ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1532.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1532/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce E. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované T. O. C. R., a. s., o zaplacení částky 32.099,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v O. pod sp. zn. 82 C 157/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v O. ze dne 29. dubna 2005, č. j. 57 Co 217/2005-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v O. ze dne 29. dubna 2005, č. j. 57 Co 217/2005-108, a usnesení Okresního soudu v O. ze dne 20. května 2004, č. j. 82 C 157/2003-77, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v O. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění po žalované domáhal zaplacení částky 32.099,70 Kč s příslušenstvím, z toho 31.413,90 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a 685,80 Kč z titulu náhrady škody. Uváděl, že v srpnu 1997 podal u žalované přihlášku na zřízení telefonní stanice. Ačkoli smlouvu o poskytování služby nikdy nepodepsal a nebyl seznámen s ceníkem služeb a všeobecnými obchodními podmínkami, žalovaná mu v lednu 1998 telefonní stanici zřídila. Přes absenci právního vztahu, uhradil žalované od té doby do února 2002 částku 32.054,10 Kč na vyúčtovaných telefonních službách (poskytování doplňkové služby, nájem telefonního přístroje, používání hlavní telefonní stanice a spojení). Žalovaná mu z této částky vrátila pouze 558,- Kč, která mu byla vyúčtovaná v době od dubna do června 2001 za poskytování doplňkové služby, a částku 52,20 Kč vyúčtovanou za nájem telefonního přístroje od prosince 2001 do února 2002. Z celkově zaplacené částky si tak žalovaná bez právního důvodu ponechala 31.413,90 Kč. Částka 685,80 Kč vynaložená v souvislosti s korespondencí, kterou musel se žalovanou vést ohledně reklamací a rušení služeb, představuje škodu, kterou mu žalovaná způsobila a je povinna mu ji nahradit.
Krajský soud v O. usnesením ze dne 29. dubna 2005, č. j. 57 Co 217/2005-108, potvrdil usnesení ze dne 20. května 2004, č. j. 82 C 157/2003-77, jímž Okresní soud v O. řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú., a rozhodl o nákladech řízení. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že řízení trpí neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř., neboť k projednání předmětné věci není dána pravomoc soudu. I když žalobce svůj požadavek na zaplacení částky 32.099,70 Kč odůvodňuje tvrzením, že se žalovaná o tuto částku na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že jí plnil, ačkoli mezi nimi nedošlo k uzavření příslušné smlouvy (tedy plnil bez právního důvodu ve smyslu §451 obč. zák.), jde ve skutečnosti o spor v oblasti telekomunikačních služeb mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem, jemuž byly telekomunikační služby poskytovány. Správným shledal postup soudu prvního stupně, jenž v souvislosti se zastavením řízení rozhodl o postoupení věci Č. t. ú., který podle §95 bodu 1 písm. c/ zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rámci všeobecné působnosti rozhoduje o sporech a podle §95 bodu 8 písm. d/ citovaného zákona v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítá, že v posuzované věci nejde o spor mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a jejím účastníkem, kterému je telekomunikační služba poskytována. I nadále tvrdí, že smlouva o poskytování takových služeb nebyla nikdy mezi účastníky řízení uzavřena, neboť přihlášku na zřízení telefonní stanice nelze za takovou smlouvu považovat. Protože se po žalované domáhá vydání plnění, které jí poskytl bez právního důvodu, jde o věc spadající podle §7 o. s. ř do pravomoci soudů, a nikoli do pravomoci Č. t. ú. ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb. Navrhl proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že je též opodstatněné.
V průběhu dovolacího řízení žalovaná ke dni 1. 7. 2006 změnila obchodní firmu z „Č. T., a. s.“ na „T. O. C. R., a. s.“ a od 1. 8. 2007 má sídlo v P.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že projednání této věci nepatří do pravomoci soudu, nýbrž Č. t. ú.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §95 bodu 1 písm. c/ zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně zákonů, ve znění platném ke dni rozhodování odvolacího soudu (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“) Č. t. ú. (dále jen „Ú.“) v rámci všeobecné působnosti rozhoduje ve sporech, nestanoví-li zákon jinak.
Podle §95 bodu 8 písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb. Ú. v o. t. s. rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb.
Občanskoprávními vztahy ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. jsou především takové právní vztahy, které občanský zákoník definuje v §1, tedy majetkové vztahy fyzických a právnických osob a majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§1 odst. 1 obč. zák.); vyznačují se rovným postavením účastníků (§2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Takovými právními skutečnostmi, které jsou důvodem vzniku závazkového právního vztahu, je bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.) či způsobená škoda. O závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se může jednat za předpokladu, že právní vztah mezi účastníky vzniká jako odpovědnostní, protože mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno, neexistoval do té doby žádný právní vztah, z něhož jeden subjekt byl povinen poskytnout požadované plnění druhému. Tam, kde existuje závazkový vztah ze smlouvy, z něhož je jeden subjekt povinen plnit druhému, není nárok na smluvené plnění nárokem z odpovědnostního vztahu, nýbrž nárokem z právního vztahu, jehož právním důvodem vzniku je smlouva. Obdobně je tomu u odpovědnostního vztahu ze způsobené škody; tam, kde právo na plnění vyplývá z již existujícího smluvního vztahu, z něhož je jeden účastník povinen plnit druhému, není způsobení škody právním důvodem vzniku takového závazku.
V posuzovaném případě žalobcův nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, že žalované hradil vyúčtované platby za nájem telefonního přístroje, provozování doplňkové služby, používání hlavní telefonní stanice a za spojení, aniž účastníci uzavřeli smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb. Žalobce tak žalované plnil, ačkoli mezi nimi neexistoval právní vztah založený příslušnou smlouvou. Kromě toho byl nucen se žalovanou korespondovat a v souvislosti s tím mu vznikly náklady, které považuje za škodu způsobenou mu žalovanou. Z takto vylíčených rozhodujících skutkových okolností je zřejmé, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §451 a §456 obč. zák. a náhrada škody podle §420 odst. 1 obč. zák. V případě sporu o právech a povinnostech z takových vztahů rozhoduje podle §7 odst. 1 o. s. ř. soud v občanském soudním řízení. Nelze se tak ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že ve smyslu §95 bodu 1 písm. c/ a bodu 8 písm. d/ zákona 151/2000 Sb. náleží pravomoc rozhodovat o tomto sporu Ú. Předmětem řízení zde totiž není povinnost účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb. Ani zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), jímž byl k 1. 5. 2005 zrušen zákon č. 151/2000 Sb., nezaložil pravomoc k projednání tohoto sporu Č. t. ú. („Ú.“) s nově vymezenou působností podle tohoto zákona. Ú. coby ústřední správní úřad pro výkon státní správy rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě (§129 odst. 1 zákona). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že předmětem řízení, jak jej po skutkové stránce žalobce vymezil, není platební povinnost uložená tímto zákonem, nýbrž vydání plnění z bezdůvodného obohacení, resp. náhrada škody.
Lze uzavřít, že se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost usnesení odvolacího soudu. Dovolací soud je proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta první a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu