ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.24.2004.1
sp. zn. 33 Odo 24/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobců A) K. J., B) M. J., proti žalované E. K., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 21.287,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 139/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2003, č.j. 53 Co 403/2002-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná spolu s M. K. za období od 1. 1. 1997 do 3. 12. 1997 zaplatily společně a nerozdílně úhradu za užívání bytu v jejich domě čp. 2325 v P. 5, P. K., bez právního důvodu. Tuto úhradu vyčíslili na 21.287,80 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. září 1999, č.j. 21 C 139/98-41, uložil žalované, aby společně a nerozdílně s původně rovněž žalovanou M. K. zaplatily žalobcům částku 21.987,80 Kč s 26 % úrokem z částky 19.275,80 Kč od 9. 11. 1997 do zaplacení a s 26 % úrokem z částky 2.012,- Kč od 18. 8. 1998 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé.
V části, jíž byl žalobci požadován 26 % úrok z částky 18.444,- Kč od 1. 7. 1997 do zaplacení, soud řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2000, č.j. 53 Co 144/2000-56, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit skutková zjištění.
Obvodní soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. května 2001, č.j. 21 C 139/98-63, rozhodl, že namísto žalované M. K., která dne 18. 5. 2000 zemřela, vstupuje do řízení žalovaná E. K., která bude jedinou účastnicí na straně žalované (§107a o. s. ř.). Poté rozsudkem ze dne 12. března 2002, č.j. 21 C 139/98-87, uložil žalované, aby zaplatila žalobcům částku 21.287,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 19.275,80 Kč od 9. 11. 1997 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 2.012,- Kč od 18. 8. 1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 4. 1993, č.j. 16 C 342/92-40, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 1994, č.j. 21 Co 312/92-66, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v domě v P. 5, P. K. 3, kterou žalobci jako pronajímatelé dali nájemkyni původní žalované M. K., a nájemkyni bylo uloženo tento byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Ačkoli přiměřený náhradní byt byl M. K. zajištěn již dne 1. 9. 1995, kdy v její prospěch byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou ohledně bytu č. 16 o velikosti 3+1 v P. 10, R. 60, zůstala se svou dcerou E. K. (žalovanou) bydlet v původním bytě a tak tomu bylo i v období od 1. 1. 1997 do 3. 12. 1997 (kdy byly soudně vyklizeny), přitom za užívání neplatila žádnou úhradu. Soud prvního stupně dovodil, že M. K. zaniklo právo na bydlení v dosavadním bytě a vznikla jí povinnost jej ve stanovené lhůtě vyklidit. Tatáž povinnost vznikla E. K. jako příslušnici domácnosti. Poté v bytě bydlely bez právního důvodu a vzniklo jim na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§451, §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“), jehož výše odpovídá nájemnému, které by byly povinny platit za podobný byt v obdobné lokalitě v daném čase (tedy tržnímu nájemnému). Soud dále dovodil že žalovaná, která děděním po matce ničeho nenabyla, odpovídá toliko za svůj závazek, tj. za polovinu nezaplaceného tržního nájemného. Protože tržní nájemné činí za rozhodné období částku 139.666,80 Kč, připadá na žalovanou částka 69.833,40 Kč. Jsa vázán žalobou přiznal soud žalobcům jimi požadovaných 21.287,80 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 53 Co 403/2002-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud zásadně správnými. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že smrt jedné ze žalovaných nemohla mít žádný vliv na právo žalobců domáhat se vydání bezdůvodného obohacení v zažalovaném rozsahu na zbylé z nich, neboť to nevylučuje povaha požadovaného plnění (žalobci požadovali, aby žalované byly zavázány společně a nerozdílně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadně právně významným, neboť v soudní judikatuře dosud nebyla řešena otázka výše plnění za období od zániku práva na bydlení do doby vyklizení bytu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že za období, kdy v bytě bydlela po skončení práva nájmu, by měla platit úhradu ve výši tržního nájemného. Přiměřenou shledává úhradu ve výši, kterou sjednali žalobci za obývání tohoto bytu se svým synem O. J., a v této souvislosti připomíná usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2000, č.j. 54 Co 51/2000-125, v němž bylo konstatováno, že by si žalovaná daný byt za tržní nájemné nepronajala. Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že by smrt matky neměla žádný vliv na právo žalobců domáhat se celého plnění na ní. Má za to, „že za svoji matku nic plnit nemůže, protože žádného dědictví nenabyla“. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou (žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně (jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu) nebylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky žalobě vyhovující). Přípustnost dovolání může být dána pouze za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem, tedy které jsou určující pro konkrétní spor, ale také mají obecný dopad na případy obdobné povahy. V daném případě posouzení otázky, zda výše plnění za užívání bytu (z titulu bezdůvodného obohacení) za dobu od skončení práva na bydlení do vyklizení bytu má odpovídat tržnímu nájemnému (jak dovodil odvolací soud), bylo určující nejen pro daný spor, ale může mít obecný dopad i na obdobné případy. Protože tato otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena, je dovolání v projednávané věci přípustné.
O správné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Protože bezdůvodné obohacení žalované spočívající v užívání bytu bez právního důvodu po zániku práva na bydlení nelze vrátit, je povinností žalované poskytnout za ně peněžitou náhradu; její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění prospěchu, který žalované na úkor žalobců užíváním bytu vznikl.
Nejvyšší soud se již dříve vyjádřil k otázce výše plateb za užívání bytu v období mezi skončením nájmu a vyklizením bytu. Ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, publikovaném pod číslem C 1503/2003, ve svazku 21/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck dovodil, že osoba, jíž svědčí po skončení nájmu bytu právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Uvedený právní vztah se totiž podle výslovného znění §712a ObčZ řídí §687 až 699 ObčZ (přiměřeně §700 až 702 odst. 1 ObčZ, tedy i §696 - 699 ObčZ o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Přitom §696 odst. 1 ObčZ odkazuje na zvláštní předpis, kterým byla v žalovaném období vyhláška č. 176/1993 Sb., upravující regulaci nájemného (s účinností ke dni 31. 12. 2001 zrušená nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.). Jednostranné zvýšení této úhrady dosavadním pronajímatelem by přicházelo v úvahu jen za podmínek stanovených v §696 odst. 1 ObčZ. V posuzovaném případě však jde o bezdůvodné obohacení získané užíváním bytu (bez právního důvodu) po zániku práva na bydlení (založeného soudním rozhodnutím a trvajícího do uplynutí lhůty k vyklizení bytu). Právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady má bezprostřední souvislost s předchozím nájmem bytu a jeho účelem je v souladu se zákonnou koncepcí právního vztahu nájmu bytu jako nájmu chráněného zajistit potřebu bydlení pro nájemce, jehož nájemní poměr k bytu skončil. Výrazem obsahové návaznosti na nájem je i úprava úhrady za užívání bytu v době existence práva v bytě bydlet. Zánikem tohoto specifického vztahu však již návaznost na nájem bytu dovozovat nelze. V posuzované věci proto již není možno uvažovat o jakékoli ochraně odvozené z nájmu, či z práva na bydlení, tedy ani v podobě regulace nájemného. Výše bezdůvodného obohacení proto musí odpovídat obecné (tržní) ceně za užívání bytu, tedy ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným a je dána nabídkou a poptávkou (§1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb. o cenách v platném znění). Závěr odvolacího soudu, že výše plnění odpovídá tržnímu nájemnému, tedy částce, za kterou by bylo možno dosud užívaný byt pronajmout, je proto správný.
Odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že bydlely-li v bytě obě žalované společně a užívaly jej bez omezení, nebylo možné majetkový prospěch, který tím na úkor žalobců získávaly, vyjádřit podílem. Byly proto zavázány vydat bezdůvodné obohacení společně a nerozdílně. Okolnost, že v průběhu řízení jedna ze žalovaných zemřela, tak byla z hlediska posouzení oprávněnosti žaloby co do výše požadovaného plnění irelevantní (jinak řečeno na vyčíslení bezdůvodného obohacení neměl vliv počet osob, které byt společně užívaly, neboť vždy jim vznikal majetkový prospěch odpovídající ceně bydlení). Námitka dovolatelky, že nemůže plnit za svoji matku, co měla plnit matka, neboť žádného dědictví po ní nenabyla, je proto neopodstatněná.
Protože je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu