ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.188.2005.1
sp. zn. 33 Odo 188/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. C., a. s. proti žalovaným: 1) O. M., 2) J. M., a 3) K. M., za účasti I. P. k. s. jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 251/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2004, č. j. 8 Co 375/2004-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2004, č. j. 8 Co 375/2004-182, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalovaným domáhala vyklizení a předání blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 526 pro obec a katastrální území T. (dále též jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice jako věřitel a žalovaný 1) jako dlužník uzavřeli 25. 9. 2002 smlouvu o úvěru ve výši 485.000,- Kč, přičemž pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zapsaným na LV č. 526 pro kat. úz. T. ve vlastnictví žalovaných 1) a 2), zřízeným zástavní smlouvou z téhož dne. Dne 27. září 2002 k závazku žalovaného 1) z úvěrové smlouvy přistoupila žalovaná 2) a stejného dne byla mezi vedlejší účastnicí a žalovanými 1) a 2) k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovité věci, jejímž předmětem bylo vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 526 pro kat. úz. T. Pohledávka vedlejší účastnice za žalovanými 1) a 2) z titulu úvěrové smlouvy byla následně několikrát předmětem postoupení, naposledy na žalobkyni. Ta se nyní s odůvodněním, že žalovaní řádně nespláceli svůj dluh z úvěrové smlouvy a v důsledku toho se na základě ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva tento převod stal trvalým, domáhá vyklizení předmětných nemovitostí jednak žalovanými 1) a 2) jako bývalými vlastníky, jednak žalovanou 3) jako osobou, která nemovitosti spoluužívá. Soud prvního stupně však dovodil, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť postoupení pohledávky vedlejší účastnice na další subjekty nebylo oznámeno dlužníkům a jelikož tato podmínka je nezbytná pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky, nesvědčí žalobkyni ani práva vyplývající z úvěrové smlouvy, ani oprávnění ze zajišťovacích institutů včetně zajišťovacího převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V důsledku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně pak nemůže být důvodný ani požadavek vedlejší účastnice, která sdílí její osud.
K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2004, č. j. 8 Co 375/2004-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění skutkových zjištění v tom směru, že žalobkyně je již v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí, sice vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, nicméně s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby se ztotožnil, neboť – podle jeho přesvědčení – je smlouva o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Ujednání článku VI., bodu 1. smlouvy, podle něhož k trvalému přechodu vlastnického práva na věřitele má dojít už v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s placením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, totiž odporuje §553 ObčZ, neboť je svým obsahem ujednáním o tzv. propadné zástavě. Podle názoru odvolacího soudu může k trvalému přechodu vlastnického práva na věřitele dojít až po uplynutí splatnosti celé pohledávky a tak tomu v dané věci není. Na tom nic nemění ani výslovná dohoda smluvních stran, že „věřitel není oprávněn ponechat si předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž je vyloučena i možnost vzniku tzv. propadné zástavy“, ani rozvazovací podmínka sjednaná v článku V., bodě 1. či tzv. hyperocha dohodnutá v článku VI., bodě 6. smlouvy. Neplatnost uvedeného ujednání ve smyslu §39 ObčZ pak způsobuje neplatnost celé smlouvy, neboť úmyslem věřitele bylo znemožnit zpětný převod vlastnictví na dlužníka již po nesplnění dvou splátek. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy se odvolací soud již nezabýval námitkou žalovaných, že smlouva je neplatná proto, že byla z jejich strany uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ani vztahem mezi zástavní smlouvou a smlouvou o zajišťovacím převodu práva.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. V rozsudku odvolacího soudu je totiž řešena právní otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou se dosud dovolací soud ve své rozhodovací činnosti nezabýval, a navíc ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně zdůraznila, že v občanském zákoníku neexistuje bližší úprava zajišťovacího převodu práva, a právě proto smlouva z 27. 9. 2002 obsahuje podrobná ujednání směřující k naplnění jak zajišťovací, tak i uhrazovací funkce tohoto institutu. Termín „trvalý přechod“ použitý v článku VI., bodě 1. smlouvy je určením okamžiku, kdy se věřitel může uspokojit z výtěžku dosaženého zpeněžením předmětu zajišťovacího převodu, t. j. kdy nastává uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, nikoli obdobou propadné zástavy. Tento okamžik byl ve smlouvě určen v souladu s obsahem úvěrové smlouvy, podle níž nastává splatnost celého úvěru, jestliže se dlužník ocitne v prodlení se splácením dvou po sobě jdoucích splátek. I kdyby ovšem žalovaní 1) a 2) splnili závazek ze smlouvy o úvěru až poté, co nastala uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, došlo by ke splnění rozvazovací podmínky podle článku V. smlouvy, již nastalé účinky smlouvy by pominuly a vlastnictví by přešlo zpět na žalované. Ujednání článku VI., bodu 1. smlouvy tedy není projevem úmyslu věřitele znemožnit realizaci zpětného přechodu práva, nýbrž důsledkem prodlení dlužníků se splněním závazku, a odvolací soud pochybil, když jeho platnost zvažoval z hlediska ustanovení o propadné zástavě. Závěrem žalobkyně vyslovila přesvědčení, že ani případná neplatnost uvedeného ujednání by nemohla mít za následek neplatnost celé smlouvy, a s odkazem na podrobný rozbor svých námitek obsažený v dovolání navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili, vedlejší účastnice se k němu „připojila“.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) se tedy po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Jelikož problematika zajišťovacího převodu práva se v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyskytuje pouze výjimečně a dovolatelkou vymezenou otázkou platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu z pohledu obcházení zákazu ujednání o tzv. propadných zástavách se dovolací soud dosud nezabýval vůbec, má napadený rozsudek odvolacího soudu pro řešení této otázky ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ zásadní právní význam. Dovolání žalobkyně je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §553 ObčZ může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Podle §169 písm. e) ObčZ ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Smlouvou o zajišťovacím převodu práva postupuje dlužník věřiteli podmíněně své právo, které má proti jinému. Strany uzavírají smlouvu s úmyslem, aby nešlo o převod trvalý, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele. Smyslem tohoto převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném splnění jeho závazku. Současně je dlužníkovi zabráněno, aby před splněním závazku disponoval s převedeným právem, resp. jeho předmětem. Zajišťovacím převodem pak věřitel sleduje též možnost dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním závazku uspokojení svého práva z předmětu převedeného práva. I když předmětem zajišťovacího převodu zpravidla bývá pohledávka, kterou má dlužník vůči třetí osobě, lze takto převést i právo věcné včetně práva vlastnického. Jelikož se jedná o zajišťovací institut, musí zde existovat jako předmět zajištění platný závazek hlavní, ze kterého je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má věřitel právo na plnění; vedle tohoto hlavního závazkového vztahu vzniká mezi věřitelem a dlužníkem akcesorický závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Tato rozvazovací podmínka se uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Převod práva na věřitele tedy ze zákona zaniká. Místo rozvazovací podmínky lze ve smlouvě sjednat zpětný převod práva po splnění závazku.
Je-li – jako v tomto případě – předmětem zajišťovacího převodu právo vlastnické, nabývá toto právo věřitel a stává se tak – byť podmíněně – vlastníkem. Úprava obsažená v §553 ObčZ neřeší blíže, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, a proto je pro obsah jejich právního vztahu rozhodující obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se jedná jen o zajišťovací převod práva, nikoli o převod trvalý. Pokud by podle smlouvy mělo k převodu práva, zejména vlastnického, na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a takovéto ujednání by mohlo být podle obsahu považováno za neplatné podle §169 písm. e) ObčZ.
Posledně zmíněné ustanovení brání případům tzv. propadných zástav. Odporovalo by zákonu, kdyby se zástavní dlužník již na základě ujednání v zástavní smlouvě, případně ujednání uzavřeného v souvislosti s ní podřizoval zástavnímu věřiteli tak, že zástava v okamžiku prodlení bez dalšího propadá věřiteli nebo že si ji věřitel za určitou předem stanovenou cenu (bez ohledu na to, jaká je její cena dosažitelná na trhu) může ponechat. Z tohoto pohledu je neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něho přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. Na rozdíl od zajišťovacího převodu práva zde není obsahem smlouvy o propadné zástavě převod práva zástavního dlužníka, na základě kterého by se zástavní věřitel stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku, neboť i po uzavření smlouvy zůstává dlužník vlastníkem věci a vlastnické právo má přejít na věřitele až tím, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní. Právě takové ujednání představuje podle svého obsahu a smyslu tzv. propadnou zástavu [srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. SJ 131/2000, nebo usnesení ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 632].
Z uvedeného je zřejmé, že jeden z podstatných rozdílů mezi (platnou) smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle §553 ObčZ a (neplatným) ujednáním o propadné zástavě podle §169 písm. e) ObčZ spočívá v okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu se na základě smlouvy uzavřené podle §553 ObčZ nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku (k tomuto rozdílu srovnej blíže rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2089/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 2277).
V souzené věci je smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovité věci, kterou uzavřeli žalovaní 1) a 2) s vedlejší účastnicí jako právní předchůdkyní žalobkyně dne 27. září 2002, zajištěn závazek žalovaných ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. září 2002 mezi vedlejší účastnicí a žalovaným 1); žalovaná 2) se stala dlužnicí vedle žalovaného 1) na základě dohody o přistoupení k závazku z 27. 9. 2002. Žalobkyně jako věřitel poskytla na základě úvěrové smlouvy žalovanému 1) jako dlužníkovi úvěr ve výši 485.000,- Kč se základní úrokovou sazbou 28% p. a. Žalovaný 1) se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný úrok v pravidelných měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře. V článku I bodě 4. smlouvy o úvěru bylo ujednáno, že pokud se dlužník ocitne v prodlení se splácením dvou po sobě jdoucích splátek úvěru, stává se poskytnutý úvěr okamžitě splatným, přičemž je dlužník povinen bezodkladně uhradit věřiteli celou nesplacenou část jistiny a úroků podle splátkového kalendáře a veškeré smluvní pokuty podle smlouvy o úvěru. Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva z 27. 9. 2002 je v článku I. blíže identifikována zajišťovaná pohledávka ze smlouvy o úvěru, v článku II. nemovitosti jako předmět převodu a v článku III. je dohodnuto, že žalovaní 1) a 2) jako dlužníci převádějí k zajištění pohledávky uvedené v článku I. vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v článku II. se všemi právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvím na vedlejší účastnici jako věřitele. V článku IV. smlouvy jsou upravena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran ohledně užívání nemovitostí v období po převodu vlastnického práva a ohledně jejich vyklizení v případě, že se „převod práva na věřitele stane trvalým dle čl. VI. bod 1.“. Článek V. obsahuje rozvazovací podmínku v tom směru, že pokud dlužníci řádně a včas uhradí úvěr uvedený v článku I., pominou již nastalé právní účinky této smlouvy a „vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na dlužníky“. Pro tento případ se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům potřebnou součinnost k provedení záznamu o zpětném přechodu práva do katastru nemovitostí. Konečně ve sporném článku VI. bodě 1. smlouvy se strany dohodly, že pokud dlužníci nebudou řádně a včas splácet úvěr, t. j. ocitnou-li se v prodlení s placením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, k přechodu vlastnického práva k nemovitostem z věřitele zpět na dlužníky nedojde a věřiteli nevznikne povinnost poskytnout dlužníkům součinnost k provedení záznamu o zpětném přechodu do katastru nemovitostí. Ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý a věřitel je poté oprávněn uspokojit svou pohledávku ze smlouvy o úvěru v dosud nesplacené výši prodejem nemovitostí. Věřitel není oprávněn ponechat si nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž „je vyloučena i možnost vzniku tzv. propadné zástavy“. Podle článku VI. bodu 8. smlouvy mají dlužníci v případě realizace (t. j. prodeje) předmětu zajišťovacího převodu po uhrazení veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a závazků k úhradě nákladů spojených s realizací předmětu převodu nárok na vyplacení vzniklého rozdílu, tedy na hyperochu.
Ujednání obsažené v článku VI. bodě 1. smlouvy o zajišťovacím převodu práva posoudil odvolací soud jako ujednání o propadné zástavě nesprávně. Vlastnické právo k předmětu převodu, tj. k nemovitostem dlužníků, přešlo na věřitele již vkladem práva podle smlouvy, který byl proveden 7. 2. 2003 s účinky od 20. 1. 2003. Ve smlouvě byla výslovně sjednána rozvazovací podmínka, jejímž splněním měly dosud nastalé účinky smlouvy pominout a vlastnické právo přejít zpět na dlužníky. Smlouva z 27. 9. 2002 obsahuje tedy všechny náležitosti smlouvy podle §553 ObčZ. Jestliže, jak bylo shora uvedeno, je s ohledem na kusou právní úpravu žádoucí, aby smlouva obsahovala co nejvíce podrobností ohledně vzájemných práv a povinností smluvních stran, včetně toho, jakým způsobem se věřitel bude moci uspokojit z předmětu převodu v případě, že dlužník nesplní zajištěný hlavní závazek, není ujednání o „trvalém“ převodu práva (byť použití tohoto výrazu není nejšťastnější) ničím jiným než stanovením okamžiku, kdy právo věřitele na uspokojení z předmětu převodu vzniká. Tomuto závěru nasvědčuje i fakt, že okamžik, kdy může věřitel podle dohody stran předmět převodu prodat, koresponduje s okamžikem, kdy se v důsledku prodlení dlužníků se splácením dvou po sobě jdoucích splátek stává splatnou celá dosud nesplacená část úvěru. Znění článku VI. bodu 1. smlouvy, jakkoli obsahuje zmínku o trvalosti převodu vlastnictví, nikterak nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky (tedy úplného splnění závazku z úvěrové smlouvy) nastaly i poté, co se převod stal „trvalým“ (tj. co vzniklo právo věřitele nemovitosti prodat), a to až do doby, než k prodeji skutečně dojde. Naopak uvedený článek neobsahuje nic, co by jej charakterizovalo jako ujednání o propadné zástavě; především chybí dohoda v tom smyslu, že vlastnické právo přechází na věřitele až poté, co se dlužníci ocitnou v prodlení. S přihlédnutím k výslovnému vyloučení propadné zástavy ve smlouvě a ke sjednání tzv. hyperochy je pak zřejmé, že článek VI. bod 1. smlouvy není ujednáním, které má na mysli §169 písm. e) ObčZ a které by tak vykazovalo znaky neplatnosti ve smyslu §39 ObčZ.
Odvolací soud tím, že uvedené smluvní ujednání považoval za sjednání propadné zástavy a shledal je neplatným, použil jiný právní předpis než který měl použít, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně tedy uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ opodstatněně a dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušit a podle odst. 2 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2006
Vít Jakšič,v.r,
předseda senátu