ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.203.2002.1
sp. zn. 33 Odo 203/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce V. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované E. S., zastoupené, advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 665/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. října 2001 č. j. 30 Co 428/2001 - 91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. října 2001 č. j. 30 Co 428/2001 - 91 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. srpna 2001 č. j. 12 C 665/2000 – 78, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. srpna 2000 č. j. 12 C 665/2000 – 15 zamítl žalobu na vyklizení bytu o velikosti 1+1 v přízemí domu čp. 177/III v ul. S. v M., který je ve výlučném vlastnictví žalobce; žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení. S ohledem na §135c, §135a odst. 1 a §507a obč. zák. účinného k 1. 4. 1983 dospěl soud k závěru, že žalovaná nabyla právo bydlení v předmětném domě jako právo odpovídající věcnému břemenu výkonem práva, když nepřetržitě po dobu delší než 10 let právo bydlení oprávněně vykonávala podle smlouvy sepsané notářským zápisem a registrované státním notářstvím dne 21. 12. 1971. Právo bydlení žalované nezaniklo výpovědí (viz. dopis žalobce ze dne 25. 10. 1999) závazkového vztahu podle §582 obč. zák., neboť takový zánik věcného břemene občanský zákoník (§151p) nepředpokládá. Soud prvního stupně dovodil, že i kdyby se nejednalo o věcné břemeno, a žalované svědčilo právo bezplatného doživotního bydlení domě žalobce jen na základě ujednání v kupních smlouvách z roku 1971 a 1996, bylo by v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. žádat po ní vyklizení bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. října 2000 č. j. 30 Co 444/2000 – 29 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním závěrem, že žalované v předmětném domě nevzniklo právo bydlení z věcného břemene vydržením, nýbrž v něm bydlela pouze na základě smlouvou vzniklého osobního závazku, který zanikl výpovědí danou jí žalobcem.
Po připuštění změny žaloby, kterou byly upřesněny jednotlivé části domu, jež měly být předmětem vyklizení, Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 28. února 2001 č. j. 12 C 665/2000 – 41 uložil žalované vyklidit byt v přízemí domu čp. 177/III v ulici S. v M., který je ve výlučném vlastnictví žalobce, a to v rozsahu jedné kuchyně umístěné v přízemí proti schodišti do prvního podlaží, jednoho pokoje přístupného z kuchyně a jedné ložnice přístupné přes pokoj, nyní žalovanou používané jako spíž, a dále příslušenství bytu, tj. koupelny, WC a chodby v přízemí, sklepa včetně jeho zádveří a půdních prostor rodinného domu, a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení. Žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu. Zároveň dospěl k závěru, že by bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy, aby se žalobce zprostil svého závazku vůči žalované bez jakékoli náhrady, proto povinnost vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. května 2001 č. j. 30 Co 192/2001 – 49 rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. února 2001 č. j. 12 C 665/2000 – 41 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nutnost zrušení rozsudku v celém rozsahu odůvodnil nedělitelnou povahou výroku o vyklizení bytu a výroku o bytové náhradě, přestože výpověď ze závazkového vztahu daná žalobcem žalované je platným právním úkonem a žalovaná pozbyla k datu 31. 3. 2000 oprávnění bydlení vyplývající pro ni ze smlouvy ze dne 18. 6. 1996. Odvolací soud zavázal okresní soud posoudit, zda s ohledem na všechny okolnosti je možné s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák. žalobci výkon jeho vlastnického práva odepřít či nikoliv. Při hodnocení doby, po kterou žalovaná v bytě žije, shledal nezbytným hodnotit její přesvědčení o tom, že jí svědčí platný titul k bydlení, tj. její vlastní přesvědčení, se zjištěným charakterem smluvního ujednání ze dne 18. 6. 1996 a i smlouvou z 19. 10. 1971, když v obou případech šlo pouze o osobní závazky, které dalším prodejem nemovitosti zanikají.
Okresní soud v České Lípě v pořadí svým třetím rozsudkem v dané věci vydaným dne 6. srpna 2001 č. j. 12 C 665/2000 – 78 uložil žalované vyklidit byt v přízemí domu čp. 177/III v ulici S. v M., který je ve výlučném vlastnictví žalobce, a to v rozsahu jedné kuchyně umístěné v přízemí proti schodišti do prvního podlaží, dále jednoho pokoje přístupného z kuchyně a jedné ložnice přístupné přes pokoj, nyní žalovanou používané jako spíž, a dále ji zavázal vyklidit příslušenství bytu, tj. koupelnu, WC a chodbu v přízemí, sklep včetně jeho zádveří a půdních prostor uvedeného rodinného domu; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Protože od doby předchozího rozhodnutí okresního soudu došlo ke změně v tom, že žalovaná dne 7. 3. 2001 uzavřela nájemní smlouvu na byt v M., S. pod R. č. 563/I a byt převzala, neshledal soud důvod pro to, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění jakéhokoliv náhradního bydlení pro žalovanou s odkazem na dobré mravy; naopak omezovat žalobce povinností zajistit pro žalovanou náhradní byt by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. října 2001 č. j. 30 Co 428/2001 – 91 rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. srpna 2001 č. j. 12 C 665/2000 – 78 potvrdil, žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Dospěl k závěru, že posuzovaný závazek ve prospěch žalované, vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 18. 6. 1996, je časově omezen na dobu života žalované, ale tento charakter závazku nelze hodnotit jinak, než jako uzavřený na dobu neurčitou, a to i s přihlédnutím k tomu, že účastníci smluvního vztahu neměli vůli dobu trvání závazku určovat. Podle §582 odst. 1 obč. zák. žalobce dopisem ze dne 25. 10. 1999 vypověděl závazkový vztah obsažený v předmětné smlouvě s tříměsíční výpovědní lhůtou ke konci čtvrtletí. Výpověď ve smyslu §582 odst. 2 obč. zák. není neúčinná, když obsah závazku není omezen pouze na zdržení se určité činnosti (obsahem závazku je celý komplex vzájemných práv a povinností obdobných právům a povinnostem vyplývajícím z nájmu bytu), a navíc z jeho povahy vyplývá, že závazek je časově omezen. Smluvní závazek zanikl výpovědí, která je platná, tudíž po 31. 3. 2000 užívá žalovaná prostory v domě žalobce specifikované v žalobním petitu bez právního důvodu. Protože od předešlého řízení u odvolacího soudu se situace na straně žalované změnila ohledně možnosti jiného bydlení, přestal pro okresní soud být závazný právní názor krajského soudu týkající se zkoumání podmínek pro použití §3 obč. zák. ohledně bytové náhrady. Návrh žalované na připuštění dovolání zamítl odvolací soud z toho důvodu, že přípustnost dovolání je v daném případě dána přímo ustanovením zákona (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že osobní závazek v kupní smlouvě (poskytovat doživotně bezplatné užívání části nemovitosti) je smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou, a tudíž je možné ji v souladu s §582 odst. 1 obč. zák. vypovědět. Závazek sjednaný na dobu života je podle dovolatelky závazkem na dobu určitou, neboť je určen den, kdy závazek zanikne. Dispozici s domem činila žalovaná v dobré víře, že závazek bezplatného užívání je zajištěn doživotně, a pokud by žalovaná nemohla spoléhat na sjednaný závazek žalobce, kdy tento jej výslovně převzal na doživotí žalované, jednalo by se o popření zásady pacta sunt servanda. Jestliže by bylo možno takový závazek po pár dnech vypovědět, znamenalo by to významné popření ochrany dobré víry ve smluvních vztazích a ohrozilo tak právní jistotu smluvních stran. Pro případ, že by uvedený názor nebyl považován za správný, uplatňuje žalovaná námitku, že žalobce s ní sjednal závazek, který s ohledem na jeho charakter nelze vypovědět (§582 odst. 2 obč. zák.). Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.; vychází z dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takové vady řízení dovolatelka nenamítá a ani nebyly zjištěny. Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že lze podle §582 odst. 1 obč. zák. vypovědět osobní závazek vlastníka nemovitosti k bezplatnému užívání bydlení třetí osobou sjednaný na dobu jejího života v kupní smlouvě o koupi nemovitosti, a že taková výpověď není ve smyslu §582 odst. 2 obč. zák. neúčinná.
Jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost, a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze podle §582 odst. 1 obč. zák. smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
Podle §582 odst. 2 obč. zák. je však výpověď neúčinná ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z jeho povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen.
V daném případě se žalobce jako kupující v kupní smlouvě ze dne 18. 6. 1996 uzavřené s E. B. zavázal převzít závazek z předešlé kupní smlouvy ohledně převáděné nemovitosti ve stejném rozsahu, jak byl sjednán v roce 1971 vůči E. S. o bezplatném a doživotním užívání a bydlení v rozsahu jedné kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství v přízemí převáděného domu.
Jestliže v dané věci odvolací soud zaujal závěr, že závazek ve prospěch žalované vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 18. 6. 1996 je časově omezen na dobu života žalované, ale tento charakter závazku nelze hodnotit jinak, než jako uzavřený na dobu neurčitou, a to i s přihlédnutím k tomu, že účastníci smluvního vztahu neměli vůli dobu trvání závazku určovat, a že podle §582 odst. 1 obč. zák. žalobce dopisem ze dne 25. 10. 1999 platně vypověděl závazkový vztah obsažený v předmětné smlouvě s tříměsíční výpovědní lhůtou ke konci čtvrtletí, a dále že výpověď není ve smyslu §582 odst. 2 obč. zák. neúčinná, když obsah závazku není omezen pouze na zdržení se určité činnosti, a navíc z jeho povahy jednoznačně vyplývá, že závazek je časově omezen, nelze tento jeho právní závěr považovat za správný.
Dovolací soud dospěl k závěru, že převzal-li žalobce závazek bezplatného a doživotního užívání a bydlení vůči E. S., nebyl tímto závazkem určitě vymezen čas trvání závazku. Závazkem je pouze najisto postaveno, že určitá událost /smrt člověka/ nastane, zánik závazku je vázán na událost, která nastane, ale není jisto, kdy nastane, jedná se tedy o rozvazovací podmínku, nikoliv o stanovení času. Má-li být časový úsek omezen, musí být vymezen pevně, a to tak, že se předem ví, kdy začíná a končí. Časový úsek trvání závazku vymezený neurčitě nelze posoudit jako časově omezený.
Podle §123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví mimo jiné užívat.
Předmět závazku převzatého žalobcem v kupní smlouvě, jenž byl předpokladem pro převod vlastnického práva k nemovitosti na žalobce, zahrnuje jednak povinnost žalobce strpět doživotní bydlení a užívání části nemovitosti žalovanou a současně povinnost žalobce zdržet se veškeré činnosti, která by žalované bránila po dobu jejího života ve výkonu práva, tj. bydlet a užívat část nemovitosti.
V daném případě jsou tedy dány všechny předpoklady pro aplikaci §582 odst. 2 obč. zák., neboť z povahy závazku vyplývá, že závazek je časově neomezen, jeho předmětem je zdržení se určité činnosti, a proto je výpověď tohoto závazku ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení neúčinná.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu