ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.246.2006.1
sp. zn. 33 Odo 246/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně K. Ř. u. ř. sv. V. v P., zastoupené advokátem, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 2,739.493,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 19 C 61/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 26. srpna 2005, č. j. 14 Co 258/2005-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v P. shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2005, č. j. 19 C 61/2003-88, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.307,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, jakož i v zamítavém výroku o částce 2,739.493,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech státu; zároveň rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník komunikace III. třídy nacházející se na pozemku žalobkyně parc. č. 2397 v k. ú. N. M., zapsaného na LV č. 591 u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., užívá tento pozemek, aniž by za užívání žalobkyni cokoliv platil. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že užíváním bez právního důvodu se žalované město na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje, přičemž výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá částce, kterou by platilo za užívání z titulu nájmu. Poněvadž je pozemek žalovaným využíván k jiným než podnikatelským účelům (na komunikaci se sice nacházejí parkovací místa, avšak tržby z toho plynoucí nejsou příjmem žalovaného), správně soud prvního stupně při určení výše bezdůvodného obohacení přihlédl k cenové regulaci, která v oblasti nájmu pozemků platí. Z obsahu a účelu smlouvy ze dne 7. 8. 1995 uzavřené mezi žalovaným a společností G.-E. včetně dodatku, kterým se provozovatelem systému řízeného parkování a provozování zóny placeného stání v P. stala společnost E. P. a. s., nelze dovodit podnikání žalovaného na pozemku žalobkyně.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) namítá nesprávné právní posouzení věci. Dovolacímu přezkumu předkládá otázku, zda jde o užívání pozemku pro jiné než podnikatelské účely v případě, kdy uživatel pozemku přenechá jinému podnikatelskému subjektu stejný pozemek k provozování zóny placeného stání a umožní mu tím dosahovat zisk. Je přesvědčena, že odvolací soud přehlédl, že žalované město uzavřelo se společností E. a. s. smlouvu o zavedení nového systému řízeného parkování a provozování zóny placeného stání v P., kterou jí umožnilo užívání sporného pozemku k podnikatelským účelům. Není srozuměna se závěrem, že i v tomto případě se na straně žalovaného města jedná o užívání pozemku k jiným než podnikatelským účelům, takže je třeba výši získaného bezdůvodného obohacení žalovaného určit s přihlédnutím k cenové regulaci. Na základě tohoto chybného závěru nebyl dosažený zisk třetí osoby zohledněn ve znaleckém posudku, jímž byla stanovena výše bezdůvodného obohacení.
Žalované město navrhlo dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Žalobkyně s odkazem na dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla nesprávnost závěru o výši bezdůvodného obohacení. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud svůj právní závěr založil. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zjistil, že žalované město pozemek žalobkyně užívá k jiným než podnikatelským účelům, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jí žalobkyně zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že při určení výše bezdůvodného obohacení je nutno analogicky přihlížet k cenové regulaci nájemného z pozemků sloužících k jiným než podnikatelským účelům. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalobkyně formuluje vlastní skutkové zjištění, z něhož následně činí vlastní skutkový závěr a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru a vzal za prokázané, že pozemek žalobkyně je využíván k podnikatelským účelům, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že bezdůvodné obohacení žalovaného nelze limitovat předpisy o cenové regulaci nájemného.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky, kterou žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 3.750,- Kč, paušální částkou náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ) ve výši 75,- Kč a částkou 727,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu