ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.220.2004.1
sp. zn. 33 Odo 220/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobců A) O. J. a B) V. J., zastoupených, advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 222/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2003, č. j. 47 Co 596/2002 - 36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2003, č. j. 47 Co 596/2002-36, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. října 2002, č. j. 8 C 222/2001-21, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným dne 16. 4. 1999 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byla zahrada a zahradní domek v Z. za kupní cenu 70.000,- Kč. Následně zjistili, že převáděná zahrada byla v době uzavření kupní smlouvy ve vlastnictví N. S. a nikoli žalovaného, a že na zahradní domek nebylo - oproti výslovnému ujištění žalovaného - nikdy vydáno stavební povolení, a že se tudíž jednalo o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku. Byli proto nuceni uvedený pozemek od jeho vlastnice zakoupit za částku 13.380,- Kč a dodatečně si obstarat na rozestavěný zahradní domek stavební povolení. Kupní smlouvu ze dne 16. 4. 1999 považují podle §49a obč. zák. za neplatný právní úkon, neboť ji uzavřeli v omylu, který žalovaný vyvolal úmyslně. Pokud by jim byl znám skutečný stav věci, k uzavření kupní smlouvy by nedošlo. Ačkoli se neplatnosti kupní smlouvy u žalovaného dovolali a ve smyslu §457 obč. zák. jej vyzvali k vrácení kupní ceny, žalovaný tak neučinil.
Okresní soud v Chomutově (poté, co jím vydaný platební rozkaz ze dne 28. prosince 2001, č. j. 8 C 222/2001-10, byl v důsledku odporu, který žalovaný podal dne 7. 3. 2002, a dodatečně odůvodnil podáním, jež soudu došlo dne 3. dubna 2002, zrušen) rozsudkem pro uznání ze dne 25. října 2002, č. j. 8 C 222/2001-21, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 70.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ročně od 1. června 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 2. dubna 2002, č. j. 8 C 222/2001-17, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobnímu návrhu, a aby v případě, že žalobní nárok neuznává, v písemném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně jej poučil, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě, popřípadě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude se mít za to, že nárok požadovaný žalobci uznává. Výzva k vyjádření byla doručena právní zástupkyni žalovaného do vlastních rukou dne 5. dubna 2002. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaké vážné důvody mu ve včasném vyjádření brání, soud prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovaným (§114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř. Vyšel přitom ze skutkových tvrzení žalobců obsažených v žalobě, na jejichž základě dospěl k právnímu závěru, že žalovaného ve smyslu §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), stíhá povinnost vrátit žalobcům přijaté plnění z neplatné smlouvy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. července 2003, č. j. 47 Co 596/2002-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání včetně těch, že se v dané věci nejedná o spor, v němž by nebylo možno uzavřít nebo schválit smír, a nejedná se o řízení, které je uvedeno v §120 odst. 2 o. s. ř. či v §118b o. s. ř. Námitku žalovaného, že se k předmětu řízení vyjádřil podáním ze dne 3. dubna 2004, kterým dodatečně odůvodnil podaný odpor, neshledal důvodnou, neboť usnesení s výzvou soudu podle §114b o. s. ř. bylo žalovanému doručeno až dne 5. 4. 2002 a na tuto konkrétní výzvu nereagoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Uvedl, že ačkoli se žalobci domáhají vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy ve smyslu §457 obč. zák., oba soudy se v rozporu se stanoviskem publikovaným pod R 26/75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nezabývaly vzájemným vypořádáním účastníků, jak ukládá §458 obč. zák. Protože nezohlednily, že nárok účastníka kupní smlouvy na vrácení kupní ceny je podmíněn povinností druhého účastníka vrátit to, co za kupní cenu získal, rozhodly v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání spatřuje i v řešení otázky, zda znalost stanoviska žalobce z jiné listiny, je možno opomenout a vydat rozsudek pro uznání tak, jak tomu bylo v jeho případě. Rozsudky soudů obou stupňů navrhl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnili se závěry odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť podání žalovaného ze dne 3. 4. 2002 obsahující odůvodnění odporu nesplňovalo požadavky výzvy ve smyslu §114b o. s. ř. Dovolací námitku, že soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem (§458 obč. zák.), považují za nepřípadnou, neboť podmínky pro uplatnění této zásady musí vyplývat ze skutkového stavu. V žalobě dostatečně vylíčili, že převáděný pozemek nebyl ve vlastnictví žalovaného, takže se nemůže úspěšně domáhat jeho vrácení. Zahradní domek představoval stavbu na cizím pozemku, na kterou nebylo vydáno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, jak jim žalovaný tvrdil. Část materiálu, z něhož byl zahradní domek vystaven, musela být odstraněna a stala se neupotřebitelnou. Další jeho (menší část) se stala součástí stavby. Z důvodů způsobených žalovaným proto jakákoli restituce nepřichází v úvahu. Zákon nevylučuje uzavřít smír i pro případ, kdy je zákonem stanovený určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Jestliže žalovaný zůstal procesně nečinný, soud musel vycházet z jejich žalobních tvrzení. Uplatněné dovolací námitky podle nich nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí, a proto navrhli dovolání odmítnout, případně je zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší - li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy). Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má po právní stránce zásadní význam vždy.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojoval v prvé řadě s otázkou, zda v posuzovaném případě, kdy je žalobou požadováno vrácení plnění z neplatné smlouvy, bránila postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. okolnost, že žalobní návrh neobsahoval povinnost k vzájemnému vrácení plnění ve smyslu §457 obč. zák. Dovolací soud pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu soudního řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován, aby šlo o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem (§99 odst. 1 o. s. ř.), a aby uznání nároku nebo jeho základu nebylo v rozporu s právními předpisy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované v časopise Soudní judikatura 7/2001, pod č. 93).
Podle §114b odst. 1, 3, 4 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. K výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli (tj. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu). Uvedený postup je vyloučen, jde-li o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání), věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. nebo o řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Jestliže již na základě samotných skutkových tvrzení obsažených v žalobě je zjevné, že žalobou požadovanému nároku nelze vyhovět, nejsou splněny předpoklady, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle §114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. Nebyl-li postup soudu při vydání usnesení v souladu se zákonem, nemohlo dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě a nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.
Podle §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. O smír se má soud vždy pokusit. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Při rozhodování o schválení smíru je soud povinen vždy zkoumat, zda smír účastníky řízení uzavřený není v rozporu s právními předpisy. Protože smír je dvoustranným úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy mimo jiné i tehdy, příčí-li se kogentním ustanovením zákona nebo obchází-li je.
V posuzovaném případě uplatnili žalobci proti žalovanému žalobou (splňující náležitosti §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.) nárok na vrácení kupní ceny (tj. plnění) z neplatné smlouvy podle §451 a §457 obč. zák. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví §457 obč. zák. Uvedené ustanovení tak zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich, pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti (tzv. synallagma) mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh (srovnej R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci z žalobních tvrzení vyplývá, že si účastníci na základě uzavřené kupní smlouvy (kterou žalobci považují za neplatnou) poskytli navzájem plnění. Není-li v žalobním petitu (jímž je soud vázán) vyjádřena vzájemná podmíněnost vrácení tohoto plnění, a není-li z žalobních tvrzení zároveň zřejmé, že k vrácení plnění ze strany žalobců již došlo (pokud jde o zahradní domek), nebyly splněny podmínky pro postup soudu podle §114b o. s. ř., neboť by soud nemohl schválit smír ve znění žalobního petitu pro rozpor s hmotným právem (konkrétně s §457 obč. zák.); žalobci naformulovaný petit žaloby totiž neváže požadované plnění (vrácení kupní ceny žalovaným) na povinnost žalobců k odpovídajícímu plnění (vyklizení zahradního domku).
Z uvedeného je patrné, že o věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání vydaným podle §153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli z vyložených důvodů nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného žalobou. Za této situace napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu