ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.287.2002.1
sp. zn. 33 Odo 287/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. D. J., zastoupenému, advokátem, 2. V. J., 3. nezletilému M. J., zastoupenému opatrovníkem Okresním úřadem v Š., 4. D.J., zastoupené, advokátem, o zaplacení 1 251 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 42/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2001 č. j. 40 Co 900/99-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 25. ledna 1999 č. j. 14 C 42/97-32 zamítl žalobu, podle které měli žalovaní zaplatit žalobci částku 1 251 000 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 87 750 Kč od 28. 2. 1993 do 14. 7. 1994, se 16% úrokem z prodlení z částky 87 750 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 3% úrokem z částky 87 750 Kč od 31. 5. 1993 do 14. 7. 1994, se 16% úrokem z částky 87 750 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 3% úrokem z částky 87 750 Kč od 31. 8. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem z částky 87 750 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 3% úrokem z částky 987 750 Kč od 30. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 987 750 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. února 2001 č. j. 40 Co 900/99-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje s odvoláním na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobce je nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 25. ledna 1999.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání, a není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno.
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu