ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.273.2002.1
sp. zn. 33 Odo 273/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Vladimíra Velenského, ve věci žalobkyně V. a k. M., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované A. T., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 38.167,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 2/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.září 2001, č.j. 35 Co 245/2001-176 , takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2001, č.j. 35 Co 245/2001-176, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2001, č.j. 23 C 2/98-133 v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 38.167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z částky 33.914,60 Kč od 17. 4. 1998 do zaplacení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. února 2001, č.j. 23 C 2/98-133 v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 38.167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z částky 33.914,60 Kč od 17. 4. 1998 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 38 167,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje vodné a stočné, které za období od 20.6.1994 do 20.9.1997 měla zaplatit žalovaná, jako majitelka domu čp. 392 v H. ulici v B. p. B.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. června 2000 č.j. 23 C 2/98-100 žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 38 167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 31 573,90 Kč od 6. 12. 1996 do zaplacení, z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení a z částky 4 661,30 Kč od 2. 5. 1997 do zaplacení a s 26 % úroky z prodlení z částky 1 507 Kč od 17. 10. 1997 do zaplacení, zamítl . Současně rozhodl o nákladech řízení.
Výše uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000 č.j. 35 Co 473/2000-120 a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Poté Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. února 2001 č.j. 23 C 2/98-133 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 38 167,60 Kč s 21 % úroky z prodlení z částky 425,30 Kč od 15. 1. 1997 do zaplacení, s 26 % úroky z prodlení z částky 33 914,60 Kč od 17. 4. 1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.V části požadující úroky z prodlení ve větším rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaná byla v rozhodné době, tedy v období od 20. 6. 1994 do 20.9.1997 vlastnicí domu čp. 392 v H. ulici v B. p. B., kde se nachází odběrné místo číslo 3305970; vlastníkem sousedních nemovitostí byla M., s.r.o. V domě žalované byl umístěn hlavní vodoměr, dále pak i podružný vodoměr, kterým byla voda dále dodávána do sousedních nemovitostí užívaných M., s.r.o. Množství odebrané vody bylo zjištěno z odečtové karty vodoměrů č. 3950641 a 5387830, kterou parafoval svědek T. Stav na odečtové kartě koresponduje se stavem uvedeným na fakturách vystavených žalobkyní (jejich přehled soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl včetně částek, na které byly vystaveny). Byť označení odběratele a nového plátce bylo na odečtové kartě přepisováno, rozhodující údaje, zejména označení vodoměrů, jsou v ní uvedeny jednoznačně (a navíc nebyly žalovanou nezpochybněny). Shodné označení vodoměrů je i na předložených fakturách.Výši odběru žalovaná nezpochybnila a tato koresponduje s údaji v listinách označených jako kalkulace za předmětné období. Cena za jeden metr krychlový vody dodané nebo odvedené pak byla stanovena v souladu s předloženými cenovými věstníky. Dosud nezaplacená částka vodného a stočného činí 38.167,60 Kč. Na podkladě těchto zjištění, soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný. Dovodil, že pro posouzení, kdo je odběratelem vody (není-li tento vztah upraven smlouvou, což se vztahuje na daný případ), je rozhodující, kdo je vlastníkem domovní přípojky, která navazuje na veřejnou přípojku, z níž je voda odebírána. Za odběratele vody z veřejné přípojky je třeba považovat zásadně vlastníka nemovitosti, na níž je osazen hlavní vodoměr. Protože vlastníkem domovní přípojky byla žalovaná, měla i postavení odběratele vody bez ohledu na to, že skutečným spotřebitelem byla jiná osoba. Tyto právní závěry byly vyvozeny z ustanovení §2a, §2b, §14 odst. 1, §21 odst. 1, §23 odst. 1 Vyhlášky č. 144/1978 Sb., ve znění Vyhlášky č. 185/1988 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2001 č.j. 35 Co 245/2001-176 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil; částečně jej změnil ve výroku o nákladech řízení. S odkazem na správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i on uzavřel, že odběratelkou vody byla žalovaná, a je tedy ve věci zaplacení vodného a stočného pasivně legitimována. Konstatoval, že na tomto závěru nic nemění skutečnost, že z vnitřního rozvodu vody odebírala vodu M., s.r.o., neboť osazení i demontování podružného vodoměru bylo ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 výše citované vyhlášky zcela na žalované, takže k tíži žalobkyně nelze klást, že nezajistila jeho odmontování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a požaduje, aby ho Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil. Poukazuje na skutečnost, že přes vodoměr neodebírala vodu ona, nýbrž M., s.r.o., vodu tedy sama nespotřebovávala. Žalobkyně jako správce vodoměru měla zasáhnout a odpojit vodoměr, což na ní žalovaná opakovaně požadovala. Z ustanovení §20 odvolacím soudem aplikované vyhlášky vyplývá, že vodoměr je ve správě žalobkyně, která ho může kdykoli na svůj náklad vyměnit. Žalovaná setrvává v názoru, že pokud vodu sama neodebírala, nemůže být ve sporu pasivně legitimována, byť je vlastníkem domovní přípojky, na níž je osazen hlavní vodoměr. Má rovněž za to, že žalobkyně svůj nárok neprokázala, neboť základní důkaz, kterým je odečtový list, je nedostatečný; jméno žalované je v něm totiž uvedeno v přelepeném místě, spolu s nesprávným bydlištěm žalované, a není zde uveden ani příslušný referent žalobkyně.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Je přesvědčena, že prokázala shodnost údajů o odpočtech uvedených na odečtové kartě s údaji na fakturách. Odběr vody na odbočce k firmě M., s.r.o., nebyl měřen. Vycházejíc z údajů na hlavním vodoměru žalobkyně připomíná, že správnost naměřených hodnot potvrdila žalovaná v prohlášení ze dne 5. 6. 1996. Žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, neboť je odběratelkou vody se všemi právy a povinnosti, tedy i povinností platit dodavateli vodné a stočné dle odpočtu na vodoměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, shledal dovolání opodstatněným.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a ) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v odvolání uplatněny.
Ze spisu nevyplývá, že by řízení trpělo důvody zmatečnosti uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka existenci takových vad ani netvrdí.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení, tedy pod který zákonný dovolací důvod je lze podřadit. V daném případě dovolatelka s výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její povinnost k placení vodného a stočného je dána tím, že je vlastníkem domovní přípojky, k čemuž se podle odvolacího soudu připíná povinnost platit úplatu za množství vody změřené vodoměrem. Současně však zpochybňuje i správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, neboť má za to, že skutkové závěry nemohl tento soud založit na odečtovém listu vodného; tento důkaz považuje za nepoužitelný pro zjištění skutkového stavu z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Uplatňuje tedy i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.) je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu soudu podle §132 o. s. ř. Jde o situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo nebo kdy v hodnocení důkazů je logický rozpor či výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co by mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanoveních §133 až 135.
Výše uvedeným dovolacím důvodem však nelze napadnout samotné hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení lze usuzovat pouze ze způsobu, jak je soud provedl.
V daném případě byl důkaz odečtovým listem proveden přečtením této listiny, tedy zákonným způsobem předvídaným ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř. Pro posouzení závažnosti tohoto důkazu, tedy zda je použitelný pro zjištění skutkového stavu je rozhodující, jaké údaje z něj soud zjišťoval. Šlo o záznamy na vodoměru o množství odebrané vody z potrubí. Podstatné tedy bylo, že z tohoto důkazu byl získán poznatek o konkrétním množství vody odebrané přes vodoměr na konkrétním odběrném místě. Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda na odečtovém listu jsou některé nepodstatné údaje nesprávné, či přepisovány, netýkají-li se množství vody dle vodoměru. Dovolací soud tudíž naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. neshledal.
Sluší se navíc poznamenat, že i v případě, že by listina nazvaná jako „odečtový list vodného“ byla shledána nepoužitelnou, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. by naplněn nebyl. Zmiňovanou listinou se totiž prokazovalo množství odebrané vody proteklé vodoměrem. Vzhledem k dále uvedenému právnímu výkladu však tato skutečnost nemusela být vůbec zjišťována, neboť je pro posouzení důvodnosti nároku právně bezvýznamná.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatňuje žalovaná námitku, že vodné by měl platit skutečný odběratel vody, tedy firma M., s.r.o., nikoliv ona jako vlastník vodoměru, a že žalobkyně jako správce vodoměru měla odstranit vodoměr, přes který tato firma vodu odebírala, v okamžiku, kdy zjistila, že přes něj neprochází voda pro odběratelku, ale pro někoho jiného. Protože o odstranění vodoměru žalovaná žalobkyni opakovaně žádala, vznikla újma protiprávním úkonem žalobkyně a žalovaná není ve sporu pasivně legitimována.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav.
V projednávaném případě soudy obou stupňů zjistily, že žalobkyně v posuzovaném období dodávala vodu z veřejného vodovodu do objektu žalované, aniž došlo k uzavření kupní smlouvy. Toto skutkové zjištění nebylo v dovolání zpochybněno.
Dodávky vody z veřejných vodovodů jsou regulovány jednak předpisy veřejnoprávní povahy (zrušený zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, účinný do 31. 12. 2001, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2002), a dále také předpisy soukromoprávními, neboť jde současně o prodej a koupi vody jako věci.
Na daný případ je třeba aplikovat vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (zrušené k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 428/2001 Sb.) – dále jen „Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích“. Ta je sice prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody provozují a vodu dodávají, a spotřebiteli. Ze zmíněného propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tedy občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní pouze smluvní princip vzniku závazků, popřípadě některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároku, odpovědností vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu, z vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vyplývá řada modifikací, které smluvní volnost účastníků omezují (např. ustanovení o rozsahu odběru vody, okamžik splnění dodávky vody, omezení a přerušení dodávky vody, povinnost zajistit náhradní zdroj vody - §16 odst. 2, §23 odst. 1, 2, §24 citované vyhlášky).
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích současně stanoví, že smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s vlastníkem nemovitosti; to vyplývá z jejího ustanovení §16 odst. 2, které dává pouze vlastníkovi právo odběru vody v dané nemovitosti (rovněž legislativní zkratka „odběratel“, představující v dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy, uvažovala výlučně vlastníka). Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č. 185/1988 Sb. byl dosud širší okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří v §16 odst. 2 o správci, kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžen jen na vlastníka. Na tuto úpravu navazuje §37 vyhlášky o veřejných vodovodech a kanalizacích, který stanoví odběrateli povinnost platit dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatní věcně usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kde není on sám konečným spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní zákoník), ale u nichž speciální předpis omezuje smluvní volnost stran tím, že závazně upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu, a stanoví, kdo může takovou smlouvu uzavřít (shodně tuto problematiku řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Odo 915/2000 ze dne 30. 5. 2001, publikované ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK).
V daném případě došlo k dodání vody z veřejného vodovodu do nemovitosti žalované, aniž by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva. Podle ustanovení §25 odst. 1 písm. a) vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích při odběrech vody z veřejného vodovodu uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, účtují se tyto odběry vody ve výši úplaty spojené s dodáním vody z veřejných vodovodů za množství odebrané vody zjištěné technickým propočtem, přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z prokázané nebo předpokládané doby odběru vody a účelu, k němuž bylo vody použito. Podle odstavce 2 téhož ustanovení k částkám za odběr takto stanoveným se připočtou náklady spojené se zjišťováním případů odběrů uvedených v odstavci 1, nejméně však 50 Kč.
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník nemovitosti, pro níž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem. V obou případech má povinnost k úhradě odebrané vody vlastník.
Soud prvního stupně i odvolací soud stupně nepochybily, došly-li k právnímu závěru, že povinnost zaplatit úhradu za odebranou vodu má žalovaná jako vlastník nemovitosti, kam byla voda z veřejného vodovodu dodávána. Pokud však dospěly ke skutkovému závěru, že dodávka byla uskutečněna bez smlouvy s dodavatelem (žalobkyní), měly na danou věc aplikovat ustanovení §25 odst. 1, písm. a), odst. 2 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích a podle jeho hledisek posoudit výši požadované úplaty za dodávku vody. Namísto toho nesprávně aplikovaly ustanovení, podle nichž odvisí výše úplaty na množství vody, která protekla vodoměrem. Je proto dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože pro posouzení nároku jsou rozhodující kritéria stanovená v §25 odst. 1 písm. a), odst. 2 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích (tj. technický propočet vycházející ze světlosti potrubí, prokázané nebo předpokládané odběry vody a účelu, k němuž bylo vody použito, jakož náklady na zjišťování odběru), nikoli množství vody, které proteklo přes vodoměr, je nerozhodné, zda odečtový list je vadný - jak tvrdí dovolatelka – (jak již bylo výše vyloženo - tímto důkazem bylo zjišťováno právě množství vody, které přes vodoměr proteklo) a rovněž je bezvýznamné, zda měla žalobkyně povinnost jako správce demontovat podružný vodoměr či to záviselo pouze na žalované (i vyřešení této právní otázky má význam pouze pro skutkový závěr o množství vody, které vodoměrem proteklo, nikoli však pro posouzení hledisek §25 vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vztahujících se k výši úplaty za dodávku vody z veřejných vodovodů, která byla uskutečněnou bez smlouvy).
Lze uzavřít, že nezkoumal-li odvolací soud hlediska rozhodná pro výši úplaty při odběrech vody z veřejného vodoměru uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dovolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudek zrušit. Protože hledisky rozhodnými pro výši úplaty se nezabýval ani soud prvního stupně, platí důvody pro zrušení i pro rozhodnutí tohoto soudu. Dovolací soud proto zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovující žalobě (výroku I.) a věc v témže rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.); ve zbylé žalobě vyhovující části, tj. ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně dovoláním nedotčen.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu