ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1458.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1458/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUD. Václavy Dudy ve věci žalobkyně Z., příspěvkové organizace státu, zastoupené advokátem, proti žalovanému D., občanskému sdružení, zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 730.537,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č. j. 23 C 119/2002-48, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 730.537 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 8. 2000 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.), řízení do částky 20.000,- Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný (objednatel), který organizačně zajišťoval akci nazvanou „5.World IRU Congress“, a žalobkyně (ubytovatel) uzavřeli na základě písemné objednávky smlouvu o ubytování podle §754 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) za účelem ubytování účastníků této akce v době od 27. 7. do 2. 8. 2000. Účastníci se dohodli na způsobu financování, s tím, že po skončení akce bude vystavena faktura a bude zaslána žalovanému. Dne 29. 7. 2000 se žalovaný s žalobkyní písemně dohodl o cenovém navýšení. Žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou poskytla žalovanému objednané služby a za ně dne 8. 8. 2000 vystavila žalovanému fakturu č. 212000 na částku 730.537,- Kč se splatností do 21. 8. 2000. Žalovaný přes upomínky tuto částku nezaplatil. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaný nesplnil svou smluvní povinnost zaplatit žalobkyni cenu za ubytování a služby s ním spojené (§754 odst. 2 obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouva je neplatná, neboť ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), a neshledal důvodnou argumentaci žalovaného, že stát zastoupený Ministerstvem zahraničí ČR jako zřizovatelem žalobkyně se zavázal uhradit část dluhu vyplývajícího ze uvedené smlouvy o ubytování. Konstatoval, že žalovaný k tomuto tvrzení nepředložil žádné listiny prokazující změnu závazku (buď převzetím dluhu podle §533 obč. zák. nebo přistoupením k závazku podle §534 obč. zák., jež vyžadují ke své platnosti písemnou formu). Za nadbytečné proto považoval doplnit dokazování výslechy svědků navržených žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Namítl, že řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy jím navržené a při zjišťování skutkového stavu věci tak vycházely výlučně z důkazů předložených žalobkyní. V tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 512/2003, 33 Cdo 748/2000 a 29 Cdo 2752/2000 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 142/03, z nichž cituje vybrané pasáže, a dovozuje z nich mimo jiné závěr, že při posuzování navrhovaných důkazů je soud povinen dbát zásad spravedlivého soudního řízení a jestliže odmítne provést určité důkazy, je třeba toto odmítnutí řádně odůvodnit. Bez bližší argumentace a konkretizace (v jinak obsáhlém dovolání) namítá, že smlouva o ubytování byla účastníky uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je proto neplatná ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák. Závěrem navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Je přesvědčena, že řízení před soudy není zatíženo namítanou vadou a že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Dovolání žalovaného proto navrhla odmítnout či zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 13 Co 98/2005-69, není podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod neslouží totiž k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je zatíženo vadou; není proto způsobilý sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Ostatně Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyslovil a formuloval závěr, že vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde (srovnej např. usnesení ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1001/2003, či ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 791/2003).
Výhrady žalovaného, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy výslechem svědků a tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a nemohou založit v posuzovaném případě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odkazy žalovaného na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a nález Ústavního soudu ČR jsou nepřípadná, neboť v nich šlo o dovolání, která byla přípustná buď proto, že směřovala proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, nebo byla přípustná podle §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný namítl, že „sporná smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanoveními o dobrých mravech a je neplatná pro rozpor s ustanoveními §37 odst. 1 a §39 obč. zák.“, aniž ovšem obsahově vylíčil okolnosti, v nichž konkrétně spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Dovolací soud neshledal tuto výhradu žalovaného opodstatněnou, neboť odvolací soud na základě skutkového stavu věci, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit a z něhož je třeba vycházet i při zvažování přípustnosti (případně důvodnosti) dovolání, dospěl ke správnému právnímu závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o ubytování podle §754 obč. zák. Součástí skutkových zjištění nebyly žádné okolnosti, které by umožňovaly dovodit, že uvedená smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 a §39 obč. zák.), případně že nebyla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, tedy že nebyly splněny základní náležitosti týkající se vůle a jejího projevu, jež jsou ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nezbytné pro platnost právního úkonu.
Jelikož ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nezaložil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu