ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1642.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1642/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 230.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 181/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 10 Co 666/2005-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2006, č. j. 10 Co 666/2005-112, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. května 2002, č. j. 11 C 181/2000-73, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 230.000,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že zálohu na kupní cenu ve výši žalované částky zaplatil žalovanému na základě neplatné kupní smlouvy.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 11 C 181/2000-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 70.000,- Kč s 12 % úrokem od 29. 1. 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 230.000,- Kč s 18 % úrokem z částky 200.000,- Kč od 2. 1. 1999 do zaplacení, 18 % úroku z částky 30.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení a 6 % úroku z částky 70.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaný, jeho manželka O. T. a P. K. (členové sdružení „O. V. sdružení T. – K.“) jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí-objektu čp. 66 se stav. parcelou č. 303 a pozemku parc. č. 307/5, zapsaných u Katastrálního úřadu v K. V. na listu vlastnictví č. 553 pro katastrální území D., obec K. V. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Žalobce uzavřel dne 1. 9. 1998 se sdružením kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod nemovitostí do jeho vlastnictví za kupní cenu 1.400.000,- Kč. Žalobce předal O. T. na kupní cenu dne 1. 1. 1999 částku 200.000,- Kč a dne 28. 1. 1999 částku 100.000,- Kč. Žalobce nemovitosti užíval od dubna 1998 do září 1999, aniž byla mezi ním a spoluvlastníky předmětných nemovitostí uzavřena nájemní smlouva. Podáním ze dne 11. 10. 2000 žalovaný započetl na žalovanou pohledávku svou pohledávku ve stejné výši představující nezaplacené nájemné za užívání nemovitostí od dubna 1998 do září 1999 (20.000,- Kč měsíčně). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 9. 1998 je absolutně neplatným právním úkonem (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění – dále jen „obč. zák.“). Žalovaný se tudíž (společně s ostatními spoluvlastníky) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění ve výši 300.000,- Kč z tohoto neplatného právního úkonu a je povinen je vydat (§451 a §457 obč. zák.). Žalobce naopak získal bezdůvodné obohacení na úkor spoluvlastníků předmětných nemovitostí tím, že je užíval bez uzavření nájemní smlouvy (§451 obč. zák.). Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný podáním ze dne 11. 10. 2000, jež došlo soudu dne 13. 10. 2000, řádně uplatnil námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, které obsahovalo též výzvu k zaplacení. Protože však žalobce úspěšně namítl promlčení započítávané pohledávky za období od dubna 1998 do poloviny měsíce října 1998, vyhověl žalobě do 70.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl ji do částky 230.000,- Kč (v tomto rozsahu zanikl žalovaný nárok započtením nepromlčeného nároku žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí žalobcem bez právního důvodu v období
od poloviny měsíce října 1998 do konce měsíce září 1999.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 10 Co 666/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 33 Odo 397/2004-104, jeho předchozí (rovněž potvrzující) rozsudek ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co 535/2002-91, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení je částečně promlčeno. Neuznal námitku žalobce, že pohledávka žalovaného není splatná. Vyslovil názor, že jednostranný právní úkon žalovaného ze dne 11. 10. 2000 směřující k započtení jeho pohledávky do výše žalované částky, který byl adresován soudu a do dispozice žalobce se dostal během jednání před soudem prvního stupně dne 17. 10. 2000, lze považovat i za výzvu k zaplacení jeho pohledávky žalobcem. Pohledávka žalovaného se tím stala splatnou. Výši pohledávky, kterou žalovaný započetl na pohledávku žalobce (20.000,- Kč měsíčně), považoval odvolací soud za přiměřenou místu i času, v němž byly nemovitosti užívány. Otázku výše bezdůvodného obohacení nepokládal mezi účastníky za spornou. V důsledku toho, že žalovaný uplatnil k započtení splatnou pohledávku, došlo v rozsahu nepromlčené pohledávky žalovaného k zániku pohledávky žalobce (§580 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Mimo jiné namítl, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil v rozporu s hmotným právem otázky splatnosti a započtení pohledávky žalovaného. Připustil, že se na úkor spoluvlastníků nemovitostí bezdůvodně obohatil tím, že v období od dubna 1998 do září 1999 užíval jejich nemovitosti bez právního důvodu. I nadále tvrdí, že jeho pohledávka za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení (poskytnutá záloha na kupní cenu na základě neplatné kupní smlouvy) nemohla zaniknout započtením pohledávky žalovaného. Žalovaný započetl svou pohledávku podáním ze dne 11. 10. 2000, které došlo soudu dne 13. 10. 2000, aniž by jej předtím kvalifikovaně vyzval k jejímu zaplacení (§563 obč. zák.). Žalovaný tak na jeho pohledávku započetl pohledávku, která nebyla splatná a tedy k započtení způsobilá (§581 odst. 2 obč. zák.). Není srozuměn s názorem odvolacího soudu, že pohledávka žalovaného se stala splatnou na základě jeho podání ze dne 11. 10. 2000, neboť ji lze kromě námitky započtení pohledávky považovat též za výzvu k jejímu zaplacení. Má zato, že takový projev vůle žalovaný v uvedeném podání neučinil. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud vyčíslil bezdůvodné obohacení, které získal užíváním nemovitostí, na základě volné úvahy bez bližšího odůvodnění s tím, že výše bezdůvodného obohacení je mezi účastníky nesporná. Je přesvědčen, že celá pohledávka žalovaného je promlčena, a že námitku promlčení před soudem prvního stupně uplatnil úspěšně. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí ve věci zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. použít, je dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel.
Žalobce především zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný uplatnil k započtení způsobilou (splatnou) pohledávku a že jeho pohledávka v rozsahu 230.000,- Kč zanikla započtením. Jelikož tuto k dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem,
má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je podle
§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Uvedené pohledávky lze však započtením vyrovnat dohodou účastníků (§581 odst. 3 obč. zák.).
Jedním z možných způsobů zániku práva z občanskoprávního vztahu je započtení podle §580 obč. zák. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému účastníku. Započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení. Uplatnil-li takto dlužník (žalovaný) vzájemnou pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku věřitele (žalobce), nejde o vzájemnou žalobu, ale o procesní obranu proti žalobě (§98 o. s. ř.); v tom případě se soud zabývá otázkou započtení až tehdy, shledá-li pohledávku žalobce opodstatněnou. V opačném případě se vzájemnou pohledávkou žalovaného nezabývá a ani o ní nerozhoduje. Ve smyslu §580 věty druhé obč. zák. je zánik započítávaných pohledávek stanoven k okamžiku, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku (při splnění dalších zákonných předpokladů) dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2006).
V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovaný (spolu s ostatními spoluvlastníky předmětných nemovitostí) na jeho úkor získal přijetím plnění z neplatné kupní smlouvy. Žalovaný v průběhu řízení podáním ze dne 11. 10. 2000, které se dostalo do dispozice žalobce dne 17. 10. 2000, uplatnil proti žalované pohledávce námitku započtení své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor (a dalších spoluvlastníků nemovitostí) žalobce získal užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu. Žalobce zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že uvedené podání je zároveň výzvou žalovaného, aby zaplatil započítávanou pohledávku, která se tím stala splatnou, a že pohledávka žalovaného byla v okamžiku kompenzace způsobilou k započtení.
Dovolací soud se s výhradami žalobce k právnímu posouzení otázky splatnosti a tedy způsobilosti pohledávky žalovaného k započtení odvolacím soudem ztotožňuje.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný kromě jiného plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.).
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1012/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 95/2003).
Dovolací soud předně konstatuje, že podání ze dne 11. 10. 2000 neobsahuje žádný projev vůle žalovaného, který by bylo možno vyložit jako výzvu k plnění adresovanou žalobci. Žalovaný v tomto podání projevil toliko vůli směřující k započtení své pohledávky na žalovanou pohledávku (§580 obč. zák.), kterou nelze ztotožnit s výzvou k plnění podle §563 obč. zák. I kdyby však úkon žalovaného směřující k započtení ze dne 11. 10. 2000 byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu §563 obč. zák. splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci (tj. 18. 10. 2000) a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení (součástí zjištěného skutkového stavu ani není zjištění, že žalovaný žalobce vyzval k plnění dříve, než uplatnil podáním ze dne 11. 10. 2000 námitku započtení). Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobce k jejímu zaplacení, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky. Odvolací soud tak v rozporu s §563, §580 a §581 odst. 2 větou druhou obč. zák. dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že pohledávka žalobce v rozsahu 230.000,- Kč zanikla započtením (nepromlčené) pohledávky žalovaného.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce vytkl odvolacímu soudu vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že bezdůvodné obohacení, jež získal na úkor žalovaného, odvolací soud vyčíslil na základě své volné úvahy bez bližšího odůvodnění a měl přitom zato, že tvrzení účastníků k výši bezdůvodného obohacení byla shodná.
Žalobci lze přisvědčit, že odvolací soud v projednávané věci nepostupoval při zjišťování skutkového stavu věci v souladu s §120 odst. 4 o. s. ř., podle něhož soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Uvedené ustanovení dává soudu možnost, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v §125 o. s. ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků a aby tedy skutkový stav věci zjišťoval též na základě shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak - kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním.
Jak se podává z obsahu spisu, žalobce ničeho netvrdil ke skutečnostem rozhodným pro úvahu soudu o výši bezdůvodného obohacení, jež získal na úkor žalovaného užíváním nemovitostí bez právního důvodu, natož aby učinil prohlášení, jež by se shodovalo s tvrzením žalovaného k této skutkové otázce. Je tedy zjevné, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Opodstatněnou je i výhrada žalobce, že odvolací soud bezdůvodné obohacení vyčíslil bez bližšího odůvodnění, jinými slovy že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z jakých důkazů vycházel při zjišťování výše bezdůvodného obohacení
a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídil. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný a řízení je zatíženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že žalobci se podařilo prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (vyjma vyhovujícího výroku ve věci samé, který zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci) a věc vrátil v dotčeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za této situace bylo již nadbytečné zabývat se otázkou promlčení práva žalovaného na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu