ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.258.2001.1
sp. zn. 33 Odo 258/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Kučery a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Č.t., proti žalovanému V.K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 135.850 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 18/99-93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2001 č.j. 14 Co 457/2000-119, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2001 č.j. 14 Co 457/2000-119, jimiž byl rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. dubna 2000 č.j. 4 C 18/99-93-93 změněn tak, že žaloba žalobkyně se do částky 20.900,- Kč zamítá, a zrušen v části o nákladech řízení (a v tomto rozsahu vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení), se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2001 č.j. 14 Co 457/2000-119, jímž byl (ve skutečnosti) potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. dubna 2000 č.j. 4 C 18/99-93-93, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 114.950,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 135.850,- Kč. Uváděla, že žalovaný nesplnil povinnost stanovenou mu zákonem č. 252/1994 Sb., když jako majitel hotelu V. nepřihlásil k evidenci 13 televizních přijímačů. Žalobou požadovaná částka sestává z částky 5.850,- Kč, kterou žalovaný žalobkyni dluží na televizních poplatcích za 13 televizních přijímačů za období říjen 1997 až březen 1998, a z částky 130.000 Kč, která představuje pokutu za tyto nepřihlášené televizory (tj. pokuta ve výši 10.000,- Kč za každý nepřihlášený televizor).
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 8. července 1999 č.j. 4 C 18/99-70 žalobu o zaplacení částky 135.850 Kč zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala, že žalovaný byl v období od října 1997 do března 1998 držitelem 13 nepřihlášených televizních přijímačů.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. prosince 1999 č.j. 14 Co 900/99-84 tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že je na žalovaném, aby prokázal, že jím opakované veřejné tvrzení, že každý pokoj jeho hotelu V. je vybaven mimo jiné televizorem, není pravdivé.
Okresní soud Plzeň - jih poté rozsudkem ze dne 6. dubna 2000 č.j. 4 C 18/99-93 žalovanému stanovil povinnost zaplatit žalobkyni 135.850,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku a nahradit jí náklady řízení ve výši 10.931,- Kč. S odvoláním se na závazný právní názor odvolacího soudu o důkazním břemenu žalovaného prokázat, že jeho veřejně inzerovaná tvrzení o počtu televizorů v hotelu V. byla nepravdivá, konstatoval, že žalovaný toto důkazní břemeno neunesl.Vycházel proto ze zjištění, že žalovaný byl v době od října 1997 do března 1998 držitelem 13 nepřihlášených televizorů, za které nezaplatil televizní poplatky; žalobě zcela vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. ledna 2001 č.j. 14 Co 457/2000-119 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 114.950,- Kč a co do částky 20.900,- Kč se žaloba zamítá; ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování listinnými důkazy (stavebním povolením Městského úřadu S. ze dne 19. 5. 1993 č.j. výst./326/814/93 a kolaudačním rozhodnutím téhož úřadu ze dne 18. 3. 1994 č.j. výst/1578/93) vzal za prokázané, že žalovaný byl v době od října 1997 do března 1998 držitelem 11 nepřihlášených televizorů, za které nezaplatil televizní poplatky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje „z ustanovení §238 odst. 1 a 2 písm. a/ o.s.ř.\" s tím, že odvolací soud připustil možnost podat dovolání. V dovolání namítá, že odvolací soud „nesprávně posoudil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávné skutkové závěry\". V rámci polemiky s hodnocením důkazů odvolacím soudem žalovaný namítá, že svědek Kondr, jehož výpověď byla shledána věrohodnou, „nebyl schopen vlastním tvrzením, natož autentickými poznámkami ani fotografiemi specifikovat konkrétní dobu šetření, konkrétní místo, označení čísla pokoje, označení typu televizního přijímače a soudu nepředložil doklad o tom, že byl v hotelu ubytován\". Naproti tomu soupisy hmotného investičního majetku předložené žalovaným, byly označeny za nevěrohodné přesto, že byly vedeny v souladu s právními předpisy, konkrétně se zákonem o účetnictví, a musí korespondovat s daňovým přiznáním žalovaného.
Podle ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.s.ř.\").
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (žalovaným) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud - ve vazbě na okolnost, že žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu (ve všech jeho výrocích) - nejprve zabýval jeho přípustností.
137
Dovolání proti rozsudku v části, jíž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba žalobkyně co do částky 20.900,- Kč se zamítá, není subjektivně přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se principiálně (s modifikací dovolání přípustného podle §239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka řízení. Subjektivní přípustnost dovolání proti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - dovolání, jež může být objektivně přípustné, podat.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoli z nich). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit jen zrušením napadeného rozhodnutí.
Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud v posuzovaném případě změnil žalobě zcela vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba „co do částky 20.900,- Kč\" zamítá, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo lze zhojit v dovolacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru vyznělo v jeho prospěch a dovolatel nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby bylo zrušeno. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
V části, kterou dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání rovněž (v tomto případě však objektivně) přípustné.
Uvedený výrok napadeného rozhodnutí - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé), ani ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (nejde o usnesení měnící proti němuž - ve shodě s částí věty za středníkem citovaného ustanovení - by ovšem stejně dovolání nebylo přípustné); přípustnost dovolání pak nelze opřít o žádný z případů uvedených pod písmeny b/ až f/ ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. Protože vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. řízení nezatěžují, Nejvyšší soud dovolání proti kasačnímu výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud ve skutečnosti potvrdil rozsudek v části věci samé, jíž soud prvního stupně vyhověl žalobě co do zaplacení částky 114.950,- Kč (okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku není sama o sobě významná, rozhodující je, že souhlasně se soudem prvního stupně posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci), je dovolání ve smyslu §236 odst. 1 a §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné; nebylo však dovolacím soudem shledáno opodstatněným.
Žalovaný v dovolání brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
138
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalovaného, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) právnímu závěru o částečné oprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení dlužných poplatků a pokut, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti a závažnosti. Žalovaný zároveň vychází z odlišných skutkových závěrů, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci.
Skutkový závěr o tom, že žalovanému, který ještě 7. srpna 1998 veřejně inzeroval, že každý z pokojů jeho hotelu V. v H. (kterých je podle kolaudačního rozhodnutí šestnáct) je vybaven televizorem, se nepodařilo prokázat, že toto jeho veřejné prohlášení bylo nepravdivé, neboť ve zmíněném hotelu bylo v době od října 1997 do března 1998 pouze 5 televizních přijímačů, když ostatní televizory dokoupil až po zmíněném období, a že lze proto uzavřít, že žalovaný byl v době od října 1997 do března 1998 držitelem 11 televizních přijímačů, které nepřihlásil do evidence a z nichž neplatil poplatky, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména na základě výpovědi svědka K. a listinných důkazů (stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu ve S. ze dne 18. 3. 1994 a reklamních letáků); dostatečně přitom zdůvodnil, proč nepřihlédl k listinnému důkazu v podobě soupisu investičního majetku na jednotlivých pokojích a proč výpovědi svědků H. a J. nepovažoval pro posouzení věci za důležité, event.za věrohodné.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat (jak vyplývá z volného hodnocení důkazů) jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu - jak je tomu v posuzovaném případě - v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je totiž zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o.s.ř. a že v jeho hodnocení provedených důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor - okolnost, že upřel hodnotu závažnosti poznatku o počtu hotelových televizorů v letech 1994 - 1995, kdy v hotelu V. pracoval svědek H., i poznatkům získaným z výpovědi svědka J. a hodnotu věrohodnosti poznatku o počtu televizorů uváděných v inventarizačních seznamech hotelu, pravidlům logického myšlení neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat, že měl uvěřit svědkům H. a J., či listinnému důkazů v podobě seznamu investičního majetku na jednotlivých pokojích hotelu.
Jestliže odvolací soud považoval výpověď svědka K. a listinné důkazy v podobě reklamních letáků a internetové stránky za závažné a věrohodné, zatímco výpovědi svědků H. a J. a inventarizační seznam vybavenosti pokojů nikoli, přičemž vylíčil, proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o.s.ř.), nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Protože žalovaný brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., přisvědčit.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného směřující proti shora uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
139
V Brně 23. července 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu