohledávky“. Nadále je rovněž přesvědčena, že z článku III kupní smlouvy i z dodatku ke kupní smlouvě ze dne 18. 1. 1995 vyplývá, že vůlí stran bylo zaplacení celé kupní ceny jediným dohodnutým způsobem, tj. na účet č. 5033555-718/0800 vedený Českou spořitelnou, a.s. Rozsudek odvolacího soudu proto neodpovídá v soudním řízení prokázaným skutečnostem a byl vydán „v rozporu se zákonem a při porušení základních práv žalované“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Upozornil na skutečnost, že přípustnost dovolání je žalovanou dovozována z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., který předpokládá diformitu rozhodnutí soudů obou stupňů. Soud prvního stupně však svým předchozím rozsudkem žalobě rovněž vyhověl, a to co do zaplacení 239.000,- Kč, a změnil jej pouze do částky 100.000,- Kč. Dále namítá, že v dovolání je sice výslovně vytýkána vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti ale žalovaná brojí pouze proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a tvrdí, že soud nebyl oprávněn učinit si závěr ohledně existence pohledávky z vypořádání sdružení žalobce a manžela žalované, protože to je předmětem jiného řízení. Žalobce je přesvědčen, že jeho tvrzení, že po uzavření kupní smlouvy nedošlo mezi účastníky k odchylné dohodě o způsobu úhrady částky 200.000,- Kč a že se mu tato částka nedostala do výlučné dispozice, nebyla žalovanou vyvrácena a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž vychází ze zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování. Správné jsou podle žalobce rovněž závěry odvolacího soudu ohledně údajného započtení pohledávky ve výši 139.000,- Kč, kterou žalovaná měla získat smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 1995. Započítávaná pohledávka totiž neexistuje a pokud by existovala, nebyla v dohodě o postoupení pohledávky řádně identifikována, resp. nebyla započtena – úkon započtení nebyl učiněn. Žalobce připomíná, že tento úkon mohl být učiněn nejpozději v roce 1998, neboť sdružení žalobce a manžela žalované „skončilo“ již v roce 1995.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Názor žalované, že její dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., nemůže v posuzovaném případě obstát. Lze přisvědčit žalobci, že citované ustanovení nezakládá přípustnost dovolání žalované ve vztahu k té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku (tzn. ohledně částky 239.000,- Kč s příslušenstvím). Podle názoru dovolacího soudu nemůže citované ustanovení v dané věci založit přípustnost dovolání ani ve zbylé části rozhodnutí, jíž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve v předchozím rozsudku (tzn. ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím). V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 1999, č. j. 10 C 1128/97-43, totiž zrušil odvolací soud usnesením ze dne 19. 12. 2001, č. j. 12 Co 300/2000-70, výlučně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; pokud zavázal soud prvního stupně, pak pouze v tom směru, aby prováděl další zjištění, jež jsou nezbytná pro právní posouzení věci. Zavázal jej tudíž zjišťovat, zda se účastníci v době po uzavření kupní smlouvy dohodli na určitém způsobu plnění nedoplatku kupní ceny a zda se částka 200.000,- Kč vložená na společný účet žalobce a manžela žalované dostala do výlučné dispozice žalobce. Dále jej zavázal doplnit dokazování za účelem zjištění, zda pohledávka, o niž se obrana žalované opírá, existuje či nikoliv a zda byl učiněn právní úkon směřující k zániku pohledávky žalobce započtením pohledávky žalované. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je mimo jiné, aby soud prvního stupně pozdějším rozhodnutím rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dané věci odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by jej v dalším rozhodování usměrnil, resp. kterým by mu zabránil uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Přípustnost dovolání může být proto dána pouze za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti (a též důvodnosti) dovolání vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci soudem odvolacím.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
Z obsahu dovolání žalované (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a dále že vytýká pochybení v procesním postupu soudů obou stupňů. Je přesvědčena, že v řízení prokázala, že vůlí smluvních stran bylo zaplacení celé kupní ceny jediným způsobem, a to na účet vedený Českou spořitelnou, a. s., kam byla částka 200.000,- Kč posléze vložena. Stejně tak byla podle jejího názoru prokázána existence pohledávky k započtení, včetně jejího zániku. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Stejně tak výtkou, že „dospěl-li soud k závěru, že nebyla prokázána existence předmětné pohledávky, kterou z tohoto důvodu nebylo možno platně převést a započítat, mělo být soudní řízení přerušeno do doby pravomocného skončení soudního řízení vedeného mezi žalobcem a manželem žalované“, což se nestalo, nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci (jde o vytýkání vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech a nedopustil se vytýkané vady řízení, resp. procesního pochybení, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaná svůj závazek z kupní smlouvy splnila. Jinak řečeno výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.440,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu